Pravdivé informace jsou základem pro správná rozhodnutí a chování pro ty "nahoře i dole". Proto jsou hlavním zájmem moci. J.Š.
Když ho vyváděli z cely na nádvoří, kde čekala popravčí četa, požádal jednoho ze svých štastnějších spoluvězňů, aby vyřídil plukovníku Moravcovi jeho srdečný pozdrav a předal mu od něho vzkaz. Jeho spoluvězeň, kněz, válku přežil a po válce mě vyhledal v Praze. Tam mi vyřídil poslední vzkaz od muže, který podle mého názoru byl nejlepším vyzvědačem II.světové války. Vzkaz zněl: „Bylo mi opravdovým potěšením spolupracovat s československou zpravodajskou službou. Lituji, že to muselo takhle skončit. Utěšuji se vědomím, že naše práce snad nebyla marná.“
Str. 13.: O malých a velkých
A mohu přinést doklady o tom, jak smýšlí malý národ o velkých tohoto světa, kteří se vždy v dějinách dopouštějí téhož zásadního omylu: nemajíce dosti rozhodnosti opřít se rázně malému zlu, připravují zlo mnohem větší. Můj národ se stal několikrát v dějinách obětí této politiky.
Str. 48: Politici a ministři tenkrát jako dnes
Byly zde sice předpisy o vzájemné spolupráci jednotlivých ministerstvech na zpravodajském poli, avšak jejich užitečnost byla kompromitována rivalitou a nezdravou soutěživostí jejich zpravodajských orgánů. Tato rivalita byla ještě zesilována politickými zájmy jednotlivých ministrů, které nebyly vždy v souladu se zájmy státními. A ty byly, jak později uvidíme, pro bezpečnost státu životně důležité.
Str. 53: Vojenští atašé jako darmožrouti
Československé strategické plány byly vypracovány na základě předpokladu pravděpodobných možností protivníků, nikoli na základě konkrétních faktů. Vojenští atašé, jímž příslušel v zemích jejich přidělení úkol pozorovatelů a kteří měli být plodnými zdroji informací, byli tehdy v tomto ohledu úplné nuly. Nejenže neměli instrukce a vedení, ale navíc byli nesprávně vybíráni: nikoli podle schopností, ale jako favoriti té které politické strany. Jejich činnost pozůstávala z velké části z pořádání zábav bez jakéhokoliv zpravodajského využití. Říkali jsme tomu „jíst a pít pro vlast“.
Str. 54: Zpravodajci jako moulové
Zpravodajské oddělení bylo s to z těchto peněz ušetřit za osm let 20.000.000,-Kč. Utvořilo z nich tajný fond. Takový postup byl ovšem nezákonný, neboť rozpočtové přebytky se měly vracet státní pokladně. Neslýchaný byl fakt, že přebytky existovaly, že 2. Oddělení nedokázalo tyto peníze náleřitě vydat, investovat do široce založených akcí – byl to důkaz paralýzy tehdejšího zpravodajského oddělení. Plk. Ing shrnul drsně tuto situaci: „My se od těch moulů z 2. Oddělení nedozvíme nic. Neznám ani přesnou dislokaci německých mírových divizí, a to je přece minium, které se od zpravodajské služby dá očekávat. Zato víme do všech podrobností, co kdy měla naše (poslední rakouská císařovna) Zita k obědu a která velkovévodkyně se s kým vyspala. Myslím, že nemůže být horší zpravodajské služby než ta naše. Gratuluji ti k přidělení, ale musím říci, že ti ho vůbec nezávidím.“
Str. 62: Legionáři bojují
Kromě důležitého faktu, že před I.světovou válkou měli v Praze tajnou schůzi Lenin a jeho spolupracovníci, došlo k prvnímu a nedůležitému styku mezi českým elementem a komunisty v Rusku za I. světové války. V Rusku bylo tehdy asi 50.000 československých legionářů, kteří bojovali proti německým a rakouským armádám na straně Rusů. Po komunistickém převratu vydal Trockij rozkaz, aby byli odzbrojeni a zneškodněni (V Rusku bylo tehdy 60.109 legionářů, 4.120 jich zahynulo. Pozn. J.Š.). V letech 1917-19 českoslovenští legionáři vybojovali svoji známou anabázi od řeky Volhy přes Sibiř až k Tichému oceánu. Bojovali za svou sebezáchovu, ale v sázce byly tehdy důležité zájmy západních spojenců. Jak se dalo čekat, bolševici se snažili rozleptat morálku československých vojáků svou propagandou. U vlasteneckých legionářů, kteří byli pod silným vlivem svého politického vůdce T.G.Masaryka, neměli velký úspěch, ale přesto v několika jednotkách došlo ke krizím a musely být provedeny přísné disciplinární zákroky. I tak se však stalo, že některé jednotky při návratu domů přivedly s sebou komunisticky indoktrinované jedince, kteří se později stali prvními vůdci komunistického hnutí v Československu (Alois Muna, Josef Mlčoch). … Až do roku 1921 neexistovala v Československu komunistická strana. Komunistické elementy tvořily levicovou frakci ve straně sociálních demokratů. V roce 1921 se tato frakce odpojila a utvořila samostatnou komunistickou stranu. …
P.S.
Generál M.R.Štefánik přesně odhadl nebezpečí bolševismu a jeho pozdější vývoj, vyrazil do Ruska, aby pod jeho velením legionáři porazili bolševiky. Byli tehdy bez důstojníků, zbraní - vítězství by bylo snadné. TGM ho odvolal s tím, že se nesmíme vměšovat do záležitostí cizích zemí. Následně bolševici posílili a hrozili likvidací legionářů s nimiž bojoval proti bolševikům právě admirál Kolčak. Aby legionářům byl umožněn ústup, vydali legionáři admirála Kolčaka bolševikům. Jeho poslední slova údajně byla „Českije sabakí“ (čeští psi). Legionáři se poté mohli vrátit i s částí carského zlatého pokladu domů. Pozn. J.Š.
Str. 65: Beneš prosí Stalina
Po podpisu spojenecké smlouvy v Moskvě požádal Beneš jako ministr zahraničí Stalina, aby použil svého vlivu u československých komunistů, kteří tehdy byli zdrojem vážných nepříjemností pro československou vládu. Stalin prý podotkl, že v té věci nemůže nic dělat, a řekl: „K čemu máte své četnictvo a policii?“
Str. 112: O naší národní povaze
Na svém území jsme museli čelit historické nechuti československého lidu k práci na poli výzvědném, která byla zděděna ještě z dob rakouského poddanství, kdy slova špion a vyzvědač měla velmi hanlivý význam. Hrál zde asi také roli jeden typický rys naší národní povahy, totiž odpor k jakémukoliv riziku a nechuť k dobrodružným podnikům.
Str. 131: Život Rusů za Stalina
Co jsem doposud i při našich oficiálních vycházkách viděl, mě zrovna nadšením nenaplnilo. Bylo zřejmé, že režim je tvrdý, ale co bylo horší, zdálo se mi, že krví vykoupené novoty lidem nijak život nezlepšili. I při rychlých jízdách vozem jsem si všiml určitých věcí – domy byly špinavé a volaly po opravách, potravinové obchody prázdné. Nejvíc mne však zarazila změna v chování lidí samých. Ulicemi spěchající zástupy se strnulými, nic nevyjadřujícími obličeji, manipulované hvizdy píšťalek ozbrojených policistů – to nebyli Rusové, jak jsem je znal před dvaceti lety.
Str. 162: Výhody pro Abwehr
Další výhodou byly naše nízké tresty za špionáž: teprve později byly změněny ustanovením zákona na ochranu státu a obranu republiky. A konečně byla výhodou i poměrně malá odolnost českého elementu vůči svodům protivníkových služeb, jež byla překvapivá ve světle zkušeností naší služby. Zatímco československý element byl vcelku neochotný pro práci pro nás proti Německu, tak přímo zahanbujícím způsobem nekladl valný odpor k nabídkám z ciziny pro práci proti své vlasti. Naši zrádci nebyli ovšem tak početní jako vyzvědači německé a maďarské národnosti, ale zato je předčili důležitostí zpráv, které dodávali nepřátelským vojenským organizacím.
Str. 186: Churchill, Beneš, Stalin a falešné dokumenty
V prvém svazku svých pamětí The Gathering Storm Winston Churchill píše, že mu prezident Beneš řekl, že to byl on, kdo dal Stalinovi informaci o „takzvaném spiknutí vojáků a komunistické staré gardy“, jež údajně mělo za účel Stalina sesadit a nastolit proněmecký režim. Prezident Beneš se prý Churchillovi svěřil, že se někdy v zimě 1936 doszvěděl, že „sovětské velvyslanectví v Praze prostředkuje tok informací mezi důležitými osobnostmi v Sovětském svazu a německou vládou“. V téže době Benež, se kterým se právě Němci pokoušeli vést tajná a bezvýsledná vyjednávání o to, aby odpoutal Československo od jeho spojenců, prý dostal zprávu od jednoho „vysokého vojenského činitele v Německu“, jež ho nabádala, aby si pospíšil s přijetím německých nabídek, než bude pozdě, ponevadž „v Rusku brzy přijdou události, vedle nichž se všechno, čím by se on mohl Německu zavděčit, bude zdát nepatrné“. Churchill píše, že Beneš mu díále řekl, že „Stalinovi sdělil vše, co se dozvěděl, jak mohl nejrychleji“. Jinak pisatelé tvrdí, že usvědčující falešné dokumenty se k Benešovi dostaly přes československou zpravodajskou službu. Žádné takové dokumenty v rukou československé zparvodajské služby nikdy nebyly. Jestliže existovaly, musely být Benešovi doručeny nějakým jiným způsobem.
Str. 194: Tragédie národa a Beneše - TGM
Bylo mu souzeno vést národ v nejčernějším údobí jeho dějin a za jeho vedení prošel československý lid dvakrát svou kalvárii. Tragédie národa a Benešova tragédie osobné jsou jasné obdoby. Jestliže Masaryk znamená vzkříšení národa a jeho rozmach, Benež znamená krizi, porážku, úpadek a zánik samostatnosti. Spekulace, jak by se asi byl vyvinul osud českolsovenského národa, kdyby byl měl v době krize v čele Masaryka v plné tělesné a duševní síle, je ovšem jen teoretická. Já jsem však přesvědčen, že Masaryk by byl šel do boje; nebyl člověk, který by se dal únést událostmi, nýbrž je vždy sám tvořil.
Str. 196: Malý Beneš
Neměl rád ve svém okolí vysoké postavy. Vždy prohlédl všechny fotografie pořízené při oficiálních příležitostech a nedovolil uveřejnit žádné, které by jeho malou postavu příliš zdůrazňovaly. Fotografové měli nařízeno, aby pořizovali obrázky z takových úhlů, jež by prezidenta neukazovaly o mnoho menšího než osoby v jeho okolí.
Str. 224 - 233: Národ kapitulovat nechtěl
V této nemožné situaci položila vláda generálu Krejčímu, šéfovi hlavního štábu, tuto otázku: „Napadeni nepřáteli ze všech stran, s Francií a Anglií zaujímající nepřátelské stanovisko, že jsme příčinou vypuknutí světové války, jak dlouho můžeme vydržet?“ To byla otázku, již jsme si teď kladli při všech svých štábních konferencích. Odpověď generála Krejčího zněla: „Asi tři týdny.“ 21. září v pět hodin odpoledne prezident Beneš se souhlasem vlády odpověděl v tom smyslu, že anglo-francouzský plán přijímá. Věci byly opět v Chamberlainových rukou. Ale mezitím československý lid reagoval na zprávu o kapitulaci pražské vlády výbuchem národního rozhořčení. V zemi přestaly pracovat továrny a občané se vyhrnuli do ulic k demonstracím. Ohromný dav před budovou Parlamentu v Praze žádal utvoření silné vojenské vlády a boj za existenci republiky. Nesmírné rozrušení lidu trvalo po celou krizi. Občané republiky založené Masarykem se dožadovali svého práva svobodně zemřít. Ale jediným protstem, jehož byli jeho političtí vůdci v té chvíli schopni, byla rezignace. Vláda odstoupila a byla vystřídána vládou odborníků, vedenou generálem syrovým, od něhož lid, vzpomínaje na jehoroli v I.světové válce, očekával vykoupení z národní pohany.
… Ráno po vyhlášení československé mobilizace jsem odjel do Vyškova na Moravě, kde bylo sídlo velitelství československých branných sil, nyní pod velením vrchního velitele generála Krejčího. Věděl jsem, že už během noci reakce celého národa na vyhlášení mobilizace bude nesmírná. Všude se to jen hemžilo činností. Ženy, děti a staší lidé kopali zákopy, budovali kryty a hlásili se na svá místa v protiletecké obraně. Z Prahy do Vyškova je to asi 200 km. Cestou jsem několikrát zastavil, abych pozoroval nástup záložníků v mobilizačních střediscích, a s některými jsem promluvil. Jednou se mi stalo, že si mi nějací muži přišli stěžovat (byl jsem totiž v uniformě), že ještě nebyli povoláni k vojenské službě, a žádali mě, abych jim mpomohl narukovat. Nadšení lidu opravdu působilo hřejivě na srdce vojáka.
… Uprostřed světového rozrušení byla Praha snad nejklidnějším hlavním městem v Evropě. Byli jsme připraveni. V celé zemi bylo nařízeno zatmění. Všechny hlavní cesty byly zaminovány a zabarikádovány.. na hranicích jsme měli přes 9.000 pevnostních jednotek, od malých kulometných pevnůstek až po těžké ozbrojené pevnosti. Provizorním hlavním městem se měl stát Turčianský Svätý Martin na Slovensku.
Německo, které s postupem času bylo schopno postavit ze své velké populace přes 200 divizí, což také udělalo za války, jež následovala, mělo v tomto okamžiku k dispozici jen 42 plnohodnotných divizí, nepočítaje několik druhořadých. Povoláním všech branců do 40 let jsme zmobilizovali najednou 38 plnohodnotných, dobře vybavených divizí, 4 z nich obdrněné. 28. září jsme měli přes 1.000.000 můžů ve zbrani. Věděli jsme, že velká francouzská armáda, mobilizující od 24. září na západní hranici Německa, je schopna postavit 65 ze 100 svých potenciálních divizí v šesti dnech.
A tak tváří v tvář Hitlerovi stálo v předvečer Mnichova toto mocné seskupení sil, jež bylo příčinou, proč Hitlerovi generálové s hrůzou protestovali, když jim vůdce ohlásil své válečné plány, a proč konstatovali, že Zelený plán je vojensky nezdravý. Zatímco 36 německých divizí bylo soustředěno k útoku proti československé armádě, očekávající je na svých horských pevnostech, německý generální štáb měl všeho všudy k dispozici jen 5 plnohodnotných divizí proti Polsku na svém východním křídle.
To byla situace v předvečer 27. září 1938. Československý generální štáb si byl jist, že bude schopen zhostit se své historické úlohy úspěšně. Poslal jsem ten večer z Vyškova plukovníku Rivetovi, šéfu francouzské zpravodajské služby telegram, ve kterém jsem v tomto smyslu zhodnotil situaci a zdůraznil příležotost, již Němci Francii poskytli tím, že proti nám nasadili velkou většinu svých branných sil, a tak ponechali francouzské armádě otevřenou cestu do západního Německa. Zakončil jsem telegram slovy: „Vaše pluky mohou teď zahájit postup s plukovnímu hudbami v čele.“
… Interpretace Hitlerových nejvyšších velitelů se naopak s naší značně shodovala. Generál Alfred Jodl, velitel operačního oddělení německého hlavního štábu, po válce prohlásil: “To bylo vyloučené. S 5 řádnými a 7 rezervními divizemi v našem pevnostním pásmu – jež bylo tehdy jedno velké staveniště – jsme se nemohli ubránit proti 100 francouzských divizí – to bylo vojensky nemožné“.
Jodl zdaleka nebyl jediný, kdo yslovil tento názor. Generál Erich von Manstein, jeden z největších polních velitelů Německa v Norimberku vypověděl: „Kdyby byla vypukla válka, nebyli bychom bývali schopni účinně bránit ani svou západní hranici, ani hranici s Polskem; není nejmenší pochyby, že kdyby se bylo Československo bránilo, byli bychom bývali zadrženi československými pevnostmi, poněvadž jsme prostě neměli prostředky je porazit.“
Generál Wilhem Keitel ve své norimberské výpovědi konstatoval: „Byli jsme nesmírně rádi, že nedošlo k žádné válečné operaci, poněvadž… jsme byli vždycky toho názoru, že naše útočné prostředky nestačí proti československým pohraničním pevnostem. Z čistě vojenského hlediska se nám nedostávalo prostředků pro útočnou akci, která znamenala prorážení pohraničních opevnění.“
Po vykonání prohlídky československých pevností, které mu byly Mnichovem zdarma věnovány, Hitler řekl: “Co jsme viděli nás velmi rozrušilo. Riziko, které jsme podstoupili, bylo veliké. Českoslovenští generálové měli připraven výtečný plán. Teď chápu, proč moji vlastní generálové radili k opatrnosti.“
Během osudných předmnichovských dnů, kdy jsme byli zcela osamoceni, Československo požádalo Sovětský svaz o vysvětlení, jakou konkrétní pomoc by mohl v případě německého útoku Československu poskytnout. Odpověď zněla, že Sovětský svaz může Československu dodat 400 letounů, ale bez posádek. Sovětský svaz se vůbec nezmínil o jakékoliv pomoci ze strany Rudé armády.
Tolik ukázky z knihy „Špión jemuž nevěřili.“ Zbývá dodat, že skvělí důstojníci, kteří zachovali věrnost císaři po vzniku Československa byli šikanováni, nepovyšováni, dostávali menší důchody apod. To se nemohlo neprojevit na kvalitě vedení čs. armády na všech stupních, tedy i schopnosti správně rozhodovat a velet.
Je zajímavé, že se na několika místech v knize gen. Moravec zmiňuje o konkrétních vysokých finančních částkách na podporu provozu exilové vlády, ale nikde se nezmiňuje o značné finanční podpoře firmou Baťa, resp. Janem A. Baťou, která začala už založením Letecké školy a vyškolením pozdějších vojenských pilotů, kteří létali v perutích RAF. Napadá mne jediné vysvětlení – nemohl vědět vše, kdy navíc převod peněz musel být dokonale utajený, aby se neohrozila existence firmy za Protektorátu (firma Baťa se snažila ve všech ohledech odvádět dokonalou práci). Navíc byl gen. Moravec věrný stoupenec prezidenta Beneše, který naopak Jana A. Baťu nesnášel.
https://m.kosmas.cz/knihy/194713/spion-jemuz-neverili/
Jan Šinágl, 17.5.2020
* * *
8. 9. května 1945 v Praze padlo 23 rudoarmějců – na Olšanech je 500 pomníků rudoarmějců.
Vlasovců padlo, nebo bylo popraveno Rudou armádou v Praze 450 až 500…
Read more...