… Přijímání peněz samozřejmě umožňuje i vydírání. Eduard Beneš to zjistil v roce 1948. O deset let dříve, v říjnu 1938, mu sovětský rezident v Praze, Petr Zubov, dal 10 000 dolarů na útěk do Anglie. Potvrzení za to mělo být zveřejněno Ardenem v roce 1948 pro případ, že by Beneš odmítl bez problémů předat moc Gottwaldovi. …
***
„Pěstování“ přízně tisku
Průměrný spotřebitel je někdy překvapen tím, jak těžké je pro politiky ukončit jasné stížnosti. Sudetská otázka byla tedy jednou z velkých otevřených ran té doby po první světové válce, v níž se roky nic nedělo. Pohled do čs. trezorů vysvětluje, proč tomu tak bylo. Ministerstvo zahraničních věcí bylo do roku 1935 pod vedením Eduarda Beneše a poté pokračovalo v jeho duchu. Existovaly celé hromady stvrzenek za bohaté platby mezinárodnímu tisku, jehož přízeň byla zakoupena tímto způsobem.
Mezi příjemce ve Francii patřilo celkem třicet (30) novin. Částky vzrostly mezi lety 1922 a 1928 ze 401 600 na působivých 3 346 533 franků. V Anglii byl jedním z příjemců Wickhamová, Henry Steed, šéfredaktor časopisu „Times“, který v roce 1923 zřídil časopis „Review of Reviews“. Obdržel 10 000 liber za reklamy a 3 000 liber za spolupráci s „Pražským tiskem“. Na výplatní listině byli také žurnalistka Wiskemanová, Winston Churchill a dokonce i otec Reichenberger. Svou knihou, která očistila české legionáře v Rusku, si Wiskemanová získala poměrně pochybnou pověst. Pěstování přízně tisku se čs. ministerstvo zahraničí věnovalo celosvětově. Zahraniční kanceláře mělo po celém světě. Ve Vídni koupilo celé noviny a jeho prsty sahaly až do Austrálie. Beneš tedy byl považován za velkého státníka a ČSR jako vzorová demokracie po celém světě. Místo jednoho (1) milionu korun, které byly převedeny 24. května 1938 v Londýně prezidentu a vyslanci Janu Masarykovi, bylo záhadné. Zjevně zmizely v jeho kapsách, než odešel do Spojených států.
Všechny tyto transakce byly pro sudetské Němce dvojnásobně nepříjemné. Na jedné straně poškozovali jejich politické cíle, na straně druhé to byly hlavně jejich vlastní daně, které platily za propagandu namířenou proti nim, protože čtyřiceti (40) procenty nepřiměřeně přispívaly do československého rozpočtu až do konce.
Blahobyt určitých českých politiků
V roce 1917 měl T. G. Masaryk dluhy v Praze a vlastnil 1400 liber v bance v Londýně, které byly určeny pro jeho dvě dcery. Něco přes 16 000 liber se nazývalo „americký fond“ a pravděpodobně šlo o podpůrnou částku od Čechů v USA. O šest let později rozdělil Masaryk po rodině (manželce a třem dětem) a manželům Benešovým po 2 050 000 korun, v celkové výši 10 250 000 korun. Pro lepší posouzení je třeba říci, že s měsíčním platem 1 000 korun můžete udržet rodinu „nad vodou“. V roce 1923 předal Masaryk dalších 500 000 korun Ferdinandu Peroutkovi za založení časopisu Přítomnost. V roce 1932 poskytl 10 000 000 korun na vznik "Masarykovy nadace". Masarykovo nakládání s penězi vyzvednutými od Čechů (a Slováků) v zahraničí před rokem 1918, bylo také záhadné. Když dárci v roce 1918 požadovali vyúčtování, odpověděl, že v době revoluce bylo dětinské vybírat potvrzení o platbě.
Tyto připadalo zvláštní poslanci dr. Karlu Perglerovi. Byl občanem USA, ale byl rodilým Čechem. Během první světové války vedl české hnutí za nezávislost v USA. Jeho snaha dozvědět se více o zdrojích bohatství vysokých politiků zcela selhala, přestože svá obvinění omezil na Beneše. Pravděpodobně se obával, že by parlamentní vyšetřování odhalilo, že Masaryk byl před válkou a během války britským špiónem, který dostával peníze od amerického milionáře Charlese R. Cranea. Pergler byl ze země vyhoštěn pod záminkou, že není československým občanem.
Přijímání peněz samozřejmě umožňuje i vydírání. Eduard Beneš to zjistil v roce 1948. O deset let dříve, v říjnu 1938, mu sovětský rezident v Praze, Petr Zubov, dal 10 000 dolarů na útěk do Anglie. Potvrzení za to mělo být zveřejněno Ardenem v roce 1948 pro případ, že by Beneš odmítl bez problémů předat moc Gottwaldovi.
A dnes?
Sudetští Němci by si o aktivitách českých „influencerů“ po roce 1945 neměli dělat žádné iluze! Špatný tisk byl (a je!) V Německu i na celém světě po roce 1945. Byl do značné míry kontrolován stejnými metodami jako před rokem 1938.
Prameny:
Kalvoda Josef, Role Československa v sovětské strategii, Washington 1978, s. 299, Genese Československa, New York, 1986, s. 606 a násl. Mácha Karel, Faith and Reason, Part IV / 1, p. 94: Sudetendeutsche Zeitung, 13. května 1961: Urban Rudolf, Demokratický tisk ve světle tajných dokumentů, Praha 1943
WITTIKOBRIEF Februar 2021
***
Připomínám, že firma Baťa pod vedením Jana A. Bati tajně, významně finančně podporovala exilovou vládu Edvarda Beneše v Londýně. Firma Baťa podporovala i domácí odboj a SNP. Zachránila i tisíce Židů jejich včasným odesíláním do svých filiálek do zahraničí jako „své zaměstnance“, včetně jejich rodin. Dodnes je to v České republice tabu.
Jan Šinágl, 28.2.2021
***
Rétári: Benešovy dekrety zlikvidovat jako odpad dějin!
Křesťanští demokraté se setkali v Budapešti
Na konferenci v Budapešti dne 6.11.2013, pořádané křesťanskou demokratickou stranou a Nadací Konrada Adenauera, kritizoval státní tajemník maďarského ministerstva spravedlnosti Bence Rétári Benešovy dekrety, které byly použity jako prostředek k dosažení etnicky homogenního Československa a zbavení práv Němců a Maďarů. Odsoudil Českou republiku a Slovensko, protože Benešovy dekrety jsou stále platné, i když porušují právo EU. Rétári také řekl, že Benešovy dekrety jsou překážkou spolupráce Visegrádské skupiny (Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Polsko). Rétári doslovně: "Je na čase, aby Benešovy dekrety byly zlikvidovány jako odpad dějin."
https://www.sinagl.cz/zahranicni-tisk/3578-retari-benesovy-dekrety-zlikvidovat-jako-odpad-dejin.html
Read more...