Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Formalistní pojetí zákona v ČR se stalo modlou politické výhodnosti a na spravedlnost se raději zapomnělo. Formalistní pojetí zákona, spravedlnosti a „práva“ postupně přestává fungovat a nevyhnutelně eroduje v bezpráví. Žádné řečnění nemůže nahradit právní systém, který je založen na jistém minimu sdílených hodnot.

Osmadevadesátiletý Gregor F. bude, pokud to dovolí jeho zdravotní stav, na podzim souzen v německém Hanau jako spoluviník masových nacistických vražd v koncentračním táboře Sachsenhausen. V letech 1943 až 1945 tam, ač nezletilý, sloužil jako strážný. Vzhledem k jeho věku v době spáchání trestných činů bude jeho vinu posuzovat soud pro nezletilé. Něco to vzkazuje i nám…

„Je třeba respektovat cosi víc než pouhé zákonné normy. Krátce – zákonné normy je třeba transformovat do práva.“

Česká justice nikdy neměla a nebude mít odvahu podívat se podobným způsobem na zločiny komunistického režimu a předcházející poválečné soft-diktatury Třetí republiky. A to i přesto, že od jedenáctého listopadu 1970 vstoupila i v komunistickém Československu v platnost mezinárodní Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Podle ní mají státy povinnost stíhat takové zločiny „a to i v případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány“. Dnešní obhájci nedotknutelnosti zločinů komunismu ale budou vždy bránit byť jenom otevřené diskuzi argumenty čistě formalistického chápání „zákona“, protože „právo“ instinktivně považují za ohrožení. Osvícenější část justice tento rozpor chápe už dávno. Výrok českého Ústavního soudu z roku 2007 cituje v právní vědě notoricky známé rozlišení předsedkyně kanadského Nejvyššího soudu Beverley McLachlinové:

„Je třeba respektovat cosi víc než pouhé zákonné normy. Krátce – zákonné normy je třeba transformovat do práva. Distinkce mezi vládnutím podle zákonů, které je charakteristické pro realitu v některých vývojových zemích, a vládou práva, která je předpokládána ve vyvinutých demokraciích, dostatečně vyjadřuje rozdíl mezi systémem vázaným spíše na zákonné normy a řádným právním systémem, který je založen na jistém minimu hodnot.“

Udávání po roce 1945: … V Obzorech jsme uveřejnili jakousi morální bilanci retribuce z pera sociálně demokratického poslance Vojty Beneše, prezidentova bratra. Ten vypočítal, na podkladě počtu lidí osvobozených různými  "lidovými tribunály", že za necelý rok po"květnové revoluci" křivě udalo své spoluobčany 240 000 Čechů. Skoro čtvrt milionu udavačů a tudíž stejný počet nevinně vězněných, občansky a často i existenčně zničených lidí bez práva na zadostiučinění. Nebot žádný dekret nepamatoval na to, aby udavači a falešní svědkové mohli být popohnáni k odpovědnosti. "Malý dekret" navíc zvýhodnoval komunisty v květnových volbách 1946, kdo dostal i jen obsílku, že bude souzen, nesměl prostě volit. Tak jen v Praze čtyřiadvacet hodin před volbami rozeslal komunisty ovládaný bezpečnostní referát na 15 000 takových obsílek. Malý podvod, ale charakteristický… 

Z knihy Pavla Tigrida: "Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu" (str. 209-212). Takový byl režim Edvarda Beneše. Můj otec byl také křivě obviněn "správnými Čechy", zavřen a potom osvobozen. Jako satisfakci dostal místo řidiče u vrchlabského soudu. Po r. 1948 soudce Maška komunisté zavřeli. Otec byl také vyhozen.

Zapsal Jiří Wonka, 20.3.2021

***

Kojetínská euologie, aneb proč Kojetínu, ČR ani EU není pomoci?

Psát o Kojetínu je takové moje sadomasochistické hobby, protože nemusím a zcela určitě si tím škodím na zdraví. Ale zase mne to baví...nekouřím, nepiju alkohol, tak co?

S lidmi z Kojetína či Česka všeobecně si píšu uz desítky let - jedni si stěžují a druzí mi nadávají. Nedávno jsem bádal a analyzoval čísílka z voleb na serveru volby.cz a došel jsem k názoru, že Kojetínu, případně celé České republice (potažmo i EU) není možno pomoci, že jejich situace je bezvýchodna - jsou sami sobě svým nejhorším nepřítelem. Potkali jsme své nepřátele - a byli jsme to my! Děs a běs!

Je to proto, že většina obyvatelstva je doslova prosáknuta levicovou ideologií a názory a to už historicky - něco přes sto let. České obyvatelstvo je od konce Rakouska Uherska vystaveno neustálému mentálnímu bombardování levicovou ideologií, tedy ideologií zla - napřed první republika, pak nacismus (pro majitele pouze českého vzdělání připomínám, že i nacismus JE levicová ideologie), pak přišla doba totalitárních komunistů a dnes tam žijete v post-komunismu - a není cesty ven. Pokud se politického povědomí týče, žijete ve stavu latentní mentální bezprizornosti, což znamená, že vám prozatím ještě netečou sliny z koutku úst, ale časem k tomu dojde. A dědí se to z generace na generaci - už to není jen genetic embedding, už je to genetic inbreeding! Když byli rodiče komunisté, tak to většinu jejich potomků taky poznamená. Kdyby nebyl Masaryk kafe-komunista a Beneš pokřivený komunistický poskok (proto mu taky komunisti odhlasovali, že se "Beneš zasloužil o stát"), tak to mohlo být jinak - ale není. Tak jak není možné přešlechtit pudlíky na vlky, tak není možné předělat mentálně bezprizorní národ na jasně myslící lidi - přinejmenším ne během jedné nebo několika generací. I u koně Przewalského to trvalo desítky let, a to jen proto, že délka "koňské generace" je 3-4 roky - u lidí je délka generace 20-30 let. Vynásobte si to laskavě. Jsem optimista, určitě to půjde, ale bude to dlooooooouheee.

MFD 23.11.2001 - Společnost dnes - Autor: KAREL STEIGERWALD str. 8

Uplynulých dvanáct let očima spisovatele, novináře a publicisty Pavla Tigrida. Pavel Tigrid dvakrát emigroval - v roce 1939 a 1948. Do republiky se vrátil až po listopadové revoluci. Vývojem posledních let není překvapen ani znechucen. „Těch dvanáct let nebylo zdaleka promarněných“ říká a věří, že všechno může dobře dopadnout. "Ale znám jedno nebezpečí, že to pokazíme sami,"dodává.

Uplynulo dvanáct let - po tom všem, pane Tigride, jsme už normální?

Ano. Filozof by ovšem řekl: Co je to normální? Nic velikého jsem nečekal, spíše právě toto, co dnes máme. Někde mě to zaskočilo. Nejsme normální v tom, že jsme nejednou příliš závistiví, že jsme rovnostáři, ale to všechno je známo. Právě proto jsem do budoucnosti dosti velký optimista. Věřím na šťastné náhody. Člověk i společnost musí mít trochu štěstí. Já ho měl. Dvakrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Jednou před nacisty coby člověk židovského původu a podruhé před komunisty coby jeden z demokratů, kteří všechno podstatné spolu s panem prezidentem Benešem prohráli. Dvaačtyřicet let jsem tu nežil, ale když jsem se na pozvání Václava Havla před dvanácti lety vracel, tak jsem o té zemi dost věděl, sledoval jsem ji. Časopis Svědectví jsem dělal sice na koleně, ale třicet pět let. Takže jsem domácí situaci znal. A samozřejmě, jako mnozí, jsem psal o tom, jací my Češi jsme. Nedělal jsem si velké iluze. Ale protože jsem žil jak v USA, tak v Německu a ve Francii, tak jsem neměl přehnané iluze ani o těch druhých. Všude je to prosté nějaké. A mně se zdá dosud, že Češi mají ohromnou šanci z toho vylézt vcelku dobře. Za jednoho předpokladu, že nebudou vyskakovat, nebudou říkat: My jsme pupek světa, jsme lepší. Ale bohužel se tak často dělo, moc jsme vyskakovali, a to se nám nevyplácí.

Aktualizováno 5.9.2023: PAVEL TIGRID: Postrach rudých zločinců a kritik českého gestapismu

Na Pavlu Tigridovi je nejsympatičtější vlastnost, že dokázal hájit svoje v drtivé většině případů pravdivé názory i proti většině. Tento vynikající žurnalista se také pod vlivem humanisty Přemysla Pittera postavil proti násilnostem doprovázející odsun Němců a dokonce neváhal psát o českém gestapismu. „Řekl jsem už, že princip kolektivní viny, který byl v případě vyhnání československých Němců v zásadě aplikován, je nepřijatelný; ale nemohu po pravdě tvrdit, že jsem se proti němu zvlášť výrazně bil nebo i jen angažoval. Naproti tomu k jeho nelidskému provedení jsem se – spolu s hrstkou kolegů novinářů – postavil kriticky a veřejně, i když s rezervou, kterou diktovaly tehdejší cenzurní a autocenzurní poměry.“ Už v listopadu 1945 však v lidoveckém časopise Obzor kritizoval brutalitu a teror, jemuž byli Němci včetně žen, starců a děti ze strany některých Čechů vystaveni. Mimo jiné se jednalo o jejich mučení, znásilňování a okrádání před nuceným vysídlením do Německa. V této souvislosti neváhal psát o českém gestapismu.  „My všichni politologové jsme se mýlili, postkomunistická éra je skoro tak složitá jako komunistická. Úplně jinak. Exploze svobody, sen, že svoboda vlastně je nezodpovědnost, každý pro sebe a každý za sebe, je naprosto falešný. Tak to opravdu není! Svoboda je především stálá zodpovědnost, stálé rozhodování za sebe, ne druhých za mě. Lidé mě zastavují na ulici: ,Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte?’ Říkám: ,Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží.’ Osobní zapojení zmizelo, všichni mluví, jako by ještě byli ,oni’, ti ,druzí’, ale že to jsou oni sami, teď už neplatí.“ To je přesně ono. Mnozí lidé mají v sobě silně zakořeněné komunistické myšlení, že oni sami se o sebe starat nemusí, ale druzí jsou povinni se starat o ně. Pavel Tigrid takovým jasně vzkazuje, že každý člověk je především zodpovědný sám za sebe, a je na něm, co se svým životem učiní.