Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Pravdivé informace jsou základem pro správná rozhodnutí a chování pro ty "nahoře i dole". Proto jsou hlavním zájmem moci. J.Š.

Když ho vyváděli z cely na nádvoří, kde čekala popravčí četa, požádal jednoho ze svých štastnějších spoluvězňů, aby vyřídil plukovníku Moravcovi jeho srdečný pozdrav a předal mu od něho vzkaz. Jeho spoluvězeň, kněz, válku přežil a po válce mě vyhledal v Praze. Tam mi vyřídil poslední vzkaz od muže, který podle mého názoru byl nejlepším vyzvědačem II.světové války. Vzkaz zněl: „Bylo mi opravdovým potěšením spolupracovat s československou zpravodajskou službou. Lituji, že to muselo takhle skončit. Utěšuji se vědomím, že naše práce snad nebyla marná.“

Str. 13.: O malých a velkých

A mohu přinést doklady o tom, jak smýšlí malý národ o velkých tohoto světa, kteří se vždy v dějinách dopouštějí téhož zásadního omylu: nemajíce dosti rozhodnosti opřít se rázně malému zlu, připravují zlo mnohem větší. Můj národ se stal několikrát v dějinách obětí této politiky.

Ve věci se konalo už čtvrté soudní jednání tzv. „samolepkových vrahů“. Trvalo od 9:30 do 16:00 hod se 45 min. přestávkou. Kdyby soudní jednání vysílala ČT 24 živě, navrátili by se diváci do 50.let, kdy bylo právo stejně brutálně pošlapáno a zneužíváno pro politické účely!

Soudní proces trvá již přes 11 let. Mladí lidé byli už jednou osvobozeni. Jedna z opětovně žalovaných M. Dupová,  už vyhrála u ESLP ve Štrasburku (dostala odškodné za nezákonnou mnohaměsíční vazbu), přesto nemůže sehnat práci i přes potřebnou kvalifikaci. Jedná se o politický proces s mladými lidmi, s bouřlivější krví mládí, kteří žádné zákony neporušili a jen v rámci zákona projevili činem své postoje. Na pochodech uctívali památku padlých německých vojáků i jiných národností, včetně položení věnců na jejich hroby, čímž ohrožovali bezpečnost země jako nebezpeční násilníci a teroristé. Třetí pochod, v době voleb do EP, stejný jako předchozí, se už stal trestným činem, další už jím opět nebyl?! Soudní spis má přes 5000 stran!

Soudí Mgr. Kateřina Rybáková, donedávna státní zástupkyně. Jde o to za každou cenu, byť jen podmínečně, odsoudit, aby stát nemusel platit mnohamilionové odškodné. Je to zločin na právu a životech mladých lidí. Níže přináším další fotografie a otřesné zvukové záznamy z výpovědi svědků, porušování práv obhájců soudkyní a jejich marný boj za svá práva za nečinného přihlížení státní zástupkyně. Člověk by nevěřil, že je něco takového v demokratické zemi možné, přesvědčí vás o tom zvukové záznamy.

***

Záznam policie zachycující trestnou činnost protistátní skupiny Michaely Dupové a Patrika Vondráka, vylepování samolepek (4.12.2008)

Podle střízlivých odhadů sloužilo ve Wehrmachtu a posléze v SS resp. Waffen-SS 100 000 donských, kubáňských, těreckých a sibiřských kozáků. Na konci války, 1. června 1945, předali britští vojáci 29 000 kozáků, žen i dětí příslušníkům NKVD a poslali je tak na jistou smrt. Toto je příběh zrady, kde není spravedlivých, ani vítězů, jen poražených a velké bolesti. 

Britští gardisté byli většinou skotští horalové pocházející z roty Y, 8. Argyle a pluku Sutherland. Zatímco někteří strážci plnili svěřenou povinnost s lehkomyslným pobavením, jiným se z toho, co museli provést, udělalo fyzicky špatně. Katolický kaplan irského pluku, který celý akt sledoval, později řekl, že to, co se stalo, bylo ostudné, a že se do konce života bude za Brity stydět. Vzpomínal také, jak viděl některé strážce, kteří do kozáků strkali svými puškami, plakat. „Tohle bylo poprvé, co jsem viděl horala plakat. Osobně jsem viděl, kolik vojáků bylo morálně zlomeno. Několik vojáků dokonce zašlo tak daleko, že vytáhli několik rodin z transportů a i přes řev důstojníků je pustili na svobodu. Není divu, že někteří strážci byli blízko vzpoury a odmítli se zúčastnit. Londýnský irský pluk, který dostal rozkaz se k evakuaci kozáků připojit, odmítl nastoupit, protože sami měli dostatek zkušeností s represí v jejich vlastní zemi a s kozáky zjevně sympatizovali ". Major Davies později k tomu řekl: „ Kozáci mě mohli zlynčovat. Místo toho mi nepřestávali věřit a prosili mě, ať to zastavím. Bylo to hrozné a na vše vzpomínám s opravdovou hrůzou. Byl to opravdu ďábelský plán."

Dle kvalifikovaných odhadů bylo v prvním týdnu po pádu Berlína znásilněno příslušníky Rudé armády na sto tisíc obyvatelek města. A to bez ohledu na věk, od holčiček po stařeny. U nás ale taková čísla neexistují a zřejmě ani existovat nebudou.

„Paní Keimarová měla tři děti ve věku dva, šest a deset let. Bylo to 9. května 1945 pozdě odpoledne. Vojáci za ní vnikli do kuchyně a asi tucet z nich ji v přítomnosti dětí znásilnilo. Když jí začala krvácet pochva, jeden voják vytáhl bajonet, vrazil ho do pochvy a zase vytáhl. Byla živa ještě asi hodinu, když přišel další sovětský důstojník a střelil ji do hlavy.“