Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 22.05.2024 18:58
    Protokol o hlavním líčení z 1.10.2020 u OS Ostrava... Vyhlášeno ...

    Read more...

     
  • 22.05.2024 12:37
    Ruce pryč od Xavera Veselého! Je kvalitním a legitimním ...

    Read more...

     
  • 22.05.2024 11:28
    Protokol o hlavním líčení z 1.10.2020 u OS Ostrava... Vyhlášeno ...

    Read more...

     
  • 17.05.2024 16:43
    Vážení přátelé zahrádkáři, vážení sympatizanti Zelené brány do ...

    Read more...

     
  • 15.05.2024 11:01
    Větší tragikomedii jsem fakticky nezažila co předvádí tento soud ...

    Read more...

     
  • 15.05.2024 10:58
    Státní zástupce Mgr. Petr Valíček 25.4.2024: K ohledání, u ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

JATKA Gutmann avers„Jatka jsou napínavá, děsivá, pobuřující – a naprosto strhující kniha… Přečtěte si ji.“ WilliamCina nemocnice Kristol, Weekly Standard - Nejnovější vyšetřovací zpráva o transplantačním odvětví v Číně nepřináší dobré zprávy ani pro režim, ani pro disidenty. Rozsáhlý výzkum expertů došel k závěru, že v Čínské lidové republice dochází nejenom k daleko vyššímu počtu transplantací, než tvrdí tamní režim, ale že většina transplantovaných orgánů – až 1,5 milionu – byla odebrána vězňům svědomí. …

… Nidžat mu nic nepíchal, to lékař. Rozhovor však sledoval ředitel a nějací další soudní úředníci, a tak Nidžat zalhal: „To abys necítil bolest, až tě zastřelí.“ Mladík se vlažně zasmál a Nidžat, který věděl, že na ten pohled hned tak nezapomene, si počkal na konec popravy, aby se ředitele zdravotního stře­diska zeptal: „Proč jste mu tu injekci dával?“

„Nidžate, jestli se můžete nechat převelet k jinému oddělení, běžte co nejdřív.“

„Co tím myslíte? Doktore, co přesně bylo v té injekci, co jste mu píchli?“ „Nidžate, věříte v něco?“

„Věřím, a vy?“

„To byl antikoagulant, Nidžate. A možná, že půjdeme všichni do pekla.“

* * *

Urostlého Envera Tochtiho, člověka s příjemným hlasem a vizáží Buddhy, jsem potkal prostřednictvím neformální sítě Ujgurů žijících v Londýně. Při­znám se, že mi na první dojem připadal jen jako další emigrant žijící v soci­álním bytě. Jenže Enver měl tajemství.15

Jeho příběh začal jedno červnové úterý roku 1995, kdy pracoval jako všeobecný chirurg v Ústřední železniční nemocnici v Urumči. Enver si vybavil neobvyklou konverzaci se svým nadřízeným, vedoucím chirurgem: „Envere, budeme dělat něco vzrušujícího. Už jsi někdy dělal operaci v terénu?“

„Ani ne. Co mám udělat?“

„Dej dohromady mobilní tým a vyžádej si sanitku. Ať jsou všichni nachystaní zítra v devět.“

Středeční ráno bylo bez mráčku. Enver zavedl dva asistenty a anesteziologa do sanitky a vyjeli za autem vedoucího chirurga, který je vedl ven z města, směrem na západ. V ambulanci panovala pikniková atmosféra, než si uvě­domili, že vstupují do Popravního sektoru Západní hora, který se specia­lizoval na zabíjení politických disidentů. Na polní cestě u prudkého kopce odstavil vedoucí chirurg auto a zašel k Enverovi, aby mu dal instrukce: „Až uslyšíš výstřely, jeď kolem kopce.“

„Můžeš nám říct, proč jsme tady?“

„Jestli to nechceš vědět, Envere, neptej se.“

„Ale já to chci vědět.“

„Ne, nechceš.“

Nadřízený mu uštědřil tvrdý pohled a odkráčel zpátky k autu. Enver viděl, že za kopcem se rýsuje nějaké policejní zařízení. Kolem pobíhali lidé - civilisté. Enver sarkasticky poznamenal, že to asi budou rodinní příslušníci, čekající, aby si odnesli těla a zaplatili za kulky, a všichni z týmu se začali přidávat s podobnými trapnými vtípky, aby prolomili dusivé napětí. Pak uslyšeli výstřely, možná salvu, a rozjeli se kolem popravního pole.

Enver jel za vedoucím chirurgem, a protože se soustředil, aby při jízdě nedělal žádné náhlé pohyby, neměl moc prostoru rozhlížet se kolem. Krátce zaregistroval, že na úpatí kopce leží deset, možná dvacet těl, ale policisté spatřili sanitku a divoce na něho začali mávat.

„Tenhle, je to tenhle.“

Na krví prosáklé zemi ležel rozpřažený, asi třicetiletý muž oblečený do modrých montérek. Všichni trestanci měli oholenou hlavu, ale tento měl dlouhé vlasy.

„To je on. Budeme operovat jeho.“

„Proč ho máme operovat?“ zaprotestoval Enver, zatímco se snažil nahma­tat tepnu na vězňově krku. „Vždyť ten chlap je mrtvý.“

Najednou však Enver ztuhl a opravil se: „Ne, není mrtvý.“

„No tak operujte. Vyndejte mu játra a ledviny. Hned! Dělejte! Hněte sebou!“

Tým udělal to, co jim vedoucí chirurg nakázal, a naložili tělo do záchranky. Enver cítil, jak má všechny smysly otupělé: Rozstřihnout šaty. Uvázat končetiny ke stolu. Otevřít tělo. Snažil se následovat normální postup - sterilizace, minimální přístup, načrtnout řez. Tázavě se zadíval na svého šéfa. „Bez anestezie,“ prohlásil vedoucí chirurg. „Bez přístrojů.“ Anesteziolog tam jen tak stál se založenýma rukama, jako nějaký negra­motný rolník, pomyslel si Enver, a štěkl po něm: „Proč něco neděláš?“

„A co bych tak měl asi dělat, Envere? Je v bezvědomí. Když ho řízneš, nebude reagovat.“

K reakci však došlo. Když se Enverův skalpel zanořil do těla, mužova hruď se křečovitě nadzvedla a pak zase poklesla zpět.

Enver se jako v blouznění obrátil k nadřízenému a zeptal se: „Jak hlu­boko mám řezat?“

„Řež tak zeširoka a do hloubky, jak to jen půjde. Bojujeme s časem.“ Enver pracoval rychle. Se svorkami se neobtěžoval, pravou rukou řezal a levou si odsouval svalstvo a měkkou tkáň. Zpomalil jen, když se chtěl ujistit, aby vyjmul ledviny a játra čisté. Ještě když muže zašíval - ne interně, k tomu už nebyl důvod; vše, co mohl udělat, bylo vynasnažit se, aby tělo vypadalo přijatelně -, všiml si, že mu tepe krev.16 Byl si jistý, že ten muž je stále naživu. Je ze mě vrah, zakřičel Enver v nitru. Neměl odvahu se na tu tvář znovu podívat, stejně jako si představoval, že i vrah by se vyhnul pohledu na svoji oběť.

* * *

První doznání: Doktor Enver Tochti vyjmul na xinjiangském popravišti játra a ledviny z živé lidské bytosti. Foto Simon Gross a Jaya Gibson.

* * *

Cesta zpátky do Urumči proběhla v tichosti.

Druhý den za Enverem přišel vedoucí chirurg: „Takže, včera, stalo se něco? Včera byl běžný, normální den. Že ano?“

Enver odpověděl ano a trvalo mu roky, než pochopil, že živé orgány mají u nového příjemce nižší míru odmítnutí a že kulka do hrudi sloužila - až na první děsivé zacuknutí - jako nějaká kouzelná anestezie. Udělal, co mohl. Tělo kvůli rodině zabitého úhledně zašil a uběhlo patnáct let, než se někomu svěřil, co se v tu středu přihodilo.

Nidžatovi to došlo v roce 1996.

Bylo to někdy kolem půlnoci, dlouho potom, co zhasla všechna světla v bloku s celami. Nidžat zabíjel dlouhou směnu posedáváním v kanceláři a debatou s ředitelem vězeňského zdravotního střediska. Když se na chvíli odmlčeli, ředitel se ho zvláštním hlasem zeptal, jestli si myslí, že je to místo prokleté.

„No, možná, že v noci působí trochu divně,“ odpověděl Nidžat. „Proč si to myslíte?“

„Protože tu bylo zabito až moc lidí. A všichni z nesprávných důvodů.“

Nidžat konečně pochopil. Antikoagulant. Nákladná „popravní večeře“ pro jeho oddíl vždy po cestě na popraviště. Agenti v civilu, kteří v celách pře­svědčovali vězně, aby podepsali prohlášení, že darují orgány státu. A teď to ten zdravotní ředitel všechno potvrzuje: ta prohlášení byla pravá, jen nebrala v úvahu skutečnost, že vězni budou stále naživu, když je budou rozřezávat.

„Nidžate, opravdu půjdeme do pekla.“

Nidžat přikývl, upil z piva a ani se neobtěžoval předstírat úsměv.

* * *

Ukázka z knihy str. 18-21. Kniha má 344 stran…

P.S.

Antikoagulant zabraňuje srážení krve… Soudní procesy s pachateli už zřejmě brzy začnou - nevládní vyšetřovatelé mají seznamy zaměstnanců nemocnic, nahrávky rozhovorů s některými lékaři a řadu dalších důkazů. Je to jen otázka času. Více na World Organization to Investigate the Persecition of Falang Gong.

J.Š.16.7.2016

* * *

Čína: Pro orgány zabito až 1,5 milionu nevinných, tvrdí nová vyšetřovací zpráva

Nejnovější vyšetřovací zpráva o transplantačním odvětví v Číně nepřináší dobré zprávy ani pro režim, ani pro disidenty. Rozsáhlý výzkum expertů došel k závěru, že v Čínské lidové republice dochází nejenom k daleko vyššímu počtu transplantací, než tvrdí tamní režim, ale že většina transplantovaných orgánů – až 1,5 milionu – byla odebrána vězňům svědomí. …

* * *

JATKA ve Sněmovně a v Lucerně

Rozsviťte své srdce

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (2 Votes)
Share

Komentáře   

0 #2 K.Mrzílek 2016-10-22 23:27
Hitler mrtvoly po splynování spaloval nebo zakopával. Stálo to peníze. Číňané spalují, teprve když odeberou orgány a rohovky. Dá se to prodat a ještě na tom vydělat.
+1 #1 zdenek Zajac 2016-07-16 22:00
pane Prezidente,
jeden vytisk at Vam nekdo z Vaseho tymu poridi.. Kdyz uz se tam jezdite ucit, tak at nam to aspon pak muzete dobre vysvetlovat pred tabuli, PROC?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)