Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

pá čvc 29 @18:00 - 10:00PM
Praha Velvyslanectví Švýcarska: Oslava státního svátku

Nejnovější komentáře

  • 06.07.2022 19:01
    Pane Šinágle, mně připravil soud o majetek za asi 60.000.000,-Kč ...

    Read more...

     
  • 06.07.2022 13:24
    Česká televize, je jediná televizní stanice u nás, která ...

    Read more...

     
  • 06.07.2022 11:04
    Předseda vlády Petr Fiala po půl roce oslovil projevem ...

    Read more...

     
  • 06.07.2022 10:58
    Byť je Hybášková prozatím řízením odboru pověřena jen dočasně ...

    Read more...

     
  • 06.07.2022 10:53
    Opoziční smlouva 2.0 Ministr Blažek staví s pomocí Hradu v ...

    Read more...

     
  • 04.07.2022 18:04
    Z Ukrajiny odvlekli rusáci 300 000 dětí. Tolik dětí se u nás ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Benes Stalin Pravda viteziZaorane masove Hroby Geza Dunajzsky avers 2022V souvislosti s koncem II. světové války v Evropě v květnu 1945 a masakry na obyvatelstvu osvobozených území, si připomeňme osobnost presidenta Československa dr. Edvarda Beneše, který se na zločinech proti lidskosti aktivně podílel. Nedivme se, že komunisté podpořili zákon: President dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát – a jeho zničení.

***

Níže uvedený rozhovor se mnou vysílali na rozhlasové stanici Kossuth Rádió 2. srpna 2020 v nedělním pořadu Bez hranic u příležitosti 75. výročí zveřejnění Benešových dekretů. Reportérkou byla Mária Haják, rozhlasová zpravodajka v Bratislavě

Pane Gézo Dunajszky, proč jste se začal zabývat osobností politika Edvarda Beneše, nebo jak mnozí říkají Eduarda Beneše, a jaký to byl člověk? Co vás k tomu motivovalo?

Géza D. - Když v roce 2007 slovenský parlament potvrdil platnost Benešových dekretů, byl jsem šokován a vzbudilo to ve mně potřebu věci znovu prozkoumat. Od útlého dětství jsem si totiž zachoval určité vzpomínky na situace, které jsou neslučitelné s dobrou morálkou a s lidskostí vůbec. Kromě toho jsem byl také svědkem zločinů, které jednoznačně spadají do kategorie zločinů válečných. Souběžně jsem byl neustále konfrontován s propagandou, že Beneš a jeho vláda a následně i česká a slovenská veřejnost nás Maďary a Němce považují za spoluodpovědné za zrušení první Československé republiky. To ve mně vzbudilo zájem hledat vysvětlení, jak může být někdo - teď nemohu najít lepší slovo – takový grázl, že klame všechny velmoci, Francii, Anglii a dokonce i Spojené státy. Jediný, u koho od začátku našel velké porozumění, byl velký slovanský bratr, Sovětský svaz, ale mám z jistých zdrojů pocit, že ani tam Benešovi příliš nedůvěřovali.

Ukázalo se také, že Sověti měli důvod mu nevěřit, protože Beneš je také špehoval. Nyní není žádným tajemstvím, že Beneš byl dvojitým agentem. Předával do Sovětského svazu přímo Stalinovi informace o chystaných rozhodnutích francouzské a anglické vlády a stejným způsobem dodával interní informace o Stalinových plánech francouzské a anglické vládě. Beneš byl tedy darebák velkého kalibru, který by také za své diplomatické počiny jistě mohl získal Nobelovu cenu za darebáky. Byl ale opravdu tak skvělý diplomat, že si zasloužil mít sochu přímo v Praze na Hradčanech? Protože fakt je, že jeho socha tam stojí. Ale za jakou cenu toho dosáhl? To by měl český lid a národ důkladněji zvážit, protože pro český národ je velká ostuda mít na Pražském hradě sochu takového rasistického, válečného zločince, jako byl Edvard Beneš.

Vždyť Češi říkají, že Edvard Beneš celý život bojoval za českou nezávislost, za vznik Československa, a proto je mu český lid vděčný ...

Géza D. - Zajímavé také je, že je považován za demokrata. V očích Čechů je Beneš muž, který vždy respektoval lidská práva. Ano, ale to bylo velmi klamné. Respektování práva se týkala pouze českého národa, ale už ne Slováků. Jeho demokracie byla tedy vysoce selektivní a taková demokracie je horší než nacismus a stalinismus dohromady.

V průběhu svého výzkumu jsem si uvědomil, že Beneš ve své domácí politice spojil taktiky nacismu a stalinismu a s touto zdánlivou demokracií dokázal dosáhnout úspěchů. Můžeme říci, že v podstatě oklamal velmoci. Prezentoval se jako muž, který navenek vždy respektoval lidská práva, ale udělal vše pro to, aby zakryl interní směrnice, které vytvořil pro nečeské národy na území Československé republiky. Demokratická povaha opatření a dekretů, které vydal, aby mohl vládnout, je velmi pochybná, protože parlament v Československu po válce nefungoval. Musel splnit cíle vyhlášené ve vládním programu (Košický vládní program, 5. dubna 1945), ale většina těchto opatření byla zaměřena na vyhoštění nečeských občanů ze země. Na Slovensku byla namířena proti Maďarům a karpatským Němcům a v české části proti Němcům, kteří tam žili. (Z toho je zřejmé, že Beneš byl rasistický, válečný zločinec.)

S jistotou lze říci, že podle dnešního hodnocení Beneš byl bezohledný muž, který byl koneckonců ochoten použít k dosažení svého cíle cokoli. Ale také víme, že to byl vzdělaný muž, který ovládal cizí jazyky a měl přehled. Kde je ten bod, kdy se tento vzdělaný člověk odchýlil od cesty, cesty vzdělaného člověka, a s určitou odhodlanou nenávistí se obrací k neslovanským národům?

Géza D. - Jeho nenávist pramenila ze skutečnosti, že během existence rakousko-uherské monarchie Maďaři dosáhli svého cíle, když získali relativní nezávislost v rámci monarchie. Čechům se to nepodařilo. Z tohoto důvodu se Beneš obrací s nezměrnou nenávistí vůči Maďarům a Rakušanům a zároveň nenávidí i německý národ. Proto se obrací na Francii a Anglii, aby s jejich pomocí dosáhl svých politických cílů. (Jako profesor katedry slavistiky na Sorbonně v Paříži ve svých spisech a projevech zdůraznil, že „rakousko-uherská monarchie je tavícím nádobou pro ostatní národy, které tam žijí, takže nemá místo na mapě Evropy.) Výborně hovořil francouzsky a anglicky, diplomaticky tedy hledal spojence k dosažení vlastních mocenských cílů: k vytvoření samostatného česko-slovenského státu. Tak se dostal do kontaktu s oběma mocnostmi v pozadí. Není žádným tajemstvím, že byl členem francouzské zednářské lóže. Byl tedy k této evropské mocnosti silně připoután. Méně ale k Angličanům a Američanům, těm se snažil vyhnout širokým obloukem. Během svého bádání jsem narazil na konkrétní věci, které dokazují, že může děkovat francouzskému vlivu za to, že se mu při pařížských mírových jednáních o otázce deportací podařilo obejít Maďary a Němce v zájmu vytvoření nové, bezpečnější Československé republiky. A velký slovanský bratr byl jeho přirozeným spojencem, i když se k němu Stalin zpočátku choval docela chladně, ale v zájmu svých cílů Beneše rád využil. Konkrétně Benešovu nezměrnou chamtivost a jeho frustraci, která pramenila ze skutečnosti, že rakousko-uherská monarchie (císař František Josef) v roce vyrovnání (1867) dala Čechům „košem“.

Je také sporné, do jaké míry ho zdrženlivý, inteligentní T. G. Masaryk vedle sebe toleroval, a my víme, že s ním dosti spolupracoval. Víme také, že pro Slováky je hrdinou číslo jedna Milan Rastislav Štefánik, který aktivně přispěl k vytvoření prvního Československa a který Beneše jednoznačně nenáviděl a Beneš nenáviděl jeho. Takže tyto lidské vztahy byly tehdy velmi špatné.

Géza D. - Existují k tomu vážné důvody. Také jsem to sledoval a zjistil jsem, co bylo příčinou. Je známo, že během první světové války a těsně po ní Češi a Slováci žijící v Americe zorganizovali sbírku za účelem vyzbrojení vojáků československých legií v Sovětském svazu, kde legionáři byli verbováni z tamějších vězňů českého a slovenského původu. Vybralo se šest milionů dolarů, které byly doručeny do Evropy, do Ženevy, a uloženy v jedné z bank na Masarykovo jméno. Beneš byl v té době politicky nikdo. Byl pouze lektorem na katedře slavistiky na univerzitě v Sorbonně v Paříži. Ale nějakým způsobem se dostal k těm šesti milionům dolarů. Přesvědčil T. G. Masaryka, že tyto peníze lze dokonce zdvojnásobit hrou v kasinu v Monte Carlu, načež bylo vybráno všech šest milionů dolarů a Beneš tyto peníze prohrál. (Tím činil T. G. Masaryka spoluviníkem a ten ho musel tolerovat).

Když Štefánik přijel do Ženevy s tím, že letí do Sovětského svazu svým soukromým letadlem a potřebuje ty peníze, ukázalo se, že ze šesti milionů dolarů nezůstal ani cent. Kromě Beneše byli na setkání v Ženevě přítomni další tři lidé, M. R. Štefánik, T.G. Masaryk a major Ivan Štefl, důstojník francouzské cizinecké legie, který vytvořil ze západních českých a slovenských zajatců z války ve  Francii československou divizi Nazdar. Mimochodem, tento ženevský příběh je zdokumentován v češtině, autoři jsou Václav Bureš a Zbyněk Ludvík a název publikace je „Kniha černé minulosti“. Na setkání v Ženevě přivezl s sebou český major francouzské humoristické noviny Petit Parisien, které byly podobné našemu bývalému obrazovému týdeníku Ludas Matyi. V něm byla karikatura zobrazující Beneše s názvem „Král rulety“, jak se baví a rozhazuje miliony dolarů v kasinu v Monte Carlu, s textem „Jaký to gentleman, s jakými to financemi disponuje Edvard Beneš, lektor katedry slavistiky na Sorbonně ”. Major Ivan Štefl přinesl s sebou i důkaz o tom, kam se ty peníze, vybrané v Americe, poděly. Jediným Benešovým pomocníkem byl v tu chvíli - to je také velmi zajímavý obrat – byl finanční poradce maďarského původu Zoltán Goldberg. (Narozen v Szobránci, vystudoval gymnázium v Mukačevu/Munkács a před první světovou válkou byl studentem E. Beneše na Vysoké školy ekonomické v Praze. Později, pod jménem Zdeněk Toman, byl ve vládě Beneše v letech 1945-48 vedoucím vojenské kontrarozvědky. Vznikl o tom i film, který měl premiéru v roce 2018 s názvem TOMAN (poznámka autora). Zoltán Goldberg seznamoval Beneše s vlivnými lidmi ve Francii a ti mu pomohli, dali mu půjčku šest milionů dolarů a ještě víc, aby mohli založit československé legie v Sovětském svazu.

Po schůzce v Ženevě se rozloučili s Benešem s tím, že až bude založeno Československo, za své činy bude určitě předveden před lidový soud. Aby se Beneš vyhnul ostudě doma, museli jak Štefánik, tak i major Štefl zmizet z řad živých. To je jasné a už to není tajemstvím, alespoň ne v České republice. Mám přítele, místního historika z Vrakúni/Vereknye, který se zabývá konkrétně okolnostmi smrti M. R. Štefánika, a je jasné, že letadlo vracejícího se Štefánika Beneš nechal sestřelit.

Rotu a její vojáky, kterým byl svěřen tento úkol, postupně s „pomocí“ nájemních vrahů postihly zajímavé nehody. Když si poslední dva čeští vojáci z této roty všimli, že jejich vojenští kamarádi umírali za nevysvětlených okolností (na počátku dvacátých let), uprchli na západ do Francie. Potom v cizině napsali skutečný příběh o letecké havárii, že totiž o italské vlajce na letadle Štefánika mysleli, že je maďarská. Štefánik byl stále naživu i potom, co byl jeho letoun sestřelen a spadnul. A co pak udělali, aby nezůstal naživu, to už teď není žádné tajemství!

V souvislosti s tím, co se dělo v Československu špatného, se jméno Beneše objevovalo všude...

Géza D. - Ano, kvůli tomu jsem se tím začal zabývat, protože proti nám také spáchal sedm takových činů, které by mohly být zařazeny mezi válečné zločiny, za což měl opravdu skončit u Mezinárodního soudního dvoru v Haagu. Zaznamenal jsem ty hříchy, protože i moje rodina se stala obětí těchto brutalit, které měly i smrtelné následky. Sem patřilo vyhoštění ze země, které postihlo 31 780 lidí, a jednalo se hlavně o maďarskou inteligenci, která byla poslána na hranice s 20, 30 a 50kilovými zavazadly, a mohli být jen rádi, že tento kriminální čin byl řešen tímto způsobem. Zajímavé je, že příslušníkům německé inteligence bylo během deportací z České republiky umožněno vzít si s sebou zavazadlo vážící až 200 kg.

Mezitím byl nalezen záznam ze zasedání Benešovy vlády ze dne 4. prosince 1945. Našla ho historička Katalin Vadkerty v Benešových prezidentských archivech a v osmdesátých letech ho přeložil do maďarštiny László Koncsol. Chudák Laci byl v souvislosti s tím potupen i proto, že původní, strojopisná kopie překladu pocházela z archivu Jozefa Danáže, z maďarského oddělení slovenské tajné služby (SIS). Překlad našel již můj zmíněný přítel, místní historik z Vrakún, a přinesl mi ho, protože věděl, že se tímto tématem zabývám.

Málo se mluví o tom, jak byli Maďaři žijící v Československu před výměnou obyvatelstva odstraněni ze slovensko-maďarských hranic, aby Maďaři nepřišli do styku s Maďary. Kolem 10. ledna 1946 začala Benešova vláda evakuovat obyvatele za pomoci armády. Měli seznam, který zahrnoval hlavně zámožnější zemědělce, členy Maďarské strany. V té době si mohli vysídlenci vzít s sebou půl vagónu movitých věcí. Zde pro ně byla vládní moc „velkorysá“, rodiny si mohly vzít s sebou půl vagónu osobních věcí a z vesnic podél hraniční linie bylo odvezeno 84 809 lidí. Byli tací, kteří byli později odvezeni zpět do Čech, protože Maďarsko již nebylo schopno tolik lidí pojmout. I z toho důvodu muselo Maďarsko rychle jednat o deportaci tamní německé národnostní menšiny.

Dne 5. prosince 1945 v Praze začala Benešova vláda jednat s maďarským ministrem zahraničí Jánosem Gyöngyösi o dohodě ohledně výměny maďarsko-slovenské populace a o dalších podmínkách zahrnutých do mírové smlouvy. V desetibodovém československém požadavku, schváleném na zasedání vlády E. Beneše dne 4. prosince 1945, bylo uvedeno, že se Československo ujme odstranění Maďarů žijících v slovensko-maďarském hraničním pásmu. To bylo také sděleno maďarskému ministru zahraničí Jánosu Gyöngyösimu. Pouze tam, kde se jazyková hranice shodovala se státní hranicí, mohli Maďaři zůstat ve vesnicích se slovanskou většinou.

Na tyto požadavky měla vliv i skutečnost, že v Československu žilo přibližně 720 000 Maďarů. Byl tak vytvořen plán, že zůstat zde může jen sto tisíc Maďarů, zbytek musel jít buď do Maďarska, nebo místo Němců do Čech. Předpokládalo se, že těch sto tisíc Maďarů by se pak snadno sloučilo s většinovým národem. Měli být přemístěni do továren na severu pod záminkou, že se jedná o vzdělané a kvalifikované dělníky. To byl jen jiný způsob, jak zastřít činy, které také spadají do kategorie válečných zločinů jako násilná změna etnických proporcí.

Nejdříve začala deportace českých Němců v Sudetech, aby tam byl dostatek prostoru pro Maďary, kteří se tam měli přemístit. Beneš do Čech deportoval 43 546 lidí, z toho 5422 dětí mladších čtrnácti let, které byly nuceny opustit svoji rodnou zemi i s rodiči a byly přepravovány v nelidských podmínkách, v otevřených vagónech, při minus 20 až 25 stupňové zimě.

Historie reslovakizace je také zajímavá. (Podle vládní teorie to bylo jen zpětné převzetí maďarizovaných Slováků do lůna slovenského národa, na což Slováci silně naléhali). Pozoruhodné je i to, že o reslovakizaci žádalo více maďarských rodin z Horní země a také karpatských Němců, než kolik naturalizační výbory schválily. Na základě údajů, které máme nyní k dispozici, bylo žadatelů 381 995 a ke změně národnosti bylo schváleno 282 594 lidí. I tak je to obrovské číslo.

Na jaře 1945 Beneš umožnil vyvezení 6973 lidí do Sovětského svazu. (Jedná se pouze o počet osob deportovaných z civilního obyvatelstva. Dalších 478 000 válečných zajatců se dostalo do Sovětského svazu ze dvou československých koncentračních táborů. Jeden tábor se nacházel na Moravě v zámeckém parku obce Rajec-Jestřebí, kde bylo soustředěno asi 300 tisíc maďarských vojáků, kteří byli vydáni československými orgány Sovětům. Druhý zajatecký tábor se nacházel v Bratislavě, na rozlehlém nádvoří, ve stájích a hospodářských budovách dnešních Kutuzovských kasáren (bývalé Husarské křídlo), odkud bylo posláno asi 178 000 vojáků a leventů do sovětských táborů GUVIP.

Oběti masakru, 5304 osob, byly pohřbeny ve 211 hrobech. Patří sem oběti masakrů Hlinkovy gardy a německých fašistů. O tom jsem napsal celou sérii s názvem „Stalo se to před sedmdesáti pěti lety“, která vyšla na portálu MA7. Za tímto účelem jsem během posledních sedmi měsíců prostudoval stovky dokumentů. Přestože existuje již neuvěřitelné množství literatury na toto téma, víme stále o těchto hrůzách jen málo. Je to vidět i na tom, že když jsem psal například o popravách partyzánů a občanů židovského a romského původu zadržovaných po Slovenském národním povstání v Kremničce a Nemecké, které byly provedeny členy Hlinkovy gardy a nacistickými protipartyzánskými oddíly, zájem ze strany čtenářů byl enormní. Článek za jeden den přečetly tisícky (38 tisíc) lidí.

Maďaři to čtou, Maďaři se o to zajímají. Bylo by důležité tyto články přeložit do slovenštiny a vydat je ve slovenštině i v češtině?

Géza D. - Je zajímavé, že tyto příběhy jsou k dispozici také v češtině a slovenštině. Našel jsem tyto dokumenty ve slovenštině i češtině. Na druhou stranu je pravda, že existuje jen málo publikací, které jsou o těchto událostech psány čtivým, srozumitelným způsobem i pro běžného člověka

Myslím, že právě proto obyčejný člověk, průměrný občan, o těchto událostech neví.

Géza D. - Je možné zveřejnit článek na dvojjazyčném webu, kde to lze přečíst ve slovenštině i maďarštině. Kromě toho jsem již inicioval svou poslední knihu „Útěk z tábora smrti“, která konkrétně vypráví příběh 90 leventů popravených v Petržalce na základě vyprávění tří z nich, kterým se z tábora smrti podařilo uprchnout, a ten nechám přeložit do slovenštiny. Už jsem si pro to našel i sponzora. Také se snažím získat vydavatele, aby kniha mohla být vydaná i ve slovenštině.

Vynechal jsem údaje o násilném vystěhování obyvatelstva jako o jednom případu z řady válečných zločinů. Počet vysídlených Maďarů zde byl 68 407 osob. Když sečtu čísla, ze 720 000 Maďarů v Horní zemi Beneš nechal „zmizet“ skoro půlku ze Slovenska. Není tedy divu, že v datech sčítání lidu z roku 1950 se k Maďarům hlásilo pouze 451 tisíc lidí.

(Je třeba také říci, že v roce 1950 se několik maďarských rodin vzdalo vynucené změny identity a vrátilo se k národní příslušnosti svých předků, včetně naší rodiny. Po smrti Edvarda Beneše téměř všichni v naší rodině opět podpořili svoje maďarství. V tomto návratu hrála značnou roli drsná slova kritiky, kterou můj dědeček z matčiny strany pronášel ke svým dětem při pouti v Mokranci.)

Je ještě jeden zajímavý statistický údaj, na který jsem narazil. Speciální metodou bylo vypočítáno, jak moc se počet Maďarů od roku 1920 do roku 2011 v Horní zemi snížil. Metoda vychází z výsledků sčítání lidu z roku 1910, ze kterého je možné vypočítat procentuálně poměr jednotlivého zastoupení národností žijících v příslušné lokalitě. Například v roce 1910 žilo v Bratislavě a její spádové oblasti 78 000 lidí. Zaokrouhleno, 31% bylo Němců, 30% Maďarů, 17% Slováků a 5% Čechů, zbývajících 17% byli židé, Bulhaři, Romové, Ukrajinci atd. Pokud se toto procento promítne do etnického rozložení 420 000 obyvatel Bratislavy v datech za rok 2011, mělo by v Bratislavě a spádové oblasti žít v tomto rozložení 130 200 Němců, 126 000 Maďarů, 71 400 Slováků, 21 000 Čechů (1% představuje 4 200 osob). To vše by platilo, pokud by mezitím nedošlo ke dvěma světovým válkám, k Benešovým dekretům, nucenému vystěhování a k nekrvavé asimilaci, ale i ke krvavé genocidě (romské, židovské, německé, maďarské)! S takovým výpočtem tedy víme, kolik Maďarů zmizelo z každé osady. Tuto práci provedl můj kolega Zoltán Papp, učitel, který vystudoval v Nitře zeměpis a historii a učil v Buzity a Moldově nad Bodvou. Vydal knihu s názvem „Genocida bez krve v Horní zemi“, v níž ukazuje na příkladech jednotlivých vesnic, kolik Maďarů zmizelo ze všech osad na Slovensku v letech 1910 až 2011.

Fyzicky tito lidé existují, ale již nejsou, co se jejich identity týče, ani Maďaři, ani Němci, ani Rusíni. Protože také Rusíni téměř úplně zmizeli, nejen členové židovských komunit. Naši krajané židovské národnosti ze Slovenska také téměř vymizeli, ačkoli do roku 1910 měli v této oblasti komunity s velkou členskou základnou.

Ze 155 000 karpatských Němců (v roce 1910 se právě tolik Němců hlásilo k této národnosti) jich v roce 1946, kdy byli Němci znovu sečteni, bylo 62 000, ale v roce 1950 jejich počet klesl jen na jednu desetinu, na 6290. A jejich nynější počet je dle údajů ze sčítání lidu z roku 2011 pouhé čtyři tisíce. Maďaři jsou na tom ve srovnání s nimi lépe, ale co se konečného výsledku týče, od roku 1910 do roku 2010 zmizelo z měst a vesnic na Slovensku 1 650 000 Maďarů. Opakuji, jeden milion šest set padesát tisíc Maďarů zmizelo z Horní země za sto let! Ve světle této skutečnosti je tento pokles hotovou tragédií.

Mluvíme tedy o Maďarech, jejichž potomci se již nemohli narodit, protože oni sami byli slovakizováni, zabíjeni, vyháněni!

Géza D. - Přesně tak! Tato Benešova rafinovanost, mazanost, sofistikovanost jeho záměru se ukázala právě v tomto případě. Represe nakonec vyústily paradoxně v to, že se stal nepřítelem celého svého národa. (Dnes tuto metodu používají i bojovníci islámského státu.) Proto po 2. světové válce došlo k tak velkému počtu neslovakizujících se Maďarů, měnících vlastní identitu, a totéž se děje i dnes! Stejná myšlenka, stejná metoda, stejná selektivní demokracie se dodnes na Slovensku používá, což vymyslel již dříve Beneš. V tom spočívá pro nás, Maďary, nebezpečí. To už není pouhá fyzická likvidace osob maďarské národnosti, ale též likvidace duchovní. Je to špatný způsob, jak se můžete dnes stát dobrým, tj. loajálním slovenským Maďarem. Místo výrazu „Maďar žijící na Slovensku“ se nyní v sofistikovaném, liberálním znění říká, že je dobrým slovenským občanem. V tom je nebezpečí konceptu Bély Bugára a strany Most-Híd, že i oni převzali tyto liberální žvásty. Proto ubývá náš počet rychle v takové míře, protože mezi Maďary v Horní zemi dochází k vlastní sebedestrukci.

A co se stalo po válce s prezidentem Benešem? Jak zemřel? Tak, jak žil?

Géza D. – Klement Gottwald byl tím, kdo ho zbavil moci, ale k tomu bylo zapotřebí silné pomoci Sovětů. Beneš byl pod tlakem kvůli tomu, že byl dvojitým agentem, a dostal ultimátum. (Hrozili mu zveřejněním jeho problematické minulosti a zpronevěry amerických darů). To ho nakonec donutilo odstoupit z čela vlády pozdě večer 24. února 1948 a předat moc Gottwaldovi. Jako důkaz jeho prodejnosti mu byla předložena faktura s jeho podpisem potvrzujícím, že převzal od Stalina nebo sovětské tajné služby o Vánocích 1944 na desítky tisíc dolarů, aby uhradil své potřebné náklady. Tímto vydíráním se jim podařilo zbavit ho moci. O tom, co se tehdy odehrálo na Pražském hradě, koluje několik legend. Jedna věc je ale jistá. Beneš byl během jednání fyzicky zlomen, udělalo se mu špatně a dostal mrtvici. (Menší mrtvici měl už i dříve, v roce 1947.) Píše to ve svých pamětech Zoltán Goldberg (alias Zděnek Toman), který z pověření francouzské strany dohlížel na rozpočtové ukazatele české vlády, na veřejné finance a zařizoval Benešovi nové půjčky, za což obdržely francouzské společnosti Zoltán Goldberger alias a lidé v pozadí na oplátku majetek zabavený Němcům a Maďarům. (V té době byl Zoltán Goldberger v čele československé vojenské tajné služby. Byl to on, kdo 10. října 1947 pomohl uprchnout Bedřichu Smetanovi z brněnské věznice přes Maďarsko do Izraele, aby tak zabránil pomstě bratra Ernesta Bacušana.)

Prezidenta E. Beneše v bezvědomí převezli z Pražského hradu na Šumavu, přesněji do vládního resortu v Sezimově Ústi, a na jeho stav dohlížel vlastní rodinný lékař a Benešova manželka. Četl jsem další paměti. Jedná se o vzpomínku sestry Benešovy manželky, ve které uvádí, že ona svoji sestru v tuto dobu několikrát v sanatoriu navštívila. Beneš dostal mrtvici v noci 24. února 1948 a poté byl léčen v kómatu v Sezimově Ústí. Beneš nakonec zemřel až 3. září 1948. Mezi těmito dvěma daty sestra jeho manželky rodinu několikrát navštívila. Píše, že během jejích návštěv Beneš několikrát nabyl vědomí, měl vyjasněnou mysl a začal s nimi komunikovat. Plné radosti zavolaly doktora v naději, aby Benešův lepšící se stav pomohl udržet, ale stal se pravý opak. Beneš upadl opět do kómatu. Z toho sestra Benešovy manželky usoudila a také tak píše, že zřejmě lékař i Gottwald udělali vše, co bylo v jejich silách, aby se Beneš nevyléčil a aby se mu paměť již nikdy nevrátila! Tak pacient trpěl do posledního okamžiku. Takže, stejně jak žil, tak i Edvard Beneš skončil!

Existuje teorie, že Beneš byl záměrně ponechán zemřít, tedy byl zavražděn. Tuto domněnku potvrzuje článek Vladimíra Čermáka „Proč a jak byl Edvard Beneš zavražděn?“. Citujeme: „E.B. byl zavražděn. O tom, jak, proč a kým byl ukončen jeho život, lze na základě řady svědectví vyslovit následující názor opřený o několikerá svědectví – nejde tedy jen o pouhý dohad.”

Stojí za to dohledat tuto knihu Vladimíra Čermáka na internetu a přečíst si ji.

Mluvila jsem s českým historikem, který zjistil, že ani Maďarsko neuniklo Benešově pozornosti mezi dvěma světovými válkami...

Géza D. - Beneš byl vždy a všude. Náš přítel, který je nyní druhým mužem Univerzity Karlovy v Praze, jeho kancléř Andrej Tóth, pátral v archivech prezidentské kanceláře v Praze, konkrétně mezi dokumenty, které zbyly po prezidentu Benešovi, a poté v archivech guvernéra Miklóse Horthyho v Budapešti. S překvapením zjistil, že kopie zápisů ze schůzí kabinetu Horthyho lze nalézt také v Benešových archivech. Sledoval, kdo psal tyto záznamy, a ukázalo se, že byly napsány a ověřeny Horthyovým náčelníkem štábu. Jeho jméno zatím neprozradil. Byl to člověk, který vložil další průklepový papír do psacího stroje (pod kopírovací papír) a poté jej po dokončení zápisu vložil do obálky, večer ho předal strojvedoucímu rychlíku do Prahy a zápis se další ráno objevil na Benešově psacím stole. Byly to kopie téměř každého protokolu z jednání Horthyova kabinetu v Budapešti. Stejně tak Benešovi agenti sledovali každý krok Jánose Esterházyho, politika z Horní země, a maďarského guvernéra Miklóse Horthyho. Náš přítel AndrejTóth také našel v prezidentských archivech v Praze zasílané zprávy o Esterházym, které Benešovi zpravodajští důstojníci psali z různých míst.

Andrej Tóth a dva jeho kolegové začali pátrání v archivech zkoumat z pověření bývalého českého ministra zahraničí, Karla Schwarzenberga, který měl příbuzenské vztahy s rodinou Esterházy v Nagylaku. Schwarzenberg chtěl vědět, jestli Esterházy vedl špionážní činnost ve prospěch Hothyho či nikoliv. Nakonec se ukázalo, že špionem nebyl János Esterházy, nýbrž Miklós Horthy, poměrně vysoce postavený zpravodajský důstojník.

Kvůli nedůsledné maďarské zpravodajské činnosti tak Edvard Beneš věděl vše, co se stalo nebo bylo na nejvyšší státní úrovni v Maďarsku plánováno.

(Rádió Kossuth, Budapest Bez hranic, 2.8.2020, HN – redigovaná verze rozhovoru)

Doslov:

I tento případ dokazuje, že Edvard Beneš byl velmi mazaný a bezohledný politický šachista. Je téměř neuvěřitelné, co všechno pro dosažení svých cílů dokázal, kolik bezpráví a smrtelných zločinů (politická vražda, hromadné vraždy, deportace, konfiskace majetku, nucené práce, reslovakizace, divoká deportace a výměna obyvatel, atd.)! Československo se stalo zemí zaplněnou hříchem a krví, které z něj nebudou odstraněné po celá staletí, pokud nástupnické státy neudělají obětem konejšivá gesta. Není divu, že Československo za posledních sto let dvakrát přestalo existovat. Bylo by však chybou vůdčích osobností nástupnických států domnívat se, že za to nemohou a že s touto morální špínou nelze nic dělat. Myslím, že by pro ně mělo být prioritou smýt skvrnu hříchu a krve z obrazu své země, protože nadále jedí toxické ovoce z nepoctivě nabyté zemi. A plody vyvlastněné země, zatěžované kletbami kvůli otráveným „jablkům“, rozlité krvi a utrpení, mohou dříve nebo později být fatální pro všechny jejich potomky.

Je také chybou vlád nástupnických států, že sedmdesát pět let, včetně 31 relativně svobodných let – podzimu, zimy, jara a léta – jim nestačilo na to, aby se postavili následkům Benešových hříchů, aby srozumitelně požádali za odpuštění nevinné oběti. Příslušníkům německého a maďarského národa, kteří byli nespravedlivě obviněni a vyhoštěni ze své vlasti, by se měli upřímně omluvit a měli by nám pomoci najít společně zorané hromadné hroby, společně vykopat mrtvoly, které se proměnily v prach, a pohřbít naše mrtvé způsobem civilizovaných lidí s křesťanským náboženským obřadem a ekumenickým uctíváním.

Je známé středověké šlechtické rčení, které pronesl německý generál během norimberského procesu:

„Válka nekončí a žádný mír nezačne, dokud jediný padlý nebo popravený voják zůstane nepohřben, v hromadném hrobě!“

***

Právo je reálná společenská koncepce založená na rozsáhlém kriminálním základě

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.00 (5 Votes)
Share

Komentáře   

-2 #1 Jan Šinagl 2022-05-26 18:17
Traduje se, že před odjezdem do Československa si nechal generál přinést mapu nového státu. Tehdy, i s Podkarpatskou Rusí, to byla tvarem dlouhá nudle. A generál si nad mapou zameditoval: „Tento stát nepotřebuje ani tak armádu, jako dobrého ministra zahraničí…“ Bohužel, všichni si v té době mysleli, že Beneš bude tím pravým. Jak se později ukázalo, nebyl.

V roce 2004 prošel poslaneckou sněmovnou návrh zákona, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Návrh vyšel od komunistických a sociálně demokratických poslanců. Senátem byl posléze zamítnut, sněmovnou v dubnu 2004 pak senátní veto přehlasováno.

Mnohé události z naší nedávné minulosti by se měly dočkat oprávněné revize. Nikoli pouze život Emericha Ratha.

neviditelnypes.lidovky.cz/.../ ...

P.S.
Beneš, poté co neměl jistotu, že spojenci podpoří návrat předmnichovskýc h hranic, podepsal tajně smlouvu se Stalinem, která to zaručovala - za cenu 20 let ovládnutí ČSR.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)