Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 16.11.2018 16:58
    Převratu v roce 1989 se také říká sametová revoluce. Proto, že ...

    Read more...

     
  • 12.11.2018 07:57
    Dobrý den Vážený pane Šinágle, Jsem velice potěšen s toho co ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 15:03
    Omlouvám se autorovi komentáře níže, omylem jsem smazal jeho ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 08:58
    Tuhle smlouvu nepotřebujeme, jde o to propašovat LGBT agendu ...

    Read more...

     
  • 06.11.2018 16:55
    Přímá demokracie pro nás Čechy je prozatím nevhodná, protože ...

    Read more...

     
  • 14.10.2018 15:44
    Poslední komentář na těchto webových stránkách je ze dne ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Borovsky 1Rusové skoro vždycky – vyjma snad těch prvních pár let stalinského běsnění po druhé světové válce,Neon na Hradě do diktátorovy smrti - velmi dobře věděli, co si mohou dovolit v Polsku a v Maďarsku, a že když si dovolí více, budou mít pořádný malér. Proto se v době Solidarity neodvážili v Polsku přímo ozbrojeně zasáhnout a proto v osmdesátých letech nebránili nijak energicky pomalému, samovolnému rozšiřování prostoru svobody v Maďarsku. Zároveň taky dobře věděli, že u nás si mohou dovolit skoro všechno. …

… Češi tehdy kvůli neschopnosti vyřešit v Čechách (na Moravě se to vcelku zdařilo) své vztahy s českými Němci působili v rámci předlitavského parlamentu jako rozvratná a zcela nekonstruktivní síla. Na rozdíl například od haličských Poláků, kteří možnosti, již jim národnostně ve­lice tolerantní i postupně plně demokratické Předlitavsko dávalo, využi­li a na řízení rakouské části monarchie se zásadním způsobem podíleli. …

… Rakousko jako „žalář národů“ se ale přes nekonstruktivní postoj čes­ké politické reprezentace stal součástí české národní mytologie až za první republiky a v této tradici pak pokračovali i komunisté. Přestože Vídeň byla i naším hlavním městem a tamní parlament i naším parla­mentem, existuje dnes v Česku pocit, že se nám odtamtud jen vládlo. Přestože v Bruselu nesedí dnes žádný evropský císař pán a Unie je nejdemokratičtější nadnárodní uspořádání, které kontinent kdy zažil, dodnes tu zůstává starý český syndrom, kdy Unie jsou „oni“, ten Bru­sel, nikoli ,my“. Až se tento pohled změní, pak bude šance, že bude­me hrát v Unii roli, která nám přísluší. Roli jednoho z důležitých ev­ropských národů.

Jedním z nejhanebnějších po­zůstatků klausovské éry je při­rovnávání Evropské unie k So­větskému svazu. Václav Klaus ho používal často a rád. A to nejen v České republice, ale i za jejími hra­nicemi. Sám jsem byl svědkem, jak při cestě do tehdy už oranžové Ukra­jiny při besedě s ukrajinskými novi­náři přirovnával svojí gymnaziální ruštinou unijní euro k sovětskému rublu. Tato klausovská rétorika se v kruzích českých euroskeptiků uja­la, byť její reálný základ byl nicotný a optika Václava Klause a jeho sou­putníků pokřivená.

Klause bych tak na týden poslal třeba do Lotyšska nebo Estonska, zemí, kde Sovětský, svaz povraždil velkou část elit, obrovské množství lidí deportoval na Sibiř, zavedl tota­litní komunistický režim a z tam­ních národů málem udělal národ­nostní menšinu ve vlastní zemi.

Klausovo přirovnání Unie k Sovět­skému svazu by tam považovali zřejmě za tak do nebe volající dr­zost, že by byl bývalý český prezi­dent zřejmě rád, pokud by výhrady zůstaly v rovině slovní.

Chci proto doufat, že se Lubomí­ru Zaorálkovi, coby novému šéfovi české diplomacie, podaří „sovět­skou nálepku“, kterou od Klause Unie dostala, rychle odstranit. Nebude to zas až tak těžké, dnešní Klaus je jen stínem Klause prezidenta. Větším problémem bude jiný pohled na Brusel, který má v Česku daleko hlubší kořeny. Je jím pohled Čechů na Brusel jako na Vídeň v časech rakousko-uherské monarchie.

Češi tehdy kvůli neschopnosti vyřešit v Čechách (na Moravě se to vcelku zdařilo) své vztahy s českými Němci působili v rámci předlitavského parlamentu jako rozvratná a zcela nekonstruktivní síla. Na rozdíl například od haličských Poláků, kteří možnosti, již jim národnostně ve­lice tolerantní i postupně plně demokratické Předlitavsko dávalo, využi­li a na řízení rakouské části monarchie se zásadním způsobem podíleli.

Rakousko jako „žalář národů“ se ale přes nekonstruktivní postoj čes­ké politické reprezentace stal součástí české národní mytologie až za první republiky a v této tradici pak pokračovali i komunisté. Přestože Vídeň byla i naším hlavním městem a tamní parlament i naším parla­mentem, existuje dnes v Česku pocit, že se nám odtamtud jen vládlo.

Přestože v Bruselu nesedí dnes žádný evropský císař pán a Unie je nejdemokratičtější nadnárodní uspořádání, které kontinent kdy zažil, dodnes tu zůstává starý český syndrom, kdy Unie jsou „oni“, ten Bru­sel, nikoli ,my“. Až se tento pohled změní, pak bude šance, že bude­me hrát v Unii roli, která nám přísluší. Roli jednoho z důležitých ev­ropských národů.

Luboš Palata, LN, 3.2.2014

* * *

… Každá vláda, i ta nejdespotičtější (což mimochodem, podotýkám, platí i pro vlády totalitních států), musí nějakým způsobem brát v potaz veřejné mínění: „..každá vláda, byť se i k tomu veřejně nehlásila, přece potají velmi dobře o tom ví, že všechna moc vlastně leží v národu a že vláda jest jen zosobnění této národní moci. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho, a proto se musí vždy varovati toho, aby celé veřejné mínění aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě,“ přitom platí: jaká veřejnost, taková vláda. Politicky uvědomělá veřejnost si dokáže vydobýt respekt i u despotické vlády: „... jsou ku př. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.“ (Slovan, 10. srpna 1851). Mimochodem, naše zkušenost z doby pobytu v ruské koloniální říši smutně potvrzuje tato Havlíčkova slova: Rusové skoro vždycky – vyjma snad těch prvních pár let stalinského běsnění po druhé světové válce, do diktátorovy smrti - velmi dobře věděli, co si mohou dovolit v Polsku a v Maďarsku, a že když si dovolí více, budou mít pořádný malér. Proto se v době Solidarity neodvážili v Polsku přímo ozbrojeně zasáhnout a proto v osmdesátých letech nebránili nijak energicky pomalému, samovolnému rozšiřování prostoru svobody v Maďarsku. Zároveň taky dobře věděli, že u nás si mohou dovolit skoro všechno. …

… Tak například kon­zervativní nacionalista Josef Pekař hovoří o tom, že německý vliv „uváděje k nám Evropu vykonal mnoho velikého a po­žehnaného v naší vlasti, přizpůsobuje ji - opakuji, že v kooperaci s přímými vlivy ostatní západní Evropy - vyšším formám života v kultuře duchovní i hmotné, v právních i společen­ských poměrech i v hospodářství.“ A Masarykův žák, evan­gelík a sociální demokrat Rádi, hovoří velmi podobně: „Ale pravda je, že nesprávná teorie Palackého zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci. Němci u srovnání s ji­nými národy nám v historii většinou nejlépe rozuměli a také nám pomáhali. Byli od začátku státního našeho života na­šimi sousedy; vzdělanost, přicházející k nám od západu, při­cházela ve skutečnosti z Německa.“ Bohužel, vlna naciona­lismu po druhé světové válce i to, jak ho komunisté šikovně využili (Nejedlého „rudý šovinismus“ se stal součástí státní ideologie bolševické ČSSR a byl jí až do jejího nedůstojného konce), nás od těchto rozumných hlasů jaksi odřízla, takže je musíme znovu pracně vyhledávat. … To, co nás spojuje s ostatními středoevropskými národy a co z nás dělá součást Evropy, nebo šířeji řečeno atlantického společenství, jsou právě liberální a demokratické zásady. To, že je sdílíme například s Maďary, ukazuje, oč jsou význam­nější než rasový a kmenový původ. Kdysi, v raně středověké době, vstoupily tyto národy, jak říká Pekař o Češích, do Ev­ropy v podstatě s prázdnýma rukama. Křesťanství a evropský středověk položily základy, na nichž stojí naše dnešní politické uspořádání: jde především o nezastupitelnou hodnotu jednot­livce (individualismus) a o vyvažování mocí ve společnosti. V průběhu svých dějin je tyto středoevropské národy přijaly za své a stavěly na nich.

To, co je takto, dejme tomu ideově spojuje, je význam­nější než to, co je kmenově rozděluje. Musí proto, zvlášť v dnešní nebezpečné době, stavět na těchto společných zá­kladech a na nich nacházet porozumění. Porozumění mezi sebou navzájem i porozumění Západu, k němuž dosud - díky rudimentům kmenového nepřátelství, jímž je bohužel hodně zasažena právě česká společnost - patříme všichni jen napůl. Osvobodit se od nich a pochopit naše evropské zakotvení je předpoklad úspěšné a úplné integrace do západního společen­ství a zároveň příspěvek k tomu, aby toto společenství bylo samo pevnější a dokonalejší, než je dnes. …

Bohumil Doležal: Karel Havlíček, portrét novináře

* * *

Komunisté dobře věděli proč Havlíčka prezentovat a dostat do učebnic a podvědomí nevědomých jen jako básníka, ne jako novináře a politika. Je aktuální svými postřehy o našem národě a povaze i dnes. Český člověk, jeho povaha a sklony se vůbec nezměnily.

 

Jan Šinágl, 3.2.2014

 

Bohumil Doležal: Karel Havlíček – portrét novináře

Karel Havlíček Borovský: Politický realismus

Karel Havlíček Borovský: Pojetí obce a občanství

Vezeme se na Východ!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.67 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)