Psal se tok 1957, když mladý, teprve sedmadvacetiletý chirurg Karel Fortýn otevřel na operačním stole pacienta a zjistí, že nádor na žaludku už je příliš velký, než aby bylo možné jej vyjmout. Řekl si, že zkusí udělat aspoň něco: předtím, než pacienta znovu sešil, přerušil přívod krve do nádoru na žaludku. Nemocný, kterému nikdo nedával víc jak půl roku, žil ještě víc, než 10 roků.
Po třiačtyřiceti letech, 4. prosince 2000, souhlasila vědecká rada Českého ministerstva zdravotnictví, s experimentálním ověřením metody podvazování, čili devitalizace zhoubných nádorů na vybraných pacientech.
* * *
Máte po všech těch letech pocit zadostiučinění, že Vaši metodu konečně někdo ověří?
Když jsem to slyšel, řekl jsem si, konečně se probudili. Ale nevyvolalo to u mne žádné nadšení, nebo pocit satisfakce. Víte, po těch všech letech a v mém věku. Já už to tak neberu. Spíš to pro mne znamená uklidnění, že konečně začne někdo využívat výsledky mé práce. Teď už, podle mého názoru, klinické ověření naší metody nic nezastaví.
Co podle Vás, přimělo vědeckou radu ministerstva, že konečně souhlasila s klinickými testy?
Nepochybně to byla publicita v médiích. Té předcházely naše marné pokusy upozornit na metodu v publikacích, přednáškách a demonstracích metody na sympoziích. Dokud se problém neobjevil v televizi, nic se nedělo. Dostat se za komunistů třeba do novin, to vůbec nebylo možné. Když se i našel redaktor, který by o tom chtěl napsat, jeho nadřízení mu to zakázali. Ani po roce 1989 se situace moc nezměnila. Odborníci, na které se novináři obrátili o jejich názor, nás prostě smetli, jako bandu šarlatánů, a tím to skončilo. Odvahu, informovat jako první o naší práci, měl až ostravský tým Klekánice.
Proč je tolik lékařů tak silně proti, a to nejen u nás, ale i v zahraničí?
Protože po celém světě se na lékařských fakultách učí, že mrtvá tkáň se musí odstranit a nesmí se ponechat v těle. Devitalizace prostě vyžaduje přijmout opačný postup, než jsou všichni zvyklí. I když jinak se jedná o klasický chirurgický zákrok v narkóze a s použitím klasických chirurgických postupů, a měl by jej zvládnout každý chirurg po druhé atestaci. Kromě toho se to nemusí líbit ani farmaceutickým firmám, vyrábějícím léky proti rakovině. Pokud by se totiž devitalizace prosadila v celosvětovém měřítku, změnila by se i farmakoterapie.
Docent Jam Žaloudík, ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně, na jehož pracovišti by se Vaše metoda měla v příštím roce klinicky testovat, je velmi opatrný a argumentuje i tím, že neexistuje žádná přesná dokumentace z Vašich operací na lidech, a že se proto ještě musí spousta věcí dořešit.
Za léta své chirurgické praxe jsem odoperoval víc, než dvacet pacientů a žádný z nich nezemřel na rakovinu. Argument docenta Žaloudíka není přesný. Ví přece, jak to celá ta léta bylo. Nešlo o oficiální metodu, takže zápisy v lékařské dokumentaci jsem musel formulovat opatrně. Při těch operacích byli vždycky samozřejmě i další lékaři, proto jsem je mohl dělat jenom s těmi, kteří mi byli nakloněni. A těch byla menšina. Většina kolegů byla proti a musel jsem před nimi být opatrný. Byli takoví, kteří uvěřili. Nebáli se nakonec jen jednotlivci. Za svůj život jsem tolikrát slyšel …tohle nikde nedělají, a tak to nebudeme dělat ani my. Vytýkali mně dokonce, že mi lidé neumírají. Zažil jsem i situace, že jsem věděl, že bych nějakému člověku mohl svou metodou zachránit život, ale musel jsem se držet zpátky a být opatrný, protože bych měl jinak okamžitě problémy.
Co když klinické zkoušky vaší metody na pacientech nebudou úspěšné a ukáže se, že Vaši odpůrci měli pravdu?
Pokud nebudou devitalizaci dělat na lidech, kteří budou půl hodiny před smrtí, pokud to budou dělat tak, jak se má, tak to není možné. Já jsem si tolikrát ověřil, že to funguje, že tuhle možnost prostě nemohu připustit. Začal jsem věřit, že to je účinná metoda už po operaci prvního pacienta, a ty další mi to potvrdily. Nepochybuji o tom, že devitalizace je výrazně úspěšnější, než četné současné metody léčby rakoviny, jako je klinická operace, chemoterapie, či ozařování. Podle mého přesvědčení je dosavadní chirurgická léčba rakovinových nádorů překonaná a v dohledné době se změní. Vezměte si, že klasická operace nádoru na ledvině trvá 4 hodiny. Devitalizace stejného nádoru však neskutečně málo – celkem pár minut. A vzhledem k tomu, jak radikální jsou zákroky této tradiční chirurgie, nemocní přijdou často o celé orgány, takže i když přežijí, jsou z nich invalidé. Přitom po devitalizaci se organizmus uzdravuje velice rychle. Operoval jsem nedávno zvířátko s nádory na noze. A deset dní po operaci jich už polovina zmizela.
Zemřel někdo z Vašich blízkých na rakovinu?
Ano. Můj otec zemřel na rakovinu, aniž to ale lékaři poznali. Zjistili to až při pitvě. Velkou lítost ve mně vyvolalo, když na rakovinu, a to naprosto zbytečně, zemřela moje tetička. Je to trochu ironie osudu, protože právě na přání otce a téhle mé tety, jejímž bratrem byl známý chirurg, jsem šel studovat lékařskou fakultu na pražskou Karlovu univerzitu. Bohužel, až po tetině operaci, ve chvíli, kdy jsem s tím už nemohl nic dělat, jsem se dověděl, že jí odebrali celý nádor. Přitom, kdybych jí provedl devitalizaci, nepochybně by se mohla uzdravit. To, že na rakovinu zemřela zbytečně jak ona, tak můj otec, bylo podnětem, proč jsem pokračoval ve své výzkumné prácí.
Podporovala vás během těch dlouhých let vaše rodina?
Moje žena nebyla z mého výzkumu nikdy moc nadšená, ale nechala mě být, protože ví, že jakékoli rozmlouvání je zbytečné. Vlastně tomu nikdy ani moc nevěřila. Až teď říká, že by na tom mohlo něco být. Kdo mi fandil, to byli moji synové. Staršímu Karlovi je nyní čtyřicet, je zoolog a žije v Kanadě, kam emigroval v osmdesátém roce. Mladšímu Janovi je pětatřicet. Ten zůstal v Čechách a je leteckým konstruktérem.
Uvažujete o tom, že byste si devitalizaci nechal teď patentovat? Vždyť by to pravděpodobně znamenalo, že z vás bude velmi bohatý člověk.
Ne, a proč bych to dělal? Pokud vím, v ČR to ani nejde, nemůžete si patentovat léčebnou metodu, jako je to možné v USA a Kanadě. A i kdyby to bylo možné, nedělal bych to. Ani tady, ani v jiných zemích. Nikdy mi nešlo o peníze, ani o kšeft, ale o lidi. Ať se to naučí každý, kdo má zájem, a pomáhá lidem. Do Liběchova se ke mně učí jezdit jak lékaři – chirurgové, tak veterináři z celé republiky. Nedávno to byl také kolega ze Švýcarska a jsme v jednání s velkou Gruzínskou onkologickou klinikou v Tbilisi, která by chtěla naši metodu převzít.
Jestli praxe úspěšnost Vaší metody potvrdí, zasloužíte si nepochybně Nobelovu cenu…
Nevěřím, že bych ji mohl dostat. Jsme malá země a já nemám žádné vysoké ambice. Nikdy jsem to nedělal kvůli nějaké ceně. Byli jsme vychováni v sokolském duchu, kde platilo „Ni zisk, ni slávu“. Ale kdybych tu cenu přece jen náhodou dostal, věnoval bych ty peníze liběchovskému ústavu. Máme co jíst, a kde bydlet. Pro sebe já nic nepotřebuji. Ještě před pár lety bych třeba rád cestoval. Ale dnes už ne. Dokud mi to můj zdravotní stav dovolí, budu dál pokračovat v práci, zdokonalovat naši metodu, a předávat zkušenosti těm, kteří o to budou stát.
Právo, středa 27.12.2000, Ivana Cihlářová
Přepsal z fotokopie dne 6.3.2017 Stanislav Vrbík, Zlín
* * *
Osvědčenou metodu k léčbě rakoviny bez následků máme už 60 let!
Navždy nás opustil MUDr. Karel Fortýn, CSc., nedoceněný český chirurg
1. historická KLEKÁNICE o devitalizacích nádorů
Devitalizace nádorů - revoluční léčba rakoviny
ÚČINNÁ LÉČBA RAKOVINY EXISTUJE UŽ 59 LET!
* * *
Imunitní systém lidského těla je úžasný nástroj. Až ho přestaneme omezovat, či likvidovat, ale podporovat a plně využívat, bude třeba méně léků i lékařů na mnohá onemocnění, které zvládne sám. Zdravotnictví se zefektivní, prospěje to jeho „zdraví“ i zdraví občanů.
Jan Šinágl, 8.3.2017
* * *
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.