Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

pá kvě 27 @09:30 - 11:00PM
Praha - Libeň: 80. výročí operace Anthropoid
so kvě 28 @09:30 - 11:00PM
Praha - Libeň: 80. výročí operace Anthropoid
út čvn 07 @13:00 -
OS Beroun VSRV žaluje Šinágla za "krádež"
pá čvn 10 @09:30 -
OS Beroun: jednání o skončení exekuce

Nejnovější komentáře

  • 22.05.2022 11:03
    Bezprostředně před tímto historickým zlomem napsal Havel ...

    Read more...

     
  • 22.05.2022 11:00
    Unmittelbar vor diesem historischen Einschnitt hatte Havel ...

    Read more...

     
  • 22.05.2022 08:56
    Mr. Šinágl, I apologize for my still belated recollection of ...

    Read more...

     
  • 22.05.2022 07:57
    Pane Šinágle, omlouvám se za ještě opožděnou mou vzpomínku ...

    Read more...

     
  • 22.05.2022 07:03
    Na MS ve Finsku včera v zápase ČR : Norsko, vyzval hlasatel české ...

    Read more...

     
  • 22.05.2022 06:50
    „Strom svobody musí být čas od času osvěžen krví vlastenců a ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Jaspers KarlJaspers aversTuto knihu mohu jen doporučit. Je neustále dotiskována a vyprodávána. J.Š.

***

V Jaspersově pojetí je člověk jen možnou existencí; ne každý člověk se existencí skutečně stává: stát se existencí je lidským úkolem, posláním, není to součástí jeho danosti, jeho přirozenosti. Proti tomuto poslání se každý člověk může provinit, může selhat a to různými způsoby. V tom je právě ta novinka: subjekt už není to co „je“, co trvá uprostřed proměnlivosti života, ale někdo, kdo se děje, kdo „se stává“, kdo v tom může selhávat, kdo se může provinit nejen vůči druhým, ale také vůči sobě, vůči své povolanosti k existenci, kdo si zablokuje svou vlastní budoucnost a sám sebe ztratí. Jaspers jde ještě dál a tvrdí: existencí se člověk stává v mezních situacích a právě v těch také troskotá. Toto troskotání se však připravuje už v každodenním životě jako provinilost.

Jaspers reversDalo by se proto říci, že člověk jako ten, který „je tu“ (ve svém „Dasein“), se stává člověkem existencí zejména také tím, že si uvědomuje svá konkrétní selhání, svá provinění. Problém viny je tedy primárně a základně vnitřní, niternou záležitostí každého člověka samého; kdo mluví jen o vinách těch druhých, ještě nedospěl, nestal se vskutku člověkem, protože o svých vinách  vůbec neví (to je zlé), nebo si je nechce přiznat (to je ještě horší). Být si opravdově vědom své provinilosti znamená probudit v sobě člověka, stát se probudilým, novým člověkem, obrodit se, jakoby se teprve narodit, znovu narodit. Filosof musí podle Jasperse dostát větším, širším nárokům než jen úzce odborným; musí prokázat svou integritu také v osobním životě a v neposlední řadě ve své odpovědnosti společenské a politické. A to právě bez náležitého porozumění situaci není možné.

„Nesmíš si myslet, že jsi svými duchovními výkony už vykonal dost!. Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je vina každým morálním selháním, které zanedbává povinnost pochopit chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. Kdo se zúčastnil rasového šílenství, kdo měl iluze o výstavbě, založené na podvodu, kdo se smiřoval se zločiny, k nimž docházelo už tenkrát, ten je nejen odpovědný, nýbrž musí se morálně obrodit. Jestli to bude možné a jak toho člověk dosáhne, to je pouze jeho věc a dá se zvenčí sotva posoudit. Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. Tato solidarita je porušena, přihlížím-li, jak dochází k bezpráví a zločinu. Nestačí, že dávám obezřetně život v sázku, abych tomu zabránil. Dochází-li k tomu a jsem-li při tom a zůstávám naživu, zatímco druhý je vražděn, pak je ve mně hlas, díky němuž si uvědomuji: to, že ještě žiji, je moje vina. Tisíce Němců hledali nebo i našli smrt v odporu k režimu, většina anonymně. My, kteří jsme zůstali naživu jsme je nehledali. Nevyšli jsme do ulic, když byli naši židovští přátelé odváděni a nekřičeli jsme, aby zabili i nás. Zůstali jsme raději naživu, se slabým, i když oprávněným důvodem, že naše smrt by stejně ničemu nepomohla. To, že žijeme, je naše vina. Jsme si před Bohem vědomi čehosi, co nás hluboce pokořuje. Stalo se s námi za těch dvanáct let něco, co znamená hlubokou změnu naší bytosti. Všichni máme spoluvinu na tom, že v duchovních podmínkách německého života bylo něco, co umožnilo vznik tohoto režimu. Musíme převzít vinu otců. Jsme politicky odpovědní za náš režim, za jeho činy, za začátek války v této dějinné situaci a za to, že jsme připustili, aby se na nejpřednější místa dostali vůdcové určitého typu.“

Když knížka v roce 1946 vyšla, americký důstojník dohlížející na univerzitu za ni Jaspersovi poděkoval s tím, že není napsána jen pro Němce, nýbrž také pro svědomí vítězných spojenců.

„Není správné, stáhne-li se vítěz prostě zase do své ulity, chtěje mít klid, a přihlíží jen, co se ve světě děje.“

Připomíná selhání západních mocností, když strpěli vpád Japonců do Mandžuska a později italské přepadení Habeše. Vytýká Anglii, že umožnila Mussolinimu přežít, když dopustila, aby usnesení Ženevské společnosti národů zůstalo jen papírovou záležitostí. A také nevyužila tehdejší Mussoliniho ochoty postavit se Hitlerovi. Jaspers připomíná, jak roku 1933 Vatikán uzavřel konkordát s Hitlerem, jak všechny státy uznaly hitlerovský režim, jak celý svět  proudil do Berlína na olympiádu, jak Francie strpěla, když Hitler obsadil Porýní; dokonce připomíná ostudný Churchillův otevřený dopis Hitlerovi, jakož i to, jak Anglie uzavřela s Hitlerem námořní pakt. A nezapomíná ani na Stalinův pak s Hitlerem, který umožnil Hitlerovi zahájit válku. Poukazuje na to, že v té době zůstaly všechny neutrální státy stranou, nedržely spolu ani se spolu nebránily. Jaspers se pro táže: “Máme snad uznat, že jsme vinni pouze my?“, avšak potom významně dodává: „Naše úvahy o vině slouží k tomu, abychom pronikali do smyslu naší vlastní viny, i když hovoříme o vině druhých.“

Základní problém totiž vůbec nespočívá v něčem, co lze řešit soudně, nebo nějakými právními či organizačními opatřeními. Jaspers má naprostou pravdu: „…pro nás všechny – jako pro jednotlivce – platí: nechceme se jenom tak snadno cítit nevinní, nechceme litovat sebe sama jako oběti neblahého osudu, nechceme očekávat pochvalu za utrpení, nýbrž chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak je možno u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých…“

Je nedůležité, že to původně napsal jako Němec Němcům. My to dnes musíme číst jako poselství člověka určeného také osobně nám, chceme-li být zase „lidmi“ v pravém slova smyslu, tedy každému z nás, kdo prožil třeba jen poslední roky toho debaklu, který si stále ještě přisvojoval jméno “socialismus“, a dokonce „demokracie“. Nikoho k tomu nelze nutit, nikoho v tom nlze kontrolovat; v této věci rozhoduje v posledku každý sám o sobě. Míru jeho opravdovosti může změřit pouze Pravda, kterou nemá a nikdy nikdo nebude mít jako její „držitelů“ ve své moci.

Samozřejmě tu nejde jen o nás, o tzv. českou otázku. Je to otázka především evropská, před kterou stojí občané všech zemí a národů, jež se chtějí podílet na přípravě a pak i na budování „nové Evropy“. Právě Evropané si dnes musí připustit také své obrovské viny a dluhy vůči ostatnímu světu. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň současně ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti.“ Pokud k tomu nedojde, bude to ve skutečnosti znamenat konec Evropy.

Z úvodu Ladislava Hejdánka, 2.7.2006

***

Z paragrafu 1. Čtyři pojmy viny

Morální prohřešky jsou základem poměrů, z nichž politická vina a zločin teprve vyrůstají. Dopouštět se nesčetných malých činů nedbalostí, pohodlného přizpůsobení, laciného ospravedlňování bezpráví, nepozorované podpory bezpráví, podílet se na vzniku veřejné atmosféry, která šíří nejasnost, a jako taková teprve umožňuje zlo, to vše má následky, které zčásti také podmiňují politickou vinu na poměrech a dění.

Do morální oblasti patří i nejasné ponětí o významu moci v lidském soužití. Zastřít tento základní stav věci je právě tak vinou, jako falešně zabsolutnit moc jakožto jediného určujícího činitele událostí. Je osudem každého člověka, aby byl zapředen do mocenských poměrů, jejichž prostřednictvím žije. Toto je nevyhnutelná vina všech, vina člověčenství. Této vině čelíme tím, že se zasazujeme o moc, která uskutečňuje právo, lidská práva. Zanedbat spolupráci na strukturování mocenských poměrů, na boji o moc ve smyslu služby právu, je základní politickou vinou, která je zároveň vinou morální. Politická vina se stává morální vinou tam, kde je mocí zničen smysl moci – tj. nastolení práva, étos a čistota vlastního národa. Neboť tam, kde moc sama sebe neomezuje je násilí a teror, který končí zničením života a duše.

Vládne stav odcizení většiny vůči politice. Státní moc není pociťována jako vlastní věc. Člověk nemá vědomí společenské odpovědnosti, nýbrž jen politicky nečinně přihlíží, pracuje a jedná ve slepé poslušnosti. Má dobré svědomí jak v poslušnosti, tak v neúčasti na tom, k čemu se držitelé moci rozhodují a co činí. Trpí politickou realitu jako něco cizího, snaží se s ní vypořádat lstí, aby nepozbyl svých osobních výhod, nebo se s ní sžívá ve slepém nadšení a v ochotě se obětovat.

Je to rozdíl mezi politickou svobodou a politickou diktaturou, chápaný od doby Herodotovy  jako rozdíl mezi Západem a Orientem (mezi řeckou svobodou a perskou despocií). Ale není už zpravidla na jednotlivcích, aby rozhodovali, jaké poměry mají vládnout. Jednotlivec se do nich rodí, šťastně, nebo nešťastně; musí přejímat co je zde a co je skutečné. Žádný jednotlivec a žádná skupina nemohou rázem – a také ne jen v jedné generaci – změnit tento předpoklad, bez něhož není život nás všech myslitelný.

Karl Jaspers  

***

Karl Jaspers: Jsem zodpovědný za veškeré zlo 

Karl Jaspers: Vina druhých

J.Š.

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.71 (7 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)