Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

ne čvn 16 @13:00 -
Přerov: 79. výročí masakru na Švédských šancích
pá čvn 21 @20:00 -
Žebrák: 70 let hvězdárny
so čvn 22 @08:00 -
5. HUDLICEFEST 2024
po čvn 24 @09:00 -
KS Zlín: Vražda ve Slopném
st čvn 26 @13:00 -
ODROČENO: OS Břeclav: Vražda dvou Rakušanů
út čvc 16 @13:00 -
OS Břeclav: Vražda dvou Rakušanů

Nejnovější komentáře

  • 14.06.2024 08:49
    Naši vládní politici jdou ve stejných stopách jako pokrokářští ...

    Read more...

     
  • 13.06.2024 12:29
    „Žádné morální zábrany“. Spekulanti útočí na majitele podílů ...

    Read more...

     
  • 10.06.2024 16:07
    Půlroční angažmá se po návratu domů vydávalo za velký úspěch ...

    Read more...

     
  • 08.06.2024 14:56
    Tolik k „úžasné práci Covida“ Berseta, bezcharakterníh o ...

    Read more...

     
  • 08.06.2024 14:50
    Soviel zum "wunderbaren Covid-Job" des Charakterlumpen Berset ...

    Read more...

     
  • 07.06.2024 09:38
    Masakr práva ve Zlíně pokračuje a organizovaný zločin kvete.

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Ukrajina deti sbiraji brambory 1933… A jak měly chápat svět, v němž se omylem ocitly, děti, jimž ve škole přímo při vyučování zemřel vysílením spolužák, či kluci, kteří vylovili z obecního rybníka hlavu svého kamaráda? Snědli ho rodiče, nebo jejich smrt přežil a stal se obětí neznámého kanibala? A co si měly myslet ženy z jedné vsi v Charkovské oblasti, které se pokoušely zachránit pár hladem umírajících dětí? K jídlu jim toho moc dát nemohly, a tak je alespoň vynesly ven na čerstvý vzduch. Děti sténaly, ale pak najednou zmlkly: „Obrátily jsme se, co se děje, a ony jedly nejmenšího – malého Peťku. Rvaly z něj strupy a cpaly si je do pusy. A Peťka dělal totéž: trhal si strupy a cpal se jimi. Další děti se přisály k jeho ranám a sály mu krev. Vzaly jsme děcko z dosahu těch hladových úst a rozplakaly jsme se.“

***

Před devadesáti lety vyvrcholil na Ukrajině Stalinem záměrně vyvolaný hladomor. O život tehdy přišly tři až čtyři miliony Ukrajinců. Nehledě na tvrzení některých revi­zionistických historiků není pochyb, že hladomor byl Stalinem vyvolán uměle. Jiná interpretace není možná.

Spisovatel a novinář Arthur Koestler vzpomínal, jak na jedné stanici u Charkova zvedaly venkovanky „k okénkům vagonů strašlivá nemluvňata s obrovskými vodnatelnými hlavami, hůlkovitými údy a nápadně nafouklými bříšky“. Možná jen žebraly, spíš ale čekaly, že se dětí někdo ujme. Jones pro změnu ve vlaku potkal jakéhosi rolníka, který za poslední šatstvo vyměnil ve městě kus chleba a vezl ho rodině, ale policisté mu ho sebrali. „Vzali mi můj chleba,“ opakoval prý stále znovu a znovu dokola a pak na nádraží ve Stalinu (Doněcku) skočil ze zoufalství pod vlak.

Další milion lidí zabil hladomor v Rusku a 1,3 milionu v Ka­zachstánu, přičemž mezi těmito oběťmi bylo, jak tvrdí Snyder, dalších 300 tisíc Ukrajinců

Zbylé rolníky terorizovala komanda agitátorů, nutila je vzdát se svých polí a vstoupit do kolchozů. Rolníci se zuřivě bránili (jen na Ukrajině evidovala OGPU roku 1930 na milion pokusů o odpor), ovšem vzdorovat nebylo dlouhodobě možné.

Není divu, že se už roku 1932 objevil hlad. Zatím jen sporadicky, ovšem Moskva o něm dobře věděla. Plyne to z řady dopisů adresovaných Stalinovi či ze zprávy lékařské komise vyslané na Ukrajinu, která konstatovala, že například ve vesnici Kozirivka zemřela hlady polovina obyvatel, a zděšeně popisovala, jak v jednom stavení objevila rodinu pojídající shnilou koňskou kůži „s páchnoucí žlutou tekutinou“ a starou – v posteli ležící – ženu, která je prosila o lék, „aby rychle zemřela“.

Sám Stalin už v červnu 1932 soukromě připustil, že na Ukrajině vypukl hladomor, ale místo pomoci spolu se svým nohsledem a členem politbyra Lazarem Kaganovičem rozhodl, že je obilí „nutné bezpodmínečně ihned exportovat“. A Sovětský svaz také po celou dobu trvání hladomoru potraviny vyvážel.

Jen do konce roku 1932 bylo podle kláskového zákona zastřeleno 4500 lidí a dalších sto tisíc čekalo deset let gulagu

Na konci prosince Stalin schválil Kaganovičův návrh, aby se masově zabavovalo zrno určené k setbě, a v lednu 1933 byl přijat zákon o vnitřních pasech, který reagoval na snahu lidí zachránit si život útěkem do měst, kde zásobování stále jakžtakž fungovalo. Na hranicích Ukrajiny i jednotlivých oblastí kromě toho hlídkovali policisté, kteří jen do konce února pochytali na 190 tisíc ubožáků a poslali je zemřít zpět do rodných vesnic.

Nejhorší metlou venkova byla ale rekviziční komanda, jejichž symbolem byla tenká železná tyč, kterou jejich členové prošťourávali a propichovali stěny chalup, pece či komíny a hledali ukryté zásoby. Z mnoha svědectví víme, že se nestyděli zabavit jídlo přímo z plotny, neštítili se ponižování, fyzického násilí (od bití až po znásilňování) nebo rovnou mučení. Dochovala se například vzpomínka jedné ženy z Černihivské oblasti, jak výběrčí trápili její matku: „Strčili jí prsty mezi dveře a ty zavřeli. Zlomili jí prsty, tekla krev a matka ztratila vědomí. Chrstli jí na hlavu vodu a znovu ji mučili. Bili ji a vráželi jí pod nehty jehlu.“

Veliké ticho

Všechny velké hladomory se podobají v tom, že po nich nakonec zůstane úplně tichá krajina. Nejdřív zmizí hospodářská zvířata, poté lidé snědí kočky a psy, vybijí divoké ptáky a nakonec už jen rezignovaně leží a čekají na smrt. Přesně to zažila jistá manželská dvojice putující roku 1933 ukrajinským venkovem. Dlouho neslyšela ani hlásek, a když se konečně ozvalo osamělé kohoutí zakokrhání, nevěděla, jestli se má úlevně rozesmát, nebo zesinat hrůzou.

Jindy ale nouze probouzela v lidech cynismus. Dochovaly se třeba vzpomínky na funebráky placené od „kusu“, kteří pohřbívali spolu s mrtvými i umírající a nerudně odbývali prosby lidí zasypávaných hlínou: „To se máme zítra vracet?“ Samozřejmě se objevil i kanibalismus. V letech 1932 a 1933 bylo na Ukrajině za lidojedství odsouzeno 2505 lidí (případů bylo zřejmě víc) a OGPU konstatovala, že „rodiny zabíjejí své nejslabší členy, obvykle děti, a jejich maso pak jedí“. Přesto šlo – vzhledem k rozsahu hladomoru – o výjimečné skutky a je známa řada případů, kdy sousedé kanibaly udali nebo bez milosti ubili.

A jak měly chápat svět, v němž se omylem ocitly, děti, jimž ve škole přímo při vyučování zemřel vysílením spolužák, či kluci, kteří vylovili z obecního rybníka hlavu svého kamaráda? Snědli ho rodiče, nebo jejich smrt přežil a stal se obětí neznámého kanibala? A co si měly myslet ženy z jedné vsi v Charkovské oblasti, které se pokoušely zachránit pár hladem umírajících dětí? K jídlu jim toho moc dát nemohly, a tak je alespoň vynesly ven na čerstvý vzduch. Děti sténaly, ale pak najednou zmlkly: „Obrátily jsme se, co se děje, a ony jedly nejmenšího – malého Peťku. Rvaly z něj strupy a cpaly si je do pusy. A Peťka dělal totéž: trhal si strupy a cpal se jimi. Další děti se přisály k jeho ranám a sály mu krev. Vzaly jsme děcko z dosahu těch hladových úst a rozplakaly jsme se.“

Genocida na kremelský způsob

Pochybovat o tom, že „holodomor“ byl vyvolán shora, nelze. Otázka zní, jestli jej lze označit za genocidu ukrajinského národa. Tady je odpověď složitější.

Lidé hladem umírali i v jiných oblastech Sovětského svazu, ale nejtvrdší opatření postihla právě Ukrajinu. Holodomor navíc provázelo paralelní tažení proti ukrajinské kultuře. V letech 1932 až 1933 zatkla OGPU zhruba 200 tisíc Ukrajinců, přičemž značnou část tvořily vzdělané elity. Zakázáno bylo na 200 ukrajinských divadelních her a čtyři desítky zaměstnanců ukrajinské Národní knihovny skončily za mřížemi s nálepkou „nacionálně fašistických škůdců“. Podobně dopadla řada dalších institucí: od akademie věd přes regionální filmové studio až po Úřad pro míry a váhy. Ruština se opět začala prosazovat na školách. V červenci 1933 byl dohnán k sebevraždě ukrajinský ministr školství Mykola Skrypnyk a spolu s ním zemřela i jím připravovaná pravopisná reforma ukrajinského jazyka. Ukrajinština v následujících letech nuceně převzala část ruské slovní zásoby i gramatiky a dlouhodobě byla odsouzena – stejně jako za cara – do role neperspektivního a venkovského dialektu.

Genocida ve stylu nacistického Německa to nebyla. Pokud se ale jednotlivé Stalinovy kroky dají do souvislosti, sotva to lze označit jiným slovem. 

 

Celý článek: https://www.tydenikhrot.cz/clanek/deti-vynesly-na-vzduch-a-ony-zacaly-jist-toho-nejmladsiho-tohle-byl-stalinuv-hladomor

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)