Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

pá čvc 29 @18:00 - 10:00PM
Praha Velvyslanectví Švýcarska: Oslava státního svátku

Nejnovější komentáře

  • 04.07.2022 18:04
    Z Ukrajiny odvlekli rusáci 300 000 dětí. Tolik dětí se u nás ...

    Read more...

     
  • 04.07.2022 17:29
    Vážený pane JUDr. Petře Zemánku, jménem Žateckého vlastivědného ...

    Read more...

     
  • 04.07.2022 17:19
    Sehr geehrter Herr JuDr. Petr Zemanek, im Namen des Saazer ...

    Read more...

     
  • 04.07.2022 07:20
    Zemřel ruský vědec, kterého na Sibiři zadržela tajná služba.

    Read more...

     
  • 02.07.2022 12:37
    Dieses sechsjährige Mädchen wurde von den Russen getötet, als ...

    Read more...

     
  • 02.07.2022 12:33
    Tuto šestiletou holčičku Rusové zabili když spala ve své ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Benes Stalin Pravda viteziZaorane masove Hroby Geza Dunajzsky avers 2022Dodatky k lidskému profilu prezidenta Edvarda Beneše

Tento ROZHOVOR s panem Gézou Dunajzskym vysílali na rozhlasové stanici Kossuth Rádió 2. srpna 2020 v nedělním pořadu Bez hranic u příležitosti 75. výročí zveřejnění Benešových dekretů. Reportérkou byla Mária Haják, rozhlasová zpravodajka v Bratislavě – cituji:

To ve mně vzbudilo zájem hledat vysvětlení, jak může být někdo - teď nemohu najít lepší slovo – takový grázl, že klame všechny velmoci, Francii, Anglii a dokonce i Spojené státy. Jediný, u koho od začátku našel velké porozumění, byl velký slovanský bratr, Sovětský svaz, ale mám z jistých zdrojů pocit, že ani tam Benešovi příliš nedůvěřovali.

Ukázalo se také, že Sověti měli důvod mu nevěřit, protože Beneš je také špehoval. Nyní není žádným tajemstvím, že Beneš byl dvojitým agentem. Předával do Sovětského svazu přímo Stalinovi informace o chystaných rozhodnutích francouzské a anglické vlády a stejným způsobem dodával interní informace o Stalinových plánech francouzské a anglické vládě. Beneš byl tedy darebák velkého kalibru, který by také za své diplomatické počiny jistě mohl získal Nobelovu cenu za darebáky. Byl ale opravdu tak skvělý diplomat, že si zasloužil mít sochu přímo v Praze na Hradčanech? Protože fakt je, že jeho socha tam stojí. Ale za jakou cenu toho dosáhl? To by měl český lid a národ důkladněji zvážit, protože pro český národ je velká ostuda mít na Pražském hradě sochu takového rasistického, válečného zločince, jako byl Edvard Beneš.

V očích Čechů je Beneš muž, který vždy respektoval lidská práva. Ano, ale to bylo velmi klamné. Respektování práva se týkala pouze českého národa, ale už ne Slováků. Jeho demokracie byla tedy vysoce selektivní a taková demokracie je horší než nacismus a stalinismus dohromady.

Beneš ve své domácí politice spojil taktiky nacismu a stalinismu a s touto zdánlivou demokracií dokázal dosáhnout úspěchů. Můžeme říci, že v podstatě oklamal velmoci. Prezentoval se jako muž, který navenek vždy respektoval lidská práva, ale udělal vše pro to, aby zakryl interní směrnice, které vytvořil pro nečeské národy na území Československé republiky. Demokratická povaha opatření a dekretů, které vydal, aby mohl vládnout, je velmi pochybná, protože parlament v Československu po válce nefungoval. Musel splnit cíle vyhlášené ve vládním programu (Košický vládní program, 5. dubna 1945), ale většina těchto opatření byla zaměřena na vyhoštění nečeských občanů ze země. Na Slovensku byla namířena proti Maďarům a karpatským Němcům a v české části proti Němcům, kteří tam žili. (Z toho je zřejmé, že Beneš byl rasistický, válečný zločinec.)

Stalin zpočátku choval docela chladně, ale v zájmu svých cílů Beneše rád využil. Konkrétně Benešovu nezměrnou chamtivost a jeho frustraci, která pramenila ze skutečnosti, že rakousko-uherská monarchie (císař František Josef) v roce vyrovnání (1867) dala Čechům „košem“.

Vybralo se šest milionů dolarů, které byly doručeny do Evropy, do Ženevy, a uloženy v jedné z bank na Masarykovo jméno. Beneš byl v té době politicky nikdo. Byl pouze lektorem na katedře slavistiky na univerzitě v Sorbonně v Paříži. Ale nějakým způsobem se dostal k těm šesti milionům dolarů. Přesvědčil T. G. Masaryka, že tyto peníze lze dokonce zdvojnásobit hrou v kasinu v Monte Carlu, načež bylo vybráno všech šest milionů dolarů a Beneš tyto peníze prohrál. (Tím činil T. G. Masaryka spoluviníkem a ten ho musel tolerovat).

Když Štefánik přijel do Ženevy s tím, že letí do Sovětského svazu svým soukromým letadlem a potřebuje ty peníze, ukázalo se, že ze šesti milionů dolarů nezůstal ani cent. Kromě Beneše byli na setkání v Ženevě přítomni další tři lidé, M. R. Štefánik, T.G. Masaryk a major Ivan Štefl, důstojník francouzské cizinecké legie, který vytvořil ze západních českých a slovenských zajatců z války ve  Francii československou divizi Nazdar. Na setkání v Ženevě přivezl s sebou český major francouzské humoristické noviny Petit Parisien, které byly podobné našemu bývalému obrazovému týdeníku Ludas Matyi. V něm byla karikatura zobrazující Beneše s názvem „Král rulety“, jak se baví a rozhazuje miliony dolarů v kasinu v Monte Carlu, s textem „Jaký to gentleman, s jakými to financemi disponuje Edvard Beneš, lektor katedry slavistiky na Sorbonně ”. Major Ivan Štefl přinesl s sebou i důkaz o tom, kam se ty peníze, vybrané v Americe, poděly. Jediným Benešovým pomocníkem byl v tu chvíli - to je také velmi zajímavý obrat – byl finanční poradce maďarského původu Zoltán Goldberg. (Narozen v Szobránci, vystudoval gymnázium v Mukačevu/Munkács a před první světovou válkou byl studentem E. Beneše na Vysoké školy ekonomické v Praze. Později, pod jménem Zdeněk Toman, byl ve vládě Beneše v letech 1945-48 vedoucím vojenské kontrarozvědky. Vznikl o tom i film, který měl premiéru v roce 2018 s názvem TOMAN (poznámka autora). Zoltán Goldberg seznamoval Beneše s vlivnými lidmi ve Francii a ti mu pomohli, dali mu půjčku šest milionů dolarů a ještě víc, aby mohli založit československé legie v Sovětském svazu.

Po schůzce v Ženevě se rozloučili s Benešem s tím, že až bude založeno Československo, za své činy bude určitě předveden před lidový soud. Aby se Beneš vyhnul ostudě doma, museli jak Štefánik, tak i major Štefl zmizet z řad živých. To je jasné a už to není tajemstvím, alespoň ne v České republice. Mám přítele, místního historika z Vrakúni/Vereknye, který se zabývá konkrétně okolnostmi smrti M. R. Štefánika, a je jasné, že letadlo vracejícího se Štefánika Beneš nechal sestřelit.

Ano, kvůli tomu jsem se tím začal zabývat, protože proti nám také spáchal sedm takových činů, které by mohly být zařazeny mezi válečné zločiny, za což měl opravdu skončit u Mezinárodního soudního dvoru v Haagu. Zaznamenal jsem ty hříchy, protože i moje rodina se stala obětí těchto brutalit, které měly i smrtelné následky. Sem patřilo vyhoštění ze země, které postihlo 31 780 lidí, a jednalo se hlavně o maďarskou inteligenci, která byla poslána na hranice s 20, 30 a 50kilovými zavazadly, a mohli být jen rádi, že tento kriminální čin byl řešen tímto způsobem.

Kolem 10. ledna 1946 začala Benešova vláda evakuovat obyvatele za pomoci armády. Měli seznam, který zahrnoval hlavně zámožnější zemědělce, členy Maďarské strany. V té době si mohli vysídlenci vzít s sebou půl vagónu movitých věcí. Zde pro ně byla vládní moc „velkorysá“, rodiny si mohly vzít s sebou půl vagónu osobních věcí a z vesnic podél hraniční linie bylo odvezeno 84 809 lidí.

V desetibodovém československém požadavku, schváleném na zasedání vlády E. Beneše dne 4. prosince 1945, bylo uvedeno, že se Československo ujme odstranění Maďarů žijících v slovensko-maďarském hraničním pásmu.

Na tyto požadavky měla vliv i skutečnost, že v Československu žilo přibližně 720 000 Maďarů. Byl tak vytvořen plán, že zůstat zde může jen sto tisíc Maďarů, zbytek musel jít buď do Maďarska, nebo místo Němců do Čech. Předpokládalo se, že těch sto tisíc Maďarů by se pak snadno sloučilo s většinovým národem. Měli být přemístěni do továren na severu pod záminkou, že se jedná o vzdělané a kvalifikované dělníky. To byl jen jiný způsob, jak zastřít činy, které také spadají do kategorie válečných zločinů jako násilná změna etnických proporcí.

Na jaře 1945 Beneš umožnil vyvezení 6973 lidí do Sovětského svazu. (Jedná se pouze o počet osob deportovaných z civilního obyvatelstva. Dalších 478 000 válečných zajatců se dostalo do Sovětského svazu ze dvou československých koncentračních táborů. Jeden tábor se nacházel na Moravě v zámeckém parku obce Rajec-Jestřebí, kde bylo soustředěno asi 300 tisíc maďarských vojáků, kteří byli vydáni československými orgány Sovětům. Druhý zajatecký tábor se nacházel v Bratislavě, na rozlehlém nádvoří, ve stájích a hospodářských budovách dnešních Kutuzovských kasáren (bývalé Husarské křídlo), odkud bylo posláno asi 178 000 vojáků a leventů do sovětských táborů GUVIP.

Vynechal jsem údaje o násilném vystěhování obyvatelstva jako o jednom případu z řady válečných zločinů. Počet vysídlených Maďarů zde byl 68 407 osob. Když sečtu čísla, ze 720 000 Maďarů v Horní zemi Beneš nechal „zmizet“ skoro půlku ze Slovenska. Není tedy divu, že v datech sčítání lidu z roku 1950 se k Maďarům hlásilo pouze 451 tisíc lidí.

Například v roce 1910 žilo v Bratislavě a její spádové oblasti 78 000 lidí. Zaokrouhleno, 31% bylo Němců, 30% Maďarů, 17% Slováků a 5% Čechů, zbývajících 17% byli židé, Bulhaři, Romové, Ukrajinci atd. Pokud se toto procento promítne do etnického rozložení 420 000 obyvatel Bratislavy v datech za rok 2011, mělo by v Bratislavě a spádové oblasti žít v tomto rozložení 130 200 Němců, 126 000 Maďarů, 71 400 Slováků, 21 000 Čechů (1% představuje 4 200 osob).

Ze 155 000 karpatských Němců (v roce 1910 se právě tolik Němců hlásilo k této národnosti) jich v roce 1946, kdy byli Němci znovu sečteni, bylo 62 000, ale v roce 1950 jejich počet klesl jen na jednu desetinu, na 6290. A jejich nynější počet je dle údajů ze sčítání lidu z roku 2011 pouhé čtyři tisíce. Maďaři jsou na tom ve srovnání s nimi lépe, ale co se konečného výsledku týče, od roku 1910 do roku 2010 zmizelo z měst a vesnic na Slovensku 1 650 000 Maďarů. Opakuji, jeden milion šest set padesát tisíc Maďarů zmizelo z Horní země za sto let! Ve světle této skutečnosti je tento pokles hotovou tragédií.

Tato Benešova rafinovanost, mazanost, sofistikovanost jeho záměru se ukázala právě v tomto případě. Represe nakonec vyústily paradoxně v to, že se stal nepřítelem celého svého národa. (Dnes tuto metodu používají i bojovníci islámského státu.) Proto po 2. světové válce došlo k tak velkému počtu neslovakizujících se Maďarů, měnících vlastní identitu, a totéž se děje i dnes! Stejná myšlenka, stejná metoda, stejná selektivní demokracie se dodnes na Slovensku používá, což vymyslel již dříve Beneš. Proto ubývá náš počet rychle v takové míře, protože mezi Maďary v Horní zemi dochází k vlastní sebedestrukci.

Klement Gottwald byl tím, kdo ho zbavil moci, ale k tomu bylo zapotřebí silné pomoci Sovětů. Beneš byl pod tlakem kvůli tomu, že byl dvojitým agentem, a dostal ultimátum. (Hrozili mu zveřejněním jeho problematické minulosti a zpronevěry amerických darů). To ho nakonec donutilo odstoupit z čela vlády pozdě večer 24. února 1948 a předat moc Gottwaldovi. Jako důkaz jeho prodejnosti mu byla předložena faktura s jeho podpisem potvrzujícím, že převzal od Stalina nebo sovětské tajné služby o Vánocích 1944 na desítky tisíc dolarů, aby uhradil své potřebné náklady. Tímto vydíráním se jim podařilo zbavit ho moci. O tom, co se tehdy odehrálo na Pražském hradě, koluje několik legend. Jedna věc je ale jistá. Beneš byl během jednání fyzicky zlomen, udělalo se mu špatně a dostal mrtvici. (Menší mrtvici měl už i dříve, v roce 1947.) Píše to ve svých pamětech Zoltán Goldberg (alias Zděnek Toman), který z pověření francouzské strany dohlížel na rozpočtové ukazatele české vlády, na veřejné finance a zařizoval Benešovi nové půjčky, za což obdržely francouzské společnosti Zoltán Goldberger alias a lidé v pozadí na oplátku majetek zabavený Němcům a Maďarům. (V té době byl Zoltán Goldberger v čele československé vojenské tajné služby. Byl to on, kdo 10. října 1947 pomohl uprchnout Bedřichu Smetanovi z brněnské věznice přes Maďarsko do Izraele, aby tak zabránil pomstě bratra Ernesta Bacušana.)

Prezidenta E. Beneše v bezvědomí převezli z Pražského hradu na Šumavu, přesněji do vládního resortu v Sezimově Ústi, a na jeho stav dohlížel vlastní rodinný lékař a Benešova manželka. Četl jsem další paměti. Jedná se o vzpomínku sestry Benešovy manželky, ve které uvádí, že ona svoji sestru v tuto dobu několikrát v sanatoriu navštívila. Beneš dostal mrtvici v noci 24. února 1948 a poté byl léčen v kómatu v Sezimově Ústí. Beneš nakonec zemřel až 3. září 1948. Mezi těmito dvěma daty sestra jeho manželky rodinu několikrát navštívila. Píše, že během jejích návštěv Beneš několikrát nabyl vědomí, měl vyjasněnou mysl a začal s nimi komunikovat. Plné radosti zavolaly doktora v naději, aby Benešův lepšící se stav pomohl udržet, ale stal se pravý opak. Beneš upadl opět do kómatu. Z toho sestra Benešovy manželky usoudila a také tak píše, že zřejmě lékař i Gottwald udělali vše, co bylo v jejich silách, aby se Beneš nevyléčil a aby se mu paměť již nikdy nevrátila! Tak pacient trpěl do posledního okamžiku. Takže, stejně jak žil, tak i Edvard Beneš skončil!

Existuje teorie, že Beneš byl záměrně ponechán zemřít, tedy byl zavražděn. Tuto domněnku potvrzuje článek Vladimíra Čermáka „Proč a jak byl Edvard Beneš zavražděn?“. Citujeme: „E.B. byl zavražděn. O tom, jak, proč a kým byl ukončen jeho život, lze na základě řady svědectví vyslovit následující názor opřený o několikerá svědectví – nejde tedy jen o pouhý dohad.”

Stojí za to dohledat tuto knihu Vladimíra Čermáka na internetu a přečíst si ji.

Beneš byl vždy a všude. Náš přítel, který je nyní druhým mužem Univerzity Karlovy v Praze, jeho kancléř Andrej Tóth, pátral v archivech prezidentské kanceláře v Praze, konkrétně mezi dokumenty, které zbyly po prezidentu Benešovi, a poté v archivech guvernéra Miklóse Horthyho v Budapešti. S překvapením zjistil, že kopie zápisů ze schůzí kabinetu Horthyho lze nalézt také v Benešových archivech.

Kvůli nedůsledné maďarské zpravodajské činnosti tak Edvard Beneš věděl vše, co se stalo nebo bylo na nejvyšší státní úrovni v Maďarsku plánováno.

Doslov:

I tento případ dokazuje, že Edvard Beneš byl velmi mazaný a bezohledný politický šachista. Je téměř neuvěřitelné, co všechno pro dosažení svých cílů dokázal, kolik bezpráví a smrtelných zločinů (politická vražda, hromadné vraždy, deportace, konfiskace majetku, nucené práce, reslovakizace, divoká deportace a výměna obyvatel, atd.)! Československo se stalo zemí zaplněnou hříchem a krví, které z něj nebudou odstraněné po celá staletí, pokud nástupnické státy neudělají obětem konejšivá gesta. Není divu, že Československo za posledních sto let dvakrát přestalo existovat. Bylo by však chybou vůdčích osobností nástupnických států domnívat se, že za to nemohou a že s touto morální špínou nelze nic dělat. Myslím, že by pro ně mělo být prioritou smýt skvrnu hříchu a krve z obrazu své země, protože nadále jedí toxické ovoce z nepoctivě nabyté zemi. A plody vyvlastněné země, zatěžované kletbami kvůli otráveným „jablkům“, rozlité krvi a utrpení, mohou dříve nebo později být fatální pro všechny jejich potomky.

Je také chybou vlád nástupnických států, že sedmdesát pět let, včetně 31 relativně svobodných let – podzimu, zimy, jara a léta – jim nestačilo na to, aby se postavili následkům Benešových hříchů, aby srozumitelně požádali za odpuštění nevinné oběti. Příslušníkům německého a maďarského národa, kteří byli nespravedlivě obviněni a vyhoštěni ze své vlasti, by se měli upřímně omluvit a měli by nám pomoci najít společně zorané hromadné hroby, společně vykopat mrtvoly, které se proměnily v prach, a pohřbít naše mrtvé způsobem civilizovaných lidí s křesťanským náboženským obřadem a ekumenickým uctíváním.

Je známé středověké šlechtické rčení, které pronesl německý generál během Norimberského procesu:

„Válka nekončí a žádný mír nezačne, dokud jediný padlý nebo popravený voják zůstane nepohřben, v hromadném hrobě!“

***

Další dědictví zločinné politiky Edvarda Beneše: Domobrana a zkáza karpatských Němců

Edvard Beneš válečný zločinec a masový vrah, stejně jako Stalin a Putin

Vydání otřesné knihy „Zaorané masové hroby“, předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová-Adamová a eurokomisařka Věra Jourová, nepodpořily!

 

J.Š. 20.3.2022

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)