Zatímco jsem byl uklizen v psychiatrické léčebně, která mě chránila před opětovným zatčením, sešel se Nejvyšší soud a rozhodl takto právem: „Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. července 1962 se pro porušení zákona ruší, neboť větu, že president republiky Antonín Novotný je vůl, nelze považovat za kulturní činnost.“
***
Knížku jsem našel při třídění mé stále rostoucí knihovny, jakoby na mne čekala. Opět jsem si ji přečetl. Je tak skvěle napsaná, že ji přečtete „jedním dechem“. Styl Vladimíra Škutiny vás prostě nepustí dokud ji nedočtete. Setkal jsem se s ním jen jednou, v Curychu 8.7.1989 na besedě s Pavlem Kantorkem, kterou moderoval (zvukový záznam besedy doporučuji!). JŠ
***
Str. 70: Pak jsem zažil ve svém okolí jiný případ. Profesor matematiky, který trávil ve vězení už čtrnáctý rok. Byl uzavřený do sebe, s nikým se nekamarádil a trpělivě vykonával všechny rozkazy, i ty, které byly absolutně nesmyslné. Jednou jsem vedle něho seděl při navlékání korálů a pan profesor se mi přiznal, že jsem strašně podobný jeho synovi. Věděl jsem, že pan profesor nedostává žádné dopisy a žádné dopisy také nepíše. Byl zavřen pro špionáž a velezradu. Sloužil za války jako letec u RAF v Anglii a hned po osmačtyřicátém ho zavřeli a ještě v roce 1962 neměl za sebou soud. Mnohem později jsem se dozvěděl, že mu syna zastřelili při pokusu o nedovolený přechod hranic, jeho žena zemřela v roce 1949 na rakovinu a dcera spáchala sebevraždu.
Pan profesor se amnestie děsil. Děsil se pomyšlení, že by měl opustit brány vězení a vrátit se mezi lidi. Bál se, že bude muset jít do míst, kde žil a odkud ho bezdůvodně odvlekli. Věděl, že už se nikdy nebude moci vrátit ke své matematice…
***
P.S.
Bohužel i Vladimír Škutina později aktivně spolupracoval s StB. I on je ukázkou, jak doba a systém lámala charaktery. Čest těm, kteří se zlomit nikdy nenechali.
JŠ
Read more...