Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt srp 13 @08:30 -
OS Trutnov Pavel Wonka
út srp 18 @14:00 -
Praha-Ryzyně: 75.výročí návratu RAF z Velké Británie

Nejnovější komentáře

  • 05.08.2020 09:28
    Dlouhé vyprávění právníka Sokola nemůže znejistit skutečnost ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:14
    Jsem velmi překvapen, že paní Chaloupková má takové problémy ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:12
    Tiago z Brazilii. Jsem Tiago Borges, brazilec, je mi 29 let ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:10
    Dopis na podporu Jana Chaloupkové Dobrý den do České republiky ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:06
    Dopis na podporu Jana Chaloupkové Dobrý den do České republiky ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:05
    Dopis na podporu Jana Chaloupkové Dobrý den do České republiky ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Iustitia vahaV historii lidstva se vždycky objevili jedinci anebo jejich zájmové skupiny, kteří usilovali o více moci, než kterou jim poskytovaly platné zákony. Pokud se toto záludné úsilí podaří (a ono se daří!) a občané to nepostřehnou anebo se s tím smíří, sebekrásnější proklamace o demokracii jsou pokrytecké a falešné, protože více či méně úspěšně zakrývají totalitní úmysly. Kromě prokázané korupce tedy jakýkoliv státní orgán nemůže učinit nic horšího, než když v rozporu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod uloží občanům mimoprávní povinnosti a ještě ke všemu to považuje za zcela normální podle neformálního (a nepublikovatelného) hesla „my můžeme všechno!“.

Před několika léty jsme se podivovali nad tím, jak v Egyptě zneužívalo svoji demokraticky získanou moc Muslimské bratrstvo, přestože při historické znalosti cílů islámu to bylo možné předpokládat. Podobná mocichtivá a totalitně smýšlející „bratrstva“ však existují i u nás a svoji moc stále prohlubují a upevňují, aniž si to naivní, důvěřiví a nepozorní občané uvědomují. Pokud se však tato „bratrstva“ zformovala i v justici a státním zastupitelství, mají se tedy slušní občané opravdu čeho bát.

* * *

 Všeobecná nedůvěra jako norma chování

 Již přes dvacet let se stále častěji setkáváme se stesky politiků, že občané jim nevěří, že nevěří ve smysluplnost a prospěšnost jimi přijímaných zákonů a navrhovaných opatření, že nevěří bankám, soudům, státnímu zastupitelství, Policii ČR ani nejrůznějším prodejcům služeb a energií (např. ČEZ, RWE apod.) a vůbec - že se všeobecná nedůvěra a podezřívavost postupně stávají jakousi obyčejovou zvyklostí, která se projevuje v celé společnosti. Politováníhodnou výjimkou z tohoto všeobecného rozvratu pozitivních mezilidských vztahů jsou zejména slušní a důvěřiví senioři, kteří se v naivní důvěře v pravdivé a poctivé lidské slovo stále častěji stávají oběťmi nejrůznějších podvodníků. Těmto šizuňkům (též „šmejdům“) ovšem naše policie, státní zastupitelství i soudy nezřídka poskytují velkorysou právní ochranu s odkazem na subsidiaritu trestní represe dle § 12 odst.2 trestního zákona, která vážně narušila jeho použitelnost.

 Už jsme si postupně zvykli na to, že soudci i státní zástupci považují pravdu, spravedlnost a mravnost za přežitky minulosti a nezřídka pouze bezcitně, dogmaticky až demagogicky vykládají platné právo, což je odborně označováno jako formalismus anebo právní pozitivismus. Některým soudcům Nejvyššího a Ústavního soudu však již pouhý výklad zákonů nestačí a postupně si přisvojili i „doplňkovou“ zákonodárnou pravomoc vydáváním takových judikátů, které namísto individuálního řešení konkrétního případu obsahují obecně doporučované anebo i závazné normy chování.

Judikáty však nejsou obecně závazné a nemají postavení pramene práva. Jakýkoliv výklad platného práva se proto musí opírat pouze o text platných zákonů a nesmí je jakýmkoliv způsobem doplňovat anebo nahrazovat.

 

„Musí se soudit podle zákonů, ne podle příkladů.“

(Iudicandum est legibus, non exemplis)

 

„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“

(Iudicis est ius dicere, non dare)

 

Aniž bych se podrobněji zabýval smysluplností § 12 odst.2 trestního zákona a veřejně prezentovanou (a generálně krajně nevýchovnou) maximální zdrženlivostí při uplatňování trestní represe (kterážto maximální zdrženlivost je uplatňována pouze tehdy, když se to kvůli složitosti dokazování momentálně hodí), ani z extenzivního výkladu § 3 odst.2 a § 43 občanského zákoníka nelze dovodit zákonnou povinnost všeobecné nedůvěry, ostražitosti a opatrnosti, protože v důsledku „maximální zdrženlivosti“ státních orgánů je celá společnost plná lhářů, nepoctivců a podvodníků, jejichž „šikovné podnikání“ je založeno na cílené lsti a kteří v případě úspěšnosti podvodu nejenže budou trestně nepostižitelní, ale klidně se budou i několik let soudit v občanskoprávním řízení a přitom budou nadále beztrestně „podnikat“ a důvěřivým občanům působit další škody.

Příčinu těchto svérázných „mimoprávních“ stanovisek lze spatřovat v povážlivé právně historické a mravní nedovzdělanosti či dokonce přímo nevzdělanosti mnohých soudců a státních zástupců (u policistů takové vědomosti ani nečekejme). Každý vzdělaný právník přece musí znát základní výkladová pravidla, která mají kořeny v klasickém římském právu a která jsou pilířem kontinentálního práva celé Evropy. Protože nevzdělanost, nerozumnost a hloupost jsou již po celá tisíciletí tíživou bolestí lidstva, nebude jistě na škodu, když budou některá tato pravidla připomenuta.

 

„Právo nevzniká z bezpráví.“

(Ius ex iniuria non oritur)

 

„Nikdo nesmí mít zisk ze škody jiného.“

(Nemo debet lucrati ex alieno dammo) (Gaius – Digesta 4,3,28)

 

„Má se za to, že zlovolně jedná, kdo z cizí škody chce mít zisk.“

(Videtur dolum malum facere, qui ex aliena iactura lucrum)

(Paulus – Digesta 14,3,17,4)

 

„K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.“

(In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit)

(Paulus, Digesta 1,3,9)

 

„Marně hledá pomoc v zákoně, kdo zákon porušuje.“

(Frustra lexis auxilium quaerit, qui in legem committit)

(Tryphonius, Digesta 4,4,31)

 

 „Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“

(Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)

(Ulpianus – Digesta 1,1,10,1)

 

„Nikdo nemá dosáhnout žaloby svou nepoctivostí.“

(Nemo de improbitate sua consequitur actionem)

(Ulpianus – Digesta 47,2,12,1)

 

Lehkovážnost, neopatrnost, nepozornost, důvěřivost, sugestibilita anebo momentální či trvalá duševní slabost nezbavují slušné a poctivé občany práva na perfektní a plnohodnotnou právní ochranu před cílenou lstivou a záludnou trestnou činností, kterou nejsou povinni předpokládat! Výklad klasické římskoprávní formule „volenti non fit iniuria“ (tj. „chtějícímu se neděje bezpráví“ – Digesta 47,10,1,5) nelze totiž spravedlivě vyložit tak, že chtění poctivého (tj. důvěřivého a poctivě smýšlejícího) účastníka objektivně nepoctivého smluvního vztahu se vztahuje i ke chtění svého lstivého ošizení. V tomto směru nelze užít ani ustanovení § 30 trestního zákona o svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost činu, neboť toto svolení musí být učiněno dobrovolně, vážně, určitě a srozumitelně, tj. s plným vědomím jeho budoucího dosahu.

 „Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“

(Iustitia erga inferiores est verissima) (Balbus)

Nelze očekávat, že při současném znevažování historických studií na právnických fakultách budou noví právníci vůbec cokoli vědět o základech kultivovaného výkladu práva (oni to mnohdy nevědí ani stávající právníci). Je však na pováženou, že státním zástupcům i trestním soudcům unikají některá výkladová pravidla uvedená v občanském zákoníku, která sice nemají takovou stylistickou úroveň, jako shora uvedené latinské formule staré téměř 2000 let, ale podpůrně jsou použitelná i v trestním řízení. Přece není možné, aby tato součást našeho jednotného právního řádu byla v trestním řízení zcela ignorována.

 § 6 občanského zákoníka

(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

  • § 8 občanského zákoníka

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Pozn.: tato formulace se evidentně nepovedla, protože z ní lze dovodit (a někteří soudní „badatelé“ tak jistě učiní), že „nezjevné zneužití práva požívá právní ochrany“. Toto ustanovení tedy ponechává i v občanskoprávním řízení prostor pro soudní ochranu nezjevné a dovedně utajené podnikatelské „šikovnosti“. Oni totiž mnozí soudci ani nedokáží (anebo nechtějí) rozpoznat, které jednání je poctivé a které nepoctivé. Přesnost a výstižnost prvního citátu na předcházející straně tedy ani zdaleka nebyla dosažena.

 Je nanejvýše zneklidňující, pokud si jakýkoliv státní orgán (ať už je to soud anebo státní zastupitelství) přisvojuje postavení zákonodárce a vyžaduje od svých slušných občanů plnění zákonem nestanovených povinnosti (zejména nezbytnou míru opatrnosti). Nelze přece připustit, aby klasický Kantův kategorický mravní imperativ „Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem“ byl ze strany soudů a státního zastupitelství nahrazen nemravným kategorickým imperativem Héroda Agrippy „Nikomu nevěř!“ a dokonce by se měl stát vynutitelnou normou chování.

Ve světle shora uvedeného vysvětlujícího stanoviska Nejvyššího soudu je evidentní, že Nejvyšší soud byl při vydávání svého individuálně použitelného stanoviska veden subjektivně dobrým úmyslem a přes jeho principiálně požadovatelnou předvídavost vůbec nepředpokládal, že toto stanovisko bude účelově zneužito státním zastupitelstvím ke generálně použitelnému nezákonnému a nemravnému výkladu. Dopady tohoto generálně preventivního (ne)výchovného působení totiž jsou a nadále budou tyto:

  1. Perspektivně ubude naivních důvěřivců, kteří se nechají snadno podvést (to je jediné pozitivum).
  2. Občané budou sice ostražitější, ale prohloubí se všeobecná nedůvěra.
  3. Přibudou vychytralí podvodníci, kteří v naději na veřejně přislíbenou beztrestnost (opřenou zejména o § 12 odst.2 trestního zákona a potažmo i § 8 občanského zákoníka) budou nadále vymýšlet stále rafinovanější (tj. nezjevné) způsoby svého nepoctivého sebeobohacení, přičemž se budou specializovat právě na takové oběti, které se nechají snadno podvést (a těch bude stále dost, protože zejména stáří přináší úbytek soudnosti).
  4. Nadále bude klesat důvěra občanů v zákonodárce, soudy, státní zastupitelství a policii.

 

„Kdo by nevěděl, že nejsilnější pohnutkou ke špatnému jednání je naděje na

beztrestnost?“ (Marcus Tullius Cicero – Obhajoba Milona)

 

„Beztrestnost vždy láká k horšímu.“

(Impunitas semper ad deteriora invitat)

 

V historii lidstva se vždycky objevili jedinci anebo jejich zájmové skupiny, kteří usilovali o více moci, než kterou jim poskytovaly platné zákony. Pokud se toto záludné úsilí podaří (a ono se daří!) a občané to nepostřehnou anebo se s tím smíří, sebekrásnější proklamace o demokracii jsou pokrytecké a falešné, protože více či méně úspěšně zakrývají totalitní úmysly. Kromě prokázané korupce tedy jakýkoliv státní orgán nemůže učinit nic horšího, než když v rozporu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod uloží občanům mimoprávní povinnosti a ještě ke všemu to považuje za zcela normální podle neformálního (a nepublikovatelného) hesla „my můžeme všechno!“.

Před několika léty jsme se podivovali nad tím, jak v Egyptě zneužívalo svoji demokraticky získanou moc Muslimské bratrstvo, přestože při historické znalosti cílů islámu to bylo možné předpokládat. Podobná mocichtivá a totalitně smýšlející „bratrstva“ však existují i u nás a svoji moc stále prohlubují a upevňují, aniž si to naivní, důvěřiví a nepozorní občané uvědomují. Pokud se však tato „bratrstva“ zformovala i v justici a státním zastupitelství, mají se tedy slušní občané opravdu čeho bát.

 

V Plzni dne 11.12.2012 (aktualizováno 26.1.2020)

JUDr. Oldřich H e i n

Celý text - aktualizován 27.1.2020

* * *

Česká republika – mravně nemocná země

9.výročí založení Sodales Solonis z.s. a 1. výročí exekuce za svobodu slova

Demokracie a antinomismus

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.67 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)