Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 14.04.2021 09:55
    Ministr musí být především manažer, který umí řídit lidi – i ...

    Read more...

     
  • 13.04.2021 17:46
    Doba covidová má i komické aspekty: Dnes jsem potkal v autobuse ...

    Read more...

     
  • 13.04.2021 11:01
    Pionýři v testování Téměř každé české a slovenské dítě bylo za ...

    Read more...

     
  • 13.04.2021 09:54
    Jen počasí je za totality a demokracie stejné. Víte že, od ...

    Read more...

     
  • 13.04.2021 09:51
    "My, co máme něco za sebou, víme, že bez svobody život nevoní ...

    Read more...

     
  • 12.04.2021 14:28
    Že to byl záměr dokazuje Rusko tím, že dodnes NEVRÁTILO letoun ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Tigrid PavelMFD 23.11.2001 - Společnost dnes - Autor: KAREL STEIGERWALD str. 8

Uplynulých dvanáct let očima spisovatele, novináře a publicisty Pavla Tigrida. Pavel Tigrid dvakrát emigroval - v roce 1939 a 1948. Do republiky se vrátil až po listopadové revoluci. Vývojem posledních let není překvapen ani znechucen. „Těch dvanáct let nebylo zdaleka promarněných“ říká a věří, že všechno může dobře dopadnout. "Ale znám jedno nebezpečí, že to pokazíme sami," dodává.

Uplynulo dvanáct let - po tom všem, pane Tigride, jsme už normální?

Ano. Filozof by ovšem řekl: Co je to normální? Nic velikého jsem nečekal, spíše právě toto, co dnes máme. Někde mě to zaskočilo. Nejsme normální v tom, že jsme nejednou příliš závistiví, že jsme rovnostáři, ale to všechno je známo. Právě proto jsem do budoucnosti dosti velký optimista. Věřím na šťastné náhody. Člověk i společnost musí mít trochu štěstí. Já ho měl. Dvakrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Jednou před nacisty coby člověk židovského původu a podruhé před komunisty coby jeden z demokratů, kteří všechno podstatné spolu s panem prezidentem Benešem prohráli. Dvaačtyřicet let jsem tu nežil, ale když jsem se na pozvání Václava Havla před dvanácti lety vracel, tak jsem o té zemi dost věděl, sledoval jsem ji. Časopis Svědectví jsem dělal sice na koleně, ale třicet pět let. Takže jsem domácí situaci znal. A samozřejmě, jako mnozí, jsem psal o tom, jací my Češi jsme. Nedělal jsem si velké iluze. Ale protože jsem žil jak v USA, tak v Německu a ve Francii, tak jsem neměl přehnané iluze ani o těch druhých. Všude je to prosté nějaké. A mně se zdá dosud, že Češi mají ohromnou šanci z toho vylézt vcelku dobře. Za jednoho předpokladu, že nebudou vyskakovat, nebudou říkat: My jsme pupek světa, jsme lepší. Ale bohužel se tak často dělo, moc jsme vyskakovali, a to se nám nevyplácí.

V módě je ovšem celonárodní naříkání. Promarněných dvanáct let...

Těch dvanáct let zdaleka promarněných není, ta léta musela být. A naštěstí jsme ve velmi přísné škole, nebo do ní chceme. Tou školou je samozřejmě Evropská unie. Jsme pod dohledem. Nedávno jsme jedno vysvědčení dostali, a docela slušné. Jsme v dobré škole, přísné. Musíme obstát.  A to je naše velká naděje. Nemyslím, že ta léta byla zase tak hrozná. Já jsem v Klausově vládě byl jako ministr kultury dva a půl roku. Kde kdo říká, že se to dělalo špatně, ale ještě jsem neslyšel, jak se to mělo  dělat lépe a zároveň rychle, což bylo nezbytné. Že se staly špatné věci, to jsou průvodní jevy, ale jinak to asi nešlo. Muselo se do toho říznout, a kdyby nebylo Klause, k němuž jsem velmi kritický, ale dost jsem ho z počátku obdivoval, tak bychom dodnes debatovali, zdá privatizace ano nebo ne a jak a co. Klaus nás v té vládě převyšoval o dvě hlavy. Škoda, že si to od té doby sám dost pokazil.

Myslím, Že Česká země ještě nikdy v dějinách nebyla v tak dobré a bezpečné situaci jako těch uplynulých dvanáct let...

Ano, jsme zabezpečeni. Pokud ovšem svět je zabezpečen, ten, ke kterému se hlásíme. Já doufám, že se prosadí sebezáchovná intelektuální příčetnost lidského rodu, že nezešílí úplně atd. Naše republika skutečně nemá žádného vnějšího nepřítele, není se na co vymlouvat, nikdo nás neohrožuje. Jsme v NATO, a to je ohromná věc stejně jako to, že jsme bez velkých řečí přistoupili k válce proti mezinárodnímu terorismu. Znám však jedno nebezpečí - že si to pokazíme sami. V tom jsme mistři. Ale zase, protože jsme takoví rovnostáři, protože jsme takoví jako do ničeho moc radikálně nezasahovat, tak si to možná opět pokazíme, ale zase ne tak moc.

Do komunismu jsme ovšem šli rovnýma nohama, brali jsme ho vedle Rusů nejradikálněji ze všech. O tom něco vím, vždyť jsem v tom také lítal. Naši komunisté popravovali v padesátých letech hlava nehlava. Méně než v SSSR, ale více než třeba v Rumunsku. Komunistický režim u nás byl neuvěřitelně zbabělý a podlý. To se hned tak nevidí. Vydíral nepěkným způsobem, ale zdaleka ne kdekoho morálně narušil. Kdykoli jsem tady, po celých dvanáct let, potkal jsem tolik dobrých lidí, slušných, chytrých, skromných, pilných, šikovných.

Když si představuji první republiku, imponuje mi. Ale když si představím, co se stalo po Mnichovu, druhou republiku, ten hnus, vidím dva světy, které k sobě nepatři. Jsou to dvě naše tváře?

Prožil jsem první republiku jako student. Voskovec vždy říkal: Nevím, zda se mi první republika líbí proto, že byla taková jaká byla, nebo proto, že jsem byl mladý? Fakt je, že pro nás do ní narozené to byla fantastická země. Mysleli jsme, že tu byla a bude na věky. Vítr vál ze všech světových stran. Byl to prostor otevřený politicky, kulturně, lidsky. Nevěděli jsme, co s tou svobodou dřív, jestli dřív do ND, nebo  E. F. Burianovi atd. Druhá republika, to bylo ostudné, odporné, hrozné, naštěstí krátké údobí. Bylo to trauma, byl to šok. Jako by se z mrtvého těla první republiky vyvalilo to nejhorší, co v ní bylo vespod. My Češi se bohužel ve svízelných nebo tragických situacích moc neosvědčujeme

Únor 1948 byla také svízelná a tragická situace?

My demokraté jsme to všechno vlastně připravovali. S dr. Benešem v čele. My jsme v tom jeli. My byli v Národní frontě, my přijali Košický vládní program, my jsme zakázali jiné strany. Komunisté se dostali k moci, protože byli šikovnější v tom, jak tu moc dovedli uchopit. Po roce 68 pak emigrovali vítězové nad námi na Západ - reformní komunisté. Seděli jsme s nimi později kolem stolu poprvé na jedné faře v Bavorsku (na pozvání vpravdě svatého člověka opata Anastáze Opatka), a tam se nás benešovců, demokratů, nás poražených Zdeněk Mlynář zeptal: Vy jste opravdu věřili, že to myslíme vážné s tou Národní frontou? My říkali: No samozřejmě. A on na to: To jste nás špatně četli. Vždy jsme vám pořád říkali, že komunisté se dělí o moc, jen když musí. Jak vás to mohlo napadnout!

Reformní komunisté dodnes tvrdí, že v únoru představovali "vůli národa". Že za nimi šli všichni, a navíc ti nejlepší. Vy to pamatujete...

Strašně mě štve, když říkají "všichni". Vždyť to není pravda, Zdaleka ne všechny ten bacil postihl. Tedy: neříkat všichni, nýbrž mluvit za sebe. Oni takto začali a skončili, jak skončili. Pro tyto lidi pražské jaro bylo vrcholem jejich života, ačkoli po pravdě to byla hlavně brilantní diskuse o tom, co by to mohlo být, kdyby... Kdyby bylo možné komunismus zliberalizovat, zlidštit. Když to přeženu, v podstatě nešlo než o udržení moci nějaké reformované komunistické strany s lidskou tváří. Ted, pražské jaro ano, ale nejsme všichni jeho děti.

Říká se, Čechy jsou plebejská, levicová země.

Zase váhám, abychom negeneralizovali. Ale něco na tom je. Masarykem počínaje, ten napsal Otázku sociální. Beneš byl vysloveně levicový člověk. A smím-li to říct, tak i náš nynější prezident rovněž tak trochu nalevo od středu. To není nic špatného. To jen, že české levičáctví je zvláštní, často pramení z rovnostářské lenosti.

Co to znamená rovnostářská lenost?

Rovnostářství je v podstatě pohodlnost plus závist. Aby někdo neměl, jakkoli poctivě a zaslouženě víc než já. A tudíž když je někdo chytrý a pilný a dovede něco, tak nemůže chtít rovnostářství. Proč se namáhat, když všichni jsou si rovni. Nejsou si rovni, nikdy nebyli a samozřejmě nebudou. Já to říkám jako emigrant, který přišel do ciziny s holým zadkem. Musel jsem jeden čas dělat číšníka. Dělal jsem to rád a neplakal jsem nad tím. Šanci má každý stejnou, v USA jsou všichni emigranti. Když už jsem toho číšníka dělal, tak jsem chtěl být dobrým číšníkem a taky jsem byl.

Slovo antikomunista má dodnes jakýsi nepěkný nádech, to je každému jasné. Děláme čáru za minulostí, ale nikdo přesně neví, co to vlastně je.

Přiznávám, že jsem byl pro nějakou čáru za minulostí, ale ne moc tlustou. Různí moralisté se diví jací jsme nedobří: krademe, lžeme, švindlujeme, a že to je všechno z toho komunismu. Já teď budu  mluvit velmi opatrně, protože do toho, co řeknu, se také počítám. Kdybych tady žil, tak bych se taky někde někdy zachoval mizerně, zbaběle. Kdo vlastně nešel s tím komunismem? Byly různé stupně, ale jinak to asi nešlo. Režim byl zbabělý a lidé zhusta neudávali kvůli penězům, ale třeba aby dítě mohlo na vysokou atd. To vše víme, čili jsou tu polehčující okolnosti. Možná, kdybych tu žil, tak bych radši chtěl tu tlustší čáru, protože bych se možná někdy (také kvůli rodině) někde do něčeho nepěkného zapletl, jako třeba podepsal pan Werich, a nevěděl ani, co podepisuje. Prostě režim byl, zbabělý a podlý. Tak čáru nějakou ano, ale jak řečeno, ne moc tlustou. Protože pak by i nesporně provinilí lidé, provinilí přímou účastí na moci zločinného režimu, nenesli žádnou odpovědnost. Což se bohužel v mnoha případech stalo.

Jak to bylo v západním Německu? Kdy se o nacismu začalo mluvit seriózně? První umělecké dílo, které do hloubky mluvilo o nacismu, byl asi Plechový bubínek Güntera Grasse. My máme svou hlubší analýzu komunismu ještě před sebou.

Souhlasím. Když jsem přemýšlel o tomto našem hovoru, tak mě napadlo, že to, o čem všem mluvíme, se stane nespornou pravdou o této zemi až v roce 2089. To bude už opravdu, jak pevně věřím, ustálené, svobodné demokratické společenství. Mnoho dosud neřešitelných problémů zmizí z našeho programu. Dám příklad: pokládám odsun Němců za velmi špatný, ba zločinný počin. Léta napomáhám nějak to spravit. A už bylo leccos řečeno, pan prezident to začal. Kdybychom ted' vyhlásili seshora, že to byla mstivá etnická čistka, že zase v těch dobytčácích místo Židů se plošně vyhánějí lidé - tentokrát s bílou páskou na rukávu a s uzlíkem svršku v pytlíku, tak by to nebylo poctivé. Cítím totiž, že velká část našeho společenství s tím prostě nejde. Upřímně a z vlastní vůle uznat obludnost toho odsunu, bude v české strany trvat ještě dlouho.

Před padesáti léty jste byl jedním z mála, kdo už k tomu psal.

Děkuji, ale hned vás musím opravit, Neměl jsem dost odvahy odsoudit odsun, nýbrž jen způsob, jakým byl prováděn.

l tak to byl hlas osamělý, hlas vyžadující ohromnou statečnost.

To nechme. Fakt je, že to bylo jen proti způsobu odsunu. Ostatně nevím, jestli by se hodilo hned po válce, abych já, člověk, jemuž zahynuly dvě matky, vlastní a nevlastní, v plynu, abych tedy zrovna já byl v této záležitosti v první řadě. Ale hlásím se k tomu i dnes. Myslím, že obě matky by to taky chtěly.

Být první, být sám se svým názorem, mít stanovisko proti většině, není to ta pravá novinářská odvaha?

***

P.S.

Kultivace společnosti začíná kvalitním vzděláním, výchovou, kulturou a osobním příkladem. Podporují a pomáhají ji udržovat nezávislá justice, nezávislá média, pěstování tradic a udržování elit národa. To se neděje. Proto do bahna zapadáme stále více a bohužel i celý svět. Najdou se ještě schopní lídři, kteří ukážou cestu, nebo vše zůstane na přírodě? Času už mnoho nezbývá. Převezmou-li vládu tisíce nesmyslných zákonů, které přebírají odpovědnost za odpovědné osoby, politiky a úředníky, skončí to vždy velkým průšvihem.

 

Jan Šinágl, 28.3.2021

***  

1.000 LET DĚJIN SUDETSKÝCH NĚMCŮ

Můj letitý boj proti zločinné exekuci za svobodu slova a právo veřejnosti na informace se blíží ke konci, nebo začátku

 

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.80 (5 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)