Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 23.02.2024 10:34
    „Realisticky si musíme připustit, že Evropa pro Ukrajinu ...

    Read more...

     
  • 23.02.2024 10:33
    „Putin chce strach a tím mu dáváme co on chce.“ Premiérka ...

    Read more...

     
  • 20.02.2024 18:53
    Die FAU hat 200 Ausnahmen für russische Oligarchen gewährt ...

    Read more...

     
  • 20.02.2024 18:33
    FAU udělil 200 výjimek ruským oligarchům a neobstavil jim ...

    Read more...

     
  • 19.02.2024 18:21
    Brusel - Evropská komise dnes schválila České republice dotace ...

    Read more...

     
  • 19.02.2024 17:11
    "Silní muži dělají dobré časy. Dobré časy dělají slabé muže.

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

KSC a hakovy kriz… Česká volba je volbou mezi Davidem a Kreóntem. V období zatím sedmdesáti let zázračného míru ve většině Evropy dnes Sudetsti Nemci statistika skodnic a nikdo bezprostředně neohrožuje naši vnitřní národní diskuzi o hodnotách a cílech společenství. Můžeme si svobodně určovat témata i dynamiku takové diskuze. Stojíme však o ni vůbec? Cesta k národní velikosti obsahu a hodnot už nikdy nemůže být snazší. Záleží jenom na nás. Jenom naše je i volba mezi pravdivostí Davidova pokání a mocenskou arogancí Kreontova státu, který nemá úctu k mrtvým a neví, jak se chovat k vlastním zločinům, hrdinům i zrádcům. Takové je ale jenom čekání na neodvratnou porážku. Psáno k 599.výročí upálení Jana Husa. "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné...“

… Češi přežívají v tomto ohledu díky neustálému přepisování minulosti bez ohledu na fakta nakonec bez paměti, neschopni uznat vlastní viny, a stejně tak, a právě proto, neschopní odpouštět. Neuvědomují si proto ani křehkost bariér vlastního nevědění a předstírání, vystavěných už v devatenáctém století, jenom posílených hysterií dvou světových válek a iracionalitou totalitního komunismu. Takto nastavené bariéry pak nutně produkují pasivitu, mentalitu oběti, ale i nevzdělanost a neznalost stejně úporné, jako z nich vyplývající neúctu k zákonům a dodržování pravidel. …

Král David, jeden z nejvýznamnějších politiků biblické doby, byl zločinec. Svedl vdanou ženu, a když otěhotněla, poslal jejího manžela Uriáše na smrt. Bývalo by mu to prošlo, ale usvědčil ho prorok Nátan, dalo by se říci předchůdce nezávislých médií, skrze kterého také Bůh Davidovi sdělil i návrh trestu. Podmínkou však bylo doznání a projevená lítost.

Zločinec David se kál a přijal i trest - a nebyl malý. Prvním bylo úplné zveřejnění spáchaného zločinu. A dítě, jehož zplození mělo být ochráněno zločinem, muselo zemřít. Život za život. Kruh se uzavřel. Zločince Davida, sjednotitele a spravedlivého vládce, bible po dva tisíce let ukazuje jako vzor obrácení a nápravy. Nejen, že mu bylo odpuštěno. Jeho druhý syn vyrostl, a my ho známe jako slavného krále Šalamouna.

Všechna hlavní světová náboženství už po tisíce let obsahují stejnou kauzální podmíněnost při hodnocení projevů lidské nedokonalé mravnosti, zasazenou jen do různých rituálů. Hřích či zločin – veřejné uznání viny – prosba o odpuštění – vyslovení odpuštění – smíření a nový začátek. Nic z tohoto zřetězení nesmí chybět. Neschopnost uznat vlastní vinu, stejně jako neschopnost odpustit, jsou příznakem vnitřní slabosti. Z minulosti se stává nehojící se vřed, který může i na dlouhá staletí otravovat tělo i mysl společenství vytvářením fikcí o věčných křivdách a neřešitelných vztazích. Od sedmého století doutná v islámu vrcholně nesmyslný konflikt mezi šíity a sunnity. Od jedenáctého nesoulad mezi pravoslavím a zbytkem křesťanství. S realitou se míjející mýtus o bitvě křesťanů proti muslimům na Kosově poli v roce 1389 ovlivnil moderní dějiny Srbska víc než cokoliv jiného. Stovky let trvaly i války mezi evropskými katolíky a protestanty. Od sedmnáctého století komunity katolíků a protestantů v Irsku žily ve víře ve vzájemnou nesrovnatelnost. Rusko, vyrostlé na imperiální agresi, dnes dokonce zákonem zakazuje zkoumání zločinů stalinského období.

V českém pojetí interpretace minulosti i prostá paměť už od národního obrození neexistují jako spojující a sjednocující koncept. Provždy jsou jenom bitevním polem momentálních potřeb politiky. Češi přežívají v tomto ohledu díky neustálému přepisování minulosti bez ohledu na fakta nakonec bez paměti, neschopni uznat vlastní viny, a stejně tak, a právě proto, neschopní odpouštět. Neuvědomují si proto ani křehkost bariér vlastního nevědění a předstírání, vystavěných už v devatenáctém století, jenom posílených hysterií dvou světových válek a iracionalitou totalitního komunismu. Takto nastavené bariéry pak nutně produkují pasivitu, mentalitu oběti, ale i nevzdělanost a neznalost stejně úporné, jako z nich vyplývající neúctu k zákonům a dodržování pravidel. V moderním světě informačních technologií a dostupnosti informací jsou však takto nepravdivé konstrukty o vlastní nevinnosti – nejčastěji nevinnosti údajné oběti jiných – dlouhodobě udržitelné pouze nedemokratickými prostředky.

Tři ilustrace

Pomník československým bojovníkům britské Royal Air Force na pražském Klárově je vědomě klasicistní, ne-moderní – a podle mého názoru - nádherný. Kritika ho, jak v Praze jinak, přesto téměř jednomyslně odsoudila jako umělecké zvěrstvo. „Umělecká“ kritika, bohužel, u nás není vzdělána natolik, aby věděla a při hodnocení vycházela z toho, že okřídlený lev je symbolem křesťanského evangelia svatého Marka. Evangelium samo začíná vyprávěním o kázání Jana Křtitele na poušti, která byla považována za "domov lvů". Křídla ukazují na cestu do nebeského království a drápy na ohybech křídel i nutnost o nebeské království bojovat. Lev je zároveň symbolem bdělosti a Markovo evangelium žádá: "Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde... Bděte!" (Mk 13,35n). A aby podobenství s osudy československých bojovníků RAF bylo úplné, sám Marek zemřel jako mučedník - byl svými vlastními spoluobčany v Alexandrii na oprátce uvláčen k smrti. Jediné snad, co pomníku chybí, jsou znaky alespoň čtyř čistě československých perutí RAF, když už ne všech, ve kterých českoslovenští letci bojovali za svou vlast v době, kdy neexistovala, a oni sami byli z pohledu platného domácího práva velezrádci.

První oficiální pomník padlým letcům z let 1939-1945 v pražských Dejvicích, ač mnohem méně sdělný a lidský než ten na Klárově, se opozdil o padesát let. A právě v tom je problém. Komunistický režim ty z letců, kdo válku přežili, pronásledoval jako nejhorší spodinu. Donutil české národní společenství zapomenout na osamělou zodpovědnost československých lvů nebes i na evangelium podle Marka. Britové, na rozdíl od nás, nezapomněli nikdy. Když před čtyřmi lety ve Vojenské nemocnici odcházel ze života jeden z posledních veteránů 311. bombardovací perutě RAF Jan Wiener, přijel za ním z Londýna pan Martin Armstrong, ředitel nadace starající se o veterány RAF na celém světě. Když se ho ptali, proč se Královské letectvo pětašedesát let po válce ještě zajímá o nějakého veterána v Praze, odpověděl: „Ti muži bojovali na naší straně. A je jedno, jestli to bylo včera, nebo před sto lety.“ Před lidsky nádherným gestem Britů žijících u nás, kteří pomník věnovali s vděčností České republice jako dar, je možné se jenom sklonit v hluboké úctě. Ale možná přišla doba, kdy už toho jako společenství nevděku a nevzdělanosti nejsme ani schopni. Možná je zrada a zapomnění prostě výhodnější. A tak se budeme, namísto pokory, studu, hrdosti a vděku dívat na handrkování snobů, úředníků a památkářů…

Ilustrace druhá

Ani po sedmdesáti letech se v českém příběhu a společenství nehojí vřed masových zločinů spáchaných pod ochranou vlády a armády v době poválečného odsunu německého obyvatelstva z území Československa. Na Švédských šancích u Přerova bylo v noci 18. června 1945 jednotkou československé armády povražděno 265 osob. Někteří z popravených dokonce nebyli ani Němci, nejméně dva byli aktivními antifašisty. Armáda „demokratického“ československého státu zavraždila v tu noc i 120 žen a 71 dětí. Lidice, kde bylo nacisty za jedinou noc bestiálně zavražděno 173 mužů, se staly národním symbolem… Jaký je rozdíl mezi „jejich“ a „naší“ vraždou?

Mezi lidické vrahy patřil i jistý Max Rostock, šéf Sicherheitsdienstu v Kladně. Podle svědectví právě on v kladenské reálce odtrhával děti od matek a osobně v Lidicích zastřelil katolického faráře Štemberka, který se zaručoval za lidické muže. Byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale když ho v roce 1950 Francie vydala do komunistického Československa, stačilo, aby se nabídl Státní bezpečnosti jako agent, a byl propuštěn z vězení a poslán do Německa jako svobodný muž. A co masový vrah Werner Tutter, zodpovědný za vyvraždění usedlostí na Ploštině? To je ona vesnice, kde nacističtí hrdlořezové na jeho rozkaz zaživa upalovali lidi v hořících domech. I Tutter byl kvůli „státnímu zájmu“ osvobozen a až do své smrti pracoval jako aktivní agent československé (sovětské) komunistické rozvědky v Německu. Sovětskou vojenskou rozvědkou vyškolení masoví vrazi tisíců německých civilistů, sloužící po desítky let sovětským, nikdy ne československým zájmům, jako byli Eduard Kosmel, Viliam Šalgovič nebo Karol Pazúr, byli v komunistickém Československu až do roku 1989 odměňováni řády a prebendami.

Ale pro většinový „rozum a přesvědčení“ je dodnes odsun, i se všemi nelidskostmi, banditismem a vraždami civilistů včetně žen a dětí, v pořádku. Přidejme snad už jenom to, že Česká republika je sedmdesát let po válce jediným státem v Evropě, který s Německem odmítá podepsat bilaterální smlouvu o péči o válečné hroby. Podepsaly ji i státy, jejichž utrpení pod nacistickým útlakem a masovým vražděním bylo mnohonásobně větší. Proč? Proč neumíme přijmout německé, už tolikrát vyslovené přiznání viny, omluvu a pokání, tak důrazně vyjadřované i německým prezidentem Joachimem Gauckem? Proč neumíme ani v tomto historicky výjimečném období evropského míru vyslovit odpuštění a podílet se tak na zrození „krále Šalamouna“ nového tisíciletí? Proč neumíme uznat vlastní vinu a požádat o odpuštění?

Ilustrace třetí

Komunistický režim byl ve všech ohledech zločinný. Zlikvidoval právní a majetkové jistoty občanů. Zničil občanství jako hodnotu, stejně jako zničil hodnotu lidské práce i vzdělání. Vraždil vlastní občany po stovkách a věznil je po statisících. Další statisíce kvůli němu odešly do exilu. Zničil rozsáhlá území se stovkami měst a vesnic. Krajinu, která se po tisíc let organicky vyvíjela, na desítky a spíše na stovky let poškodil.
Přesto i dnes existuje komunistická strana, jejíž představitelé (Semelová, Filip) oslavují masové vrahy a tvrdí, že komunistický režim byl zlatým věkem sociálních práv a rovnosti. Polistopadová politika, ale ani společnost sama, nedokázaly splnit ani tu nejzákladnější povinnost každé revoluce – podat novou aktualizovanou definici rozdílu mezi dobrem a zlem. Vášně vkládané po dvacet pět let do střetávání údajné levice s ještě údajnější pravicí v české politice jenom u většiny politiků opakovaly z minulosti odzkoušené modely úspěchu v totalitním režimu - společnou komunistickou podlézavost stranickému vůdci, nedostatek mravnosti a vlastního úsudku, vytváření regionálních oligarchických klik a vše pronikající korupci.

Většinové vnímání komunistické minulosti je proto dnes logicky na úrovni „vždyť se nic tak moc nedělo“, „kradlo se míň a byl pořádek“, anebo populární „lidi měli aspoň jistotu a nemuseli se bát o práci“. Překvapivý je i přesah totalitní, nepravdivé a antidemokratické představy, podle které „stát, to jsme my“, dovolující ukrývat i tu nejhorší korupci a manipulaci za obranu „zájmů státu“. A stejně jako česká společnost odmítá reflektovat svůj podíl na fungování komunistického režimu, odmítá vnímat i zločinnost agresívního režimu Sovětského svazu i jeho nereformovaného jenom zdánlivě post-sovětského Ruska. Nikdy si nepřizná, že Stalin měl podstatně blíže k Hitlerovi, než k demokraciím.

Česká volba

Jsou příběhy a moudrost starší než bible. Jedním z nejsilnějších příkladů marnosti vzpoury proti dějinám (tehdy bohům) je příběh mocného thébského krále Kreonta. V pýše po vyhrané bitvě chtěl z pomsty ponížit poražené. Zakázal proto pod trestem smrti pohřbít mrtvého Polyneika, aby divá zvěř rozsápala jeho tělo a jeho duše nemohla v míru odejít do podsvětí. Královskému rozkazu se dokázala postavit jedině Polyneikova sestra Antigona. Pohřbila bratra s veškerou úctou, kterou zvyky ukládaly. Král ji za to ve svojí neskonalé pýše nechal zaživa zazdít do rodinné hrobky. Rozhněval tím bohy. Jeho syn Haimon, který Antigonu miloval, ji chtěl osvobodit, ale našel ji už mrtvou, oběsila se na pohřební stuze. Haimón se ze žalu probodl otcovým mečem. Když se o jeho smrti dozvěděla jeho matka Eurydika, Kreontova manželka, vzala si život. Z Théb se stalo prokleté město. Po deseti letech rozvratu důvěry ve spravedlnost a mravnost státu byly snadno dobyty a pokořeny.

Česká volba je volbou mezi Davidem a Kreóntem. V období zatím sedmdesáti let zázračného míru ve většině Evropy dnes nic a nikdo bezprostředně neohrožuje naši vnitřní národní diskuzi o hodnotách a cílech společenství. Můžeme si svobodně určovat témata i dynamiku takové diskuze. Stojíme však o ni vůbec? Cesta k národní velikosti obsahu a hodnot už nikdy nemůže být snazší. Záleží jenom na nás. Jenom naše je i volba mezi pravdivostí Davidova pokání a mocenskou arogancí Kreontova státu, který nemá úctu k mrtvým a neví, jak se chovat k vlastním zločinům, hrdinům i zrádcům. Takové je ale jenom čekání na neodvratnou porážku.

Psáno k 599.výročí upálení Jana Husa. "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné...(Výklad viery 1412)

http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=23262#more

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.57 (7 Votes)
Share

Komentáře   

-7 #13 Ovčan Michal 2014-07-10 23:33
Šinágle, Špinágle, furt dokola....chudá ci němci.Proč jsi se sem vracel, z toho opěvovaného exilu, mezi ovčany, ty kriple.Jsi fakt trapnej.Hovno sis tady bolševika užil a tvůj fotr byl konfident stbé.Je z tebe fakt na blití.Z exilu si odešel zpět mezi ovčany kdy,...kolem roku 2000?A proč? To víš asi jenom ty a tvůj velící!
+5 #12 Jan Šinagl 2014-07-10 07:55
Ano, my jsme zvonili klíčky, Ukrajinci klacky a kameny. To je ten rozdíl. Zvláštní jak toto téma vždy vzbudí zájem a emoce, ale další závažná na tomto webu už ne tolik. Není zvláštní, že v době míru, po válce, jsme masově okrádali a vraždili v drtivé většině nevinné české Němce, naše spoluobčany, žijící u nás po dlouhá staletí, kteří nás naučili práci, hudbě, řemeslu a z jejichž řad pocházelo devět nositelů Nobelovy ceny? Proč to nedělali Francouzi, Dánové, Holanďané a další země, kde byla skutečná válka a kde mohli zůstat? Proč se dokázal veřejně omluvit za tuto democidu pouze Václav Havel? Kolik měla členů KSČ? Chovala se snad většina nečlenů KSČ v běžném životě mravněji než většina komunistů, pro která bylo členství jen prostředkem? Jaké procento obyvatelstva aktivně vystupovalo proti KSČ v době totality? Nehrajme si na něco co nejsme. Přestaňme hledat chyby u druhých a odstraňme raději vlastní. To nezmění žádný člověk, ale generace, je-li vůle. Václav Havel si toho byl dobře vědom. Pro neustálou kritiku druhých je vůbec nevidíme, natož abychom si je připustili. Psát v pohodlí a bez rizika umí kdekdo, mnohem obtížnější je konkrétně konat se všemi riziky a oběťmi, stojí to často i život. Jen kritikou a moralizováním ještě nikdo žádnou revoluci nevyhrál. Ukrajinci nám to předvedli, bohužel jimi nejsme a nikdy nebudeme. Zapnout na 3 minuty sirény za padlé vojáky umíme, ale téhož v Den památky obětí komunismu, schopni nejsme – už 25 let! Prof. Petr Piťha to nemohl vyjádřit lépe!

sinagl.cz/.../...
+3 #11 josef 2014-07-09 18:19
Každý zde říká jak to p.Havel udělal špatně já netvrdím že to udělal právě nejlíp ale že by to udělal úmyslně to si nemyslím.
Ale položme si otázku co jsm pro pád komoušů udělali....nic! ! co jsme udělali dnes proto aby ksčm byla zrušena...nic, zamysleme se a pojďme něco udělat.
Je smutné že jště v r.2014 sedí v justici soudci ,bývalí komouši z před rokem 1989nebo soudruh Rychetský dokud tam tito soudruzi budou sedět tak bude ksčm stále dem.strana
0 #10 Josef Matlas 2014-07-09 18:02
Nejdříve jsem Havlovi vše omlouval, začal být závažně nemocný (různé operace) a říkal jsem si, teď musí zas vybojovat něco sami občané, je přeci svoboda.... Teprve až ještě později (zabýval jsem se léčitelstvím, psychotronikou) jsem si začal uvědomovat, že to jeho propadání se do nemoci není jen následek kriminálu, kouření a bonvivánství, ale větším dílem to je stavem jeho svědomí, kterému nenaslouchal. Svědomí, které mu říkalo, že poctivé lidi vlastně zradil.
+3 #9 Josef Matlas 2014-07-09 18:01
Žiji tady, v emigraci jsem nikdy nebyl, ale naprosto se ztotožňuji s panem Chlumským, pokud jde o vaši diskusi ohledně Václava Havla. Je vidět, že dnešní propojenost světa internetem umožňuje lidem vytvářet si dosti pravdivý obraz i z velké dálky pokud oplývají současně dobrou intuicí. Jeho jasné a stručné vyjádření mě tak zaujalo, že jsem si jej uložil. Jsem z těch co na Václaváku zvonili klíči a co se styděli za svou minulost, že nenašli odvahu, tak jak Havel a ostatní disidenti, se postavit omezeným mocipánům. Až teprve pár měsíců před pádem režimu jsem podepsal petici „Několik vět“. Stálo mě to dva výslechy na STB a plno strachu o rodinu a její zajištění. Když se stal Havel prezidentem byl jsem nadšen. Netrvalo to však ani dva roky, abych si nevšiml, že se děje či projevuje něco více méně skrytě hrozného. Začal jsem vidět to co tu v kostce napsal pan Chlumský.
+7 #8 Jan Chlumský 2014-07-09 02:30
Čím to je? Je to právě tím, že Havel zklamal na celé čáře a nechal svinstva, korupci, komunisty a zlo nepotrestané. Potvrdil bezcharakterní soudce starých struktur na doživotí a komunismus hned začal zdvihat hlavu a přestal se bát, že na něj někdy také dojde. Nejsme jako oni způsobilo, že komunisti začali přivážet peníze ulité venku zpátky do Česka a stali se opět mocipány jako před tím. Klaus s kamarády v3e pak vytunelovali, z Havla udělali šaška jímž byl, udělali si amnestii a z nezadluženého vyspělého státu je dnes těžce zadlužená montovna. Všechno to ale začalo u vyčůraného Havla. To mu neodpáře dnes již nikdo. Díky jeho vládnutí se dnes podepisují petice za nevinně odsouzené Čechy a na soudech jsou soudci nad nimiž zůstává rozum stát. Vyhraje ten, kdo víc podplatí. Je to špína a já jsem rád, že v ní nemusím žít. Češi měli „vůdčí osobnost“ Havla. Ta je podrazila a zahnala do náručí komunizmu, korupce a beznadějnosti. Překvapuje mne, že se za Havla berete, když víte co způsobil.
+2 #7 Jan Šinagl 2014-07-08 20:22
Čím to asi je, že nám "ustrašení komunisté" a dědictví totality stále vládne, schopní utíkají a korupce má podmínky jako málo kde na světě? Byl byste občanem jakým jste dnes, pane Chlumský, kdybyste zde zůstal? Je snadné kritizovat z vyspělé země. Vždy hrozí nebezpečí podvědomě implikovat žité zkušenosti do nežitého prostředí. Co je reálné jinde, nemusí být realizovatelné v jiné zemi. Vrátil jsem se z vyspělého prostředí ve švýcarském exilu. Nevím o nikom druhém ze statisíců krajanů, kteří by se zachovali podobně, pracovali pro svobodu, demokracii, svoji rodnou zem, na úkor rodiny a obětování svého majetku. Věřte, že skutečnost je zcela jiná, než Vaše představy. Nepomůžou nám ani švýcarské, ani kanadské zákony, protože zde nežijí ani Švýcaři, ani Kanaďané, ale stále z většiny poslušní „ovčané“. Chybí jim generace žité demokracie, podvědomě stále od státu očekávají převzetí odpovědnosti za své životy. To není o hlouposti, ale zkušenosti a charakteru. Tak jako z Vás se stal jiný člověk v Kanadě, byl by z Kanaďana jiný člověk, kdyby vyrůstal zde. Václav Havel to dobře věděl aniž bych omlouval jeho některá selhání. Po generace deformované prostředí a charaktery nelze změnit za generaci. Dokonalý a odolný nejsme nikdo. Prověří nás jen život a především jak morálně zvládneme kritické situace. Hlavní problém naší země jsou zoufale chybějící vůdčí osobnosti. Prof. Petr Piťha to řekl na Ďáblickém hřbitově jasně:
„Až nyní se budeme modlit k všemohoucímu Bohu o spásu a věčné světlo, mysleme víc na sebe než na ty, kteří zde leží. Oni totiž už spásy došli a věčné světlo, kterým je Pravda Boží jim nezhaslo ani za života ani potom. My jsme na tom jinak. Oni své svědectví Pravdě vydali. My o ní svědčit máme.“
+4 #6 Jan Chlumský 2014-07-08 17:06
Je jednoduché svádět vinu na národ, když hlava státu v níž národ věřil, zklamala. Když Havel věděl, že je zneužíván, měl odstoupit a udělat místo někomu jinému, možná i z řad politických vězňů. Havel politický nebyl. Byl baby, které si strana hýčkala a moc dobře to věděl. Proto se neměl nechat zneužít, cpát se na hrad, slibovat jen do příštích voleb, držet se tam pak zuby nehty a pachtovat se s těmi, které měl odrovnat. Havel je pro mne morální paskvil, který morálku národa zdevastoval a ty, kteří od něho změnu dychtivě očekávali zadupal do země. Kvůli svému osobnímu prospěchu. Na národ kašlal. Dnešní morálka našich politiků, soudců a celého národa je obrazem jeho neprincipielníh o chování, politických chyb, podvodů a neschopností . S morálkou a humanitou, kterými to vše zakrýval a jež světu cpal na obdiv to nemá nic společného. Nejenom že nezklamal, on vědomně národ podvedl a zničil všechno v co lidé věřili a za co často trpěli v komunistických lágrech.
+2 #5 Jan Chlumský 2014-07-08 17:06
Tak teď házíme vinu na národ? Národ nedemonstroval protože žil v domnění, že má morálně silného slušního člověka v čele, který jediný měl moc věci dát do pohybu. Jenže ten člověk místo pohybu nasadil věcem brzdu a začal kolaborovat se starými strukturami a starat se o Lucernu a své majetky které, kdyby nebyl prezidentem s komunistickou podporou mu hrozily propadnutím. Bohatá židovská rodina Havlů pod Němci přežila, zatím co jiní židé mizeli po milionech ve chřtánu nacistické mašinerie? Napovídá to o kolaboraci s Němci a zbabělém chování celé Havlovy rodiny. Reinhard Heidrich by mohl osvětlit mnohé zajímavosti. když národ ústy politických vězňů žádal o potrestání starých struktur, dostalo se mu hrobového ticha a zametení pod koberec. Nejsme jako oni a tlustá čára za minulostí zničila všechny morální hodnoty, které tehdy národ měl. Je nesmysl, že komunisté měli sílu a Havel se jim musel podřídit. Byli jsme poslední baštou ustrašených komunistů, kteří již za sebou měli jen sami sebe.
+1 #4 Jan Šinagl 2014-07-08 10:57
Proč si asi národ nevynutil potrestání komunistů a zákaz KSČ pokračováním masových demonstrací? Dal přednost ve velké většině cestování, nákupům a „dělání“ peněz, upřednostnil tradiční pohodu a odpovědnost zbaběle přenechal druhým. Staré struktury v pozadí moc vůbec neztratily. Jen počkaly jak bude reagovat národ. Nezklamaly se. Velmi dobře věděly koho dosadit na Hrad. Svého „sekyrníka“ určitě ne. Václav Havel si tuto situaci jistě uvědomoval i své „zneužití“. Jiné cesty nebylo, nebyli lidi. Deformovaný stav společnosti to neumožňoval. Jiné řešení nebylo reálné. Bohužel se stav společnosti nezlepšil a návrat totality v jiné formě stále hrozí. Jsme zemí bez potřebných mravně silných osobností. Kdyby zde byly, už by se dávno postavily do čela národa. Jenom hezká slova bez osobního nasazení, bez ochoty podstoupit riziko a obětovat se, bez vyslaní mravního a vůdčího signálu nevědomé většině, nestačí. Skvělý projev prof. Petra Piťhy na Ďáblickém hřbitově to vyjádřil dokonale. On jediný se odvážil hovořit o vraždách malých dětí. Přítomní politici - jako vždy - mlčeli! Není divu, že je pouze na těchto webových stránkách. Písemná verze následuje v nejbližších dnech na tomto webu!.
sinagl.cz/.../...

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)