Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

út dub 14 @15:00 -
Klášter Želiv: Připomenutí Akce "K"
út dub 14 @15:00 -
Klášter Želiv: Nebe bylo plné hvězd

Nejnovější komentáře

  • 03.04.2020 11:14
    Nechci nosit sovy do Athén, ale trochu se děsím toho, že Češi ...

    Read more...

     
  • 30.03.2020 09:22
    Za pomoc se Rusům platí podanstvím. Italie připravuje pozváním ...

    Read more...

     
  • 23.03.2020 08:42
    Vše na světě se dá zneužít dovolí-li to NEZÁJEM nezodpovědných ...

    Read more...

     
  • 22.03.2020 09:20
    Dokud se v České republice nebude promítat Sněhurka a sedm ...

    Read more...

     
  • 15.03.2020 22:43
    Správně dodal pan Šinagl na pohřbu Honzy Vyčítala. "Přejeme ti ...

    Read more...

     
  • 14.03.2020 13:44
    Ruskou gubernii už máme na Pražském hradu. Po generace lámaná ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Iustitia vaha

Kauzu Budišov, českou „Watergate“, soudil u MS Praha JUDr. Alexandr Sotolář „Křivák v taláru“ (LN 15.2.2020) - vpravo!

... Eurokomisařka Věra Jourová byla obviněná v kauze Budišov. Zproštěna pro nedostatek důkazů, ne proto, že se skutek nestal! Vyšetřující policisté, kterým se přiznala, jak vypovídali před soudem pod přísahou, byli odvoláni, důkazy zničeny. ...

„Nejzkaženější stát – nejvíce zákonů“ - „Každý právní systém, ve kterém neznalost práva neomlouvá a v němž přitom existuje tolik zákonů, že si je člověk v životě nemůže zapamatovat, jeLN MZ Krivak v talaru 150220 sám o sobě nespravedlivý.“ - „Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět.“ (Poslanec Cortéz – Madridský parlament 1849)

… Ani jediný předseda Ústavního soudu anebo Nejvyššího soudu nikdy soudcům neřekl a nikdy ani neřekne: „Opovažte se ve svých rozhodnutích citovat nějaký judikát! Můžete se sice inspirovat jeho právní argumentací, můžete používat výroky římských právníků, ale výsledné rozhodnutí i zvolená argumentace musí být výplodem vašeho vlastního myšlení! Pokud nejste schopni samostatně myslet a tvořit umné právní dílo, nemáte v justici co pohledávat.“ …

… Pohrdání platným právem, mimoprávní judikáty (tvorba soudcovského „práva“) a svévole soudů, státního zastupitelství i úřadů jsou typickým projevem nejen rané posttotalitní demokracie, ale i demokracie úpadkové. Tento nesmírně nebezpečný stav společnosti lze příhodně označit jako demokratický antinomismus, jehož starověkou podstatou bylo nerespektování ustálených zvyklostí (morálky) i mravních norem a jejich nahražení „přirozeným pudovým chováním“, které přináší uspokojení, radost, zisk a prospěch. …

* * *

Žijeme v podivných časech. Je sice 21.století, naše společnost disponuje mimořádně vyspělou technikou a navenek se tváří jako demokratická, avšak ke skutečné demokracii má asi tak daleko, jako měl „socialismus s lidskou tváří“ k „reálnému socialismu“. Její řízení je totiž jako v každé rané (tj. posttotalitní) demokracii poznamenáno nejen diletantismem a úpornou rvačkou „zasloužilých revolucionářů“ o funkce, ale i svévolí a neúctou k samostatnému myšlení i právnímu řádu. Sókratés (469-399 př.n.l.), Platón (427-347 př.n.l.) a Xenofón (430-353 př.n.l.) s úžasem pozorovali tento podivuhodný vývoj v Athénách po pádu vlády třiceti tyranů a zejména je překvapilo, kolik naprosto neschopných lidí využilo nabyté svobody a začalo usilovat o politickou kariéru (viz rozhovor Sókrata s Platónovým synovcem Glaukónem). Proto tehdy dospěli k předčasnému a paušálně odsuzujícímu závěru, že takto zřejmě funguje každá demokracie (z velké části měli pravdu). Jejich kritika nových „demokratických tyranů“ však byla pro tehdejší athénské „demokraty“ natolik nepříjemná, že to muselo zákonitě skončit fyzickou likvidací Sókrata jako jejich nejnebezpečnějšího kritika (dnes už se volí jiné metody pro „likvidaci“ názorových oponentů a protivníků).

 

„Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“ (Victor Hugo – 1802-1885)

 

Patrně ani největší idealista si nemyslí, že v demokratických volbách vítězí skutečně nejlepší a nejschopnější občané, kteří budou moudře, uvážlivě, poctivě, svědomitě a nezištně vykonávat svěřené funkce a kteří disponují takovými vědomostmi, zkušenostmi a mravními kvalitami, že jsou pro demokratickou obec pravým požehnáním. Pravý opak je pravdou, což na „vlastní kůži“ poznali Sókratés, Platón i Xenofón. Právě demokracie totiž umožňuje dosažení vysokých státních funkcí osobám, které nejenže těmito kvalitami nedisponují, ale svojí neschopností, sobectvím, zištností a kariérismem rozkládají celou společnost, právní řád i státní aparát. Náš nepřehledný a chaotický právní řád tedy rozhodně není výsledkem moudré a uvážlivé normotvorby, ale mnohdy je výsledkem účelové politické objednávky (ne-li přímo korupce) anebo „lidového bádání v oboru práva“, které nám předvádějí naši demokraticky zvolení poslanci a senátoři. Pokud někdo nevěří tomu, že tento vývoj byl již předvídán před 2400 léty, nechť si pozorně přečte Xenofóntovu knihu „Vzpomínky na Sókrata“ – a užasne, jak aktuální byly tehdejší Sókratovy myšlenky (ostatně kdyby Sókratés hovořil podobným stylem i s dnešními „demokraty“, asi by také záhy skončil před soudem).

Vraťme se ovšem k tématu této úvahy. Justiniánská kodifikace ze 6.stol.n.l. jasně říká, že „v zákonech je prostota lepší než složitost.“ Jednoduchost, přehlednost a jednoznačnost formulací jsou tedy jednoznačně nezpochybnitelným předpokladem rozumného a smysluplného práva – a to v jakémkoliv režimu. Již Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) totiž pravil, že „lidé si vždycky žádali rovné právo, vždyť jinak by to ani právo nebylo“. Francouzský filosof a autor teorie o dělbě moci Charles de Montesquieu (1689-1755) pak v tomto směru prohlásil, že „znění zákona by mělo být takové, aby si ho každý vykládal stejně.“ (pozn.: tehdy byla ve Francii ještě monarchie – demokrati začali zběsile řádit až za Velké francouzské revoluce).

Opět je na místě provokativní připomínka – patrně ani největší idealista si nemyslí, že v našem demokratickém státě máme rozumné a mravné zákonodárce, kteří přijímají pouze zcela jasné, srozumitelné a smysluplné právní normy. O tom, že tomu tak není, svědčí stovky judikátů Nejvyššího a Ústavního soudu, které dávají níže postaveným soudům „rozum“ a instruují je, jak mají některé zákony vykládat a sobě podobné kauzy posuzovat. Mnozí soudci pak už ani nesoudí podle platných zákonů, ale podle judikátů, které jsou nezřídka od platného práva velice vzdáleny anebo mu vysloveně protiřečí. Odstrašujícím příkladem byl patnáct let používaný judikát k § 175 odst.1 občanského soudního řádu, ve kterém bylo úsloví „směnečný platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou“ nahrazeno judikátem nemusí být doručen do vlastních rukou, ale lze jej doručit náhradně.“ Až když se po několikaletém úsilí podařilo přesvědčit tyto „pomazané“ soudce, že pojem „musí“ je z hlediska klasické právní vědy „ius cogens“ neboli norma tuhá, kterou nelze vyložit jinak než jak pojmově zní, byl proveden alibistický doplněk tohoto paragrafu o větičku „náhradní doručení je vyloučeno“. Náprava nesčetných křivd, které tento nesmyslný výklad § 175 odst.1 občanského soudního řádu způsobil, však provedena nebyla s neuvěřitelným poukazem na to, že by byla narušena právní jistota těch, kteří své „právo“ opřeli o tento nezákonný judikát.

Bylo by zbytečně rozebírat vady našeho právního řádu i jednotlivých právních norem. Nejen mnozí advokáti, ale i soudci rozpačitě přiznávají, že v našich právních normách a navíc ještě v judikátech ztrácejí orientaci - prostě ani oni neznají všechno právo anebo to, co je z vůle všemocných soudců Nejvyššího anebo Ústavního soudu za právo vydáváno. Pozoruhodné ovšem je, že jen málokdy lze uslyšet podobné pochybnosti od státních zástupců anebo od správních orgánů (úředníků), jejichž sebejistý a svérázný výklad platného práva nezřídka vzbuzuje úžas anebo i strach.

 

„Každý právní systém, ve kterém neznalost práva neomlouvá a v němž přitom existuje tolik zákonů, že si je člověk v životě nemůže zapamatovat, je sám o sobě nespravedlivý.“

(McCandlishův zákon byrokratické nespravedlnosti)

 

„Depravata res publica plurimae leges.“

(Nejzkaženejší stát – nejvíce zákonů)

 

Stále častěji se proto setkáváme s tím, že soudy, státní zastupitelství i správní úřady si v důsledku nedostatku analytického myšlení i neznalosti platného práva tvoří svá vlastní pravidla, která se neopírají o platné právo. Takovou svévolnou mimoprávní tvorbu pak s vědomím své mocenské převahy označují za právní názor, ačkoliv názor neopřený o platné právo není názorem právním, ale je názorem mimoprávním. Když je však požádáte, aby vám sdělili, o jaké právní ustanovení se jejich názor opírá, nejenže se neocitnou v rozpacích, ale sebevědomě konstatují, že právní názor je to proto, že to tak řekli, anebo citují některý z judikátů, přestože velice dobře vědí, že judikáty nejsou pramenem práva! Přitom před 2000 lety platila tato základní pravidla římského práva, které je až doposud považováno za pilíře civilizovaného kontinentálního práva:

 

„Musí se soudit podle zákonů, ne podle příkladů.“

(Iudicandum est legibus, non exemplis)

 

„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“

(Iudiciis est ius dicere, non dare)

 

Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) pravil, že „lid se má opírat o zákon jako o hradbu“. To řekl před 2500 léty – a vida, ve 21.století jsou tu soudci, státní zástupci i úředníci, kteří se při svém rozhodování nejenže neopírají o platné právo, ale bez zákonného zmocnění vytvářejí své vlastní „právo“ a vracejí tak naši společnost do archaických dob před 5000 léty, kdy rodící se stav úředníků a soudců začal vytesávat své vlastní představy o obyčejovém právu na kamenné stély anebo je nechal vyrývat do hliněných tabulek.

Tento stav vyvolává zděšení nejen u právních odborníků, ale i u běžných občanů, kteří tak žijí v naprosté právní nejistotě. Pokud se totiž obyčejný práva neznalý občan dopustí nějakého skutku, který správní orgán podle své vlastní momentální úvahy a bez sebemenší opory v zákoně označí jako přestupek, nepomohou mu ani argumenty, že žádný zákon neporušil, neboť odvolací správní orgán zpravidla rozšíří prvoinstanční rozhodnutí o další svéráznou „mimoprávní“ tvorbu a jeho odvolání zamítne. Podobný svérázný přístup k právu mají i státní zástupci, které v jejich „tvůrčím rozletu“ naštěstí občas zbrzdí rozumní a uvážliví soudci. Mnozí současní státní zástupci se totiž chovají naprosto přesně tak, jako kdysi jedna komunistická prokurátorka, která zaujala tento „právní názor“, označovaný jak „lex M.“:

 

„Čin jinak netrestný, který JÁ považuji za společensky nebezpečný, je trestným činem, i když není popsán v trestním zákoně.“

 

Ani jediný soudce Ústavního anebo Nejvyššího soudu si přitom neuvědomuje, že jejich judikáty zbavují soudce nižších stupňů i státní zástupce povinnosti samostatného myšlení i výkladu platného práva. Nač by totiž přemýšleli, když mohou pouze ocitovat některý judikát anebo pospojovat argumenty několika judikátů v jeden nezřídka nesmyslný celek? Když to totiž v pokoře před „vyšším soudcovským rozumem“ neučiní, může to být důvodem ke zrušení jejich rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Tento zlozvyk „papouškovat“ cizí názory totiž mnozí soudci i státní zástupci získali již jako studenti právnických fakult, kde některým samolibým asistentům, docentům a profesorům museli doslova ocitovat pasáže z jejich knih, jinak by u zkoušky „pohořeli“. Citovat jiného autora než ješitného examinátora je totiž až doposud neomluvitelné provinění.

Ani jediný předseda Ústavního soudu anebo Nejvyššího soudu nikdy soudcům neřekl a nikdy ani neřekne: „Opovažte se ve svých rozhodnutích citovat nějaký judikát! Můžete se sice inspirovat jeho právní argumentací, můžete používat výroky římských právníků, ale výsledné rozhodnutí i zvolená argumentace musí být výplodem vašeho vlastního myšlení! Pokud nejste schopni samostatně myslet a tvořit umné právní dílo, nemáte v justici co pohledávat.“ To by soudcovský stav „prořidl“! Pocit všemohoucnosti a vševědoucnosti je však pro nejvýše postavené soudce natolik opojný, že si nikdo z nich neuvědomuje, že svými judikáty vychovávají v soudcovském stavu nesvéprávné „blby“.

Není proto výjimkou, že vynesené rozsudky vzbuzují pochybnosti o rozumnosti a uvážlivosti jejich původců. Pokud např. soudce uvede, že žalobce nepostupoval podle určitého judikátu (který nemusí znát!) anebo že „jednání žalobce nebylo zcela v souladu se zákonem (to bylo anebo nebylo?), pak vzniká otázka, zda je vůbec způsobilý svoji funkci vykonávat. Podobných příkladů pochybné intelektuální nezávislosti soudců by bylo možno uvést bezpočet. Mnozí občané proto trpí trýznivým pocitem nespravedlnosti a křivdy, což rozhodně nepřispívá k rozvoji jejich pozitivního právního vědomí.

 

„Právo je umění spravedlivého a dobrého.“

(Ius est ars aequi et boni.)

(Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.)

 

„Výklad práva je umění nalézat spravedlnost a dobro.“

 

Opravdové „právní umění“ spočívá nejen v nalezení spravedlnosti a dobra, ale i v dokonalé, přesvědčivé a libost vzbuzující argumentaci. Dokáží to jen málokteří soudci. Naprostá většina z nich by však nedokázala ani definovat takové pojmy jako spravedlnost, spravedlivost, ekvita, mravnost, morálka a dobro. K takovým náročným úvahám je totiž na právnických fakultách ani v justiční akademii nikdo nevychoval.

Pohrdání platným právem, mimoprávní judikáty (tvorba soudcovského „práva“) a svévole soudů, státního zastupitelství i úřadů jsou typickým projevem nejen rané posttotalitní demokracie, ale i demokracie úpadkové. Tento nesmírně nebezpečný stav společnosti lze příhodně označit jako demokratický antinomismus, jehož starověkou podstatou bylo nerespektování ustálených zvyklostí (morálky) i mravních norem a jejich nahražení „přirozeným pudovým chováním“, které přináší uspokojení, radost, zisk a prospěch. Ve starověkém Řecku byli takoví antinomisté pouze dva – Platónův nevlastní bratr Antifón z Rhamnúntu (5.-4.stol.př.n.l.) a Theodóros z Kyrény (asi 330-270 př.n.l.). Naproti tomu v současnosti nalezneme samolibé novověké antinomisty na všech úřadech, ministerstvech, státních zastupitelstvích, soudech, v parlamentě, v senátu, ve vládě i v prezidentském úřadě. Nikdo z těchto novověkých antinomistů si přitom neuvědomuje, že v důsledku své nevědomosti, nerozumnosti a mocenské namyšlenosti vrací naši společnost zpátky do právního pravěku, ve kterém nad všemi dlouhodobě ustálenými mravními zvyklostmi i rodícím se psaným právem (prameny práva) dominovalo „právo silnějšího“.

 

„Mezi silnými zvítězí drzejší, mezi drzými silnější.“ (Velký zákon drzosti)

 

 „Zpupnost je nutno více hasit než požár.“ (Hérakleitos z Efesu)

 

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět.“

(Poslanec Cortéz – Madridský parlament 1849)

 

V Plzni dne 11. 2. 2020

JUDr. Oldřich H e i n

* * *

Jourová: Situace je vážná, Evropa je odhodlána zajistit vládu práva v Polsku

MS Praha 20.10.2010: Protokol o hlavním líčení ve věci obžalovaného ing. arch. Marka Řičáře!!!

Kandidátka ČR na eurokomisařku ministryně Věra Jourová, bude mít stále neklidnější spaní - a nejenom ona!

Kauzu Budišov, českou „Watergate“, soudil u MS Praha JUDr. Alexandr Sotolář „Křivák v taláru“ (LN 15.2.2020)

… Eurokomisařka Věra Jourová byla obviněná v kauze Budišov. Zproštěna pro nedostatek důkazů, ne proto, že se skutek nestal! Vyšetřující policisté, kterým se přiznala, jak vypovídali před soudem pod přísahou, byli odvoláni, důkazy zničeny.

* * *

Justiční mafie likviduje svobodu a demokracii. Slušní občané se mají opět čeho bát!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.56 (9 Votes)
Share

Komentáře   

-5 #1 Jan Šinagl 2020-02-12 06:13
Vždy jsou to pouze řeči. Sice skvělé a významné. Ale ti co u nás rozhodují si je přečtou leda na toaletě, nemají pro ně význam.
Význam má pouze čin. Jestliže politické strany připomínají trochu výrobce zelí, protože pouze neustále přešlapují, musí přijít na řadu lidé. Bez politických stran. V českém parlamentu jsou poslanci, kteří když mohou volit anonymně volí komunisty. Konkrétně předsedu KSČM Filipa. Jako prvního místopředsedu sněmovny! Jde o jasný důkaz, že jde o šmelináře s charakterem. Hráči na pravičáky jen do jisté míry. Místo takovýchto individuí musí rozhodovat lidé mimo politické strany. Na poslance spoléhat nelze. Je to sehraná parta, které když jde o důležitou věc volí anonymně a vše se zvrtne doleva nebo nikam. Vždyť se to táhne již několik let a výsledky? Lidé se bouří. Přirozeně.

K.Mrzílek

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)