Aktualizováno: Přelomové rozhodnutí okresního soudu ve Weimaru
***
... Doložka věčnosti v článku 79 našeho základního zákona stanoví některé základní státní zásady, jako je demokracie, dělba moci nebo spolková státní zásada - nikoli však svobodný demokratický základní řád sám o sobě. Jako soudce mohu a musím se přihlásit k tomuto základnímu příkazu. Právě se nachází v nebezpečí. Kdyby to pokračovalo v erozi, měl bych velký problém. Pak bych si dokázal představit emigraci.
***
WELT: Založil jste síť kritických soudců a státních zástupců. Co je to?
Schleiter: Když vyšla najevo ústavní stížnost, napsal mi kolega, ostřílený správní soudce. Dokázal podepsat téměř každé slovo. Poté jsme společně vytvořili síť, spustili jsme webovou stránku a poté jsme obdrželi několik stovek dopisů, včetně od soudců, státních zástupců, právníků, lékařů, statistiků, ministerských úředníků a mnoha dalších lidí. Rovněž vyjádřili své nadšení a někdy nabídli podporu. Jeden 101letý nám napsal: „Že ještě mohu zažít, jak se soudce postavil proti svému zaměstnavateli!“ Chceme se nyní stát sdružením, naším prvním cílem je pomáhat objektivně, na základě faktů a střízlivě při právním řízení krize. Poté následuje diskuse o větších problémech soudnictví jako třetí státní moci.
***
Porušuje koronová politika ústavu? Aby to objasnil, podal berlínský soudce Pieter Schleiter ústavní stížnost v Karlsruhe. Rozhovor o výhradách k parlamentu a o pochybné roli spolkové kancléřky.
Pieter Schleiter je trestní soudce u berlínského krajského soudu. Jeho kancelář je spartansky zařízená: na polici jsou svazky právnických komentářů, na stole osamělá rostlina. Doktor práva, 43 let, soukromě podal ústavní stížnost proti spolkovým a státním normám pro boj proti pandemii. Je také spoluzakladatelem sítě kritických soudců a státních zástupců.
WELT: Pane Schleitere, považujete německou pandemickou politiku za protiústavní. Předpokládáte u konajících úmysl?
Pieter Schleiter: Pokud si politik myslí, že je možné, že porušuje ústavu, ale přesto jedná, protože je pro něj důležitější sledovat jiný cíl, pak je to záměrné v právním smyslu. Totéž platí pro závodníka, který nemá v úmyslu být zabit, ale přijímá to se souhlasem - i když jen považuje za možné, že někdo v důsledku jeho činů zemře. Pokud se v politice použijí trestněprávní zásady tzv. podmíněného úmyslu a povědomí o protiprávním jednání dle odstavce 16 a 17 trestního zákoníku, lze se alespoň zeptat, zda došlo k úmyslnému porušení slibu, který spolkový prezident, spolková kancléřka a spolkový ministr složili dle článků 56 a 64 ústavy: „Přísahám, že ... budu podporovat a bránit základní zákon a federální zákony. K tomu mi dopomáhej Bůh.“
WELT: Existuje mnoho lidí, kteří se vyrovnávají s omezeními pandemie. Vy ne. Proč?
Schleiter: Držím se pravidel, i když podle mého názoru nakonec nejsou účinná. Podle mého názoru je to právně nulitní. Ale jsem soudce a také si myslím, že dodržování zákonů má skutečnou hodnotu. Pokud by každý řekl, že si myslím, že je to všechno neplatné, měli bychom anarchii.
WELT: Musí člověk dodržovat zákony, i když nejsou ústavní?
Schleiter: To, co je nyní na nás uvaleno, ještě není v oblasti, kde by existovalo jakési právo na odpor. Pokud by právní situace byla za dva nebo tři roky stejná jako nyní, musely bychom se zamyslet nad novými myšlenkami. Doufám však, že judikatura přijme nápravná opatření. Bez ohledu na to, kdybych ignoroval pravidla, vyprovokoval bych spoustu pokutových řízení, které bych nemohl ani zaplatit. A můj zaměstnavatel by zasáhl. Takže to raději přinesu ke stolu, jak by to mělo být v právním státě.
WELT: Posílá se jednoduše ústavní stížnost do Karlsruhe poštou?
Schleiter: Ano. A moje je opravdu tlustá hromada, 190 stránek hustým písmem a přílohy dalších 150 příloh až s 200 stranami. Jde to jednoduše jako balík k soudu a dostane to vstupní razítko
WELT: Vytiskli jste internetové stránky, které jsou zmíněny jako přílohy?
Schleiter: Vytiskl jsem nejdůležitější přílohy jako celek jako přílohy. Pro usnadnění práce jsem přiložil CD. Soudci mohou také přímo kliknout na odkazy ve stížnosti.
WELT: Měli jste od začátku pochybnosti o správnosti koronových opatření?
Schleiter: V lednu 2020 jsem byl velmi znepokojen poté, co jsem viděl obrázky z Číny - a zeptal jsem se jednoho z mých nejlepších přátel, který je lékařem, jaké masky můžete použít, abychom se chránili. Pak jsem si objednal masky FFP2. Tehdy jsem byl mnohem opatrnější než většina lidí, byl jsem vpředu a bral to velmi vážně. Při prvním uzamčení jsem začal číst bulletiny RKI, byl jsem také velkým fanouškem Christiana Drostena. Na konci března Drosten řekl, že maska bude ve skutečnosti spíše gestem zdvořilosti. To mi přišlo divné, protože je zřejmé, že to alespoň pomáhá vyhnout se kapičkovým infekcím. Pro mě to vypadalo jako příjemné prohlášení pro politiky, že by raději neměli radit milionům Němců, aby si nyní kupovali masky, protože tehdy masek nebylo dost.
WELT: To zní, jako byste považoval masky za smyslplné.
Schleiter: Částečně, v uzavřených místnostech, ano. Myslím, že venku na čerstvém vzduchu je to zbytečné. To říkají vědci i o aerosolu.
WELT: „Tagesspiegel“ vás kvůli vaší ústavní stížnosti označil jako „pandemického bagatelistu“. Noviny dokonce uváděly, což je z novinářského hlediska velmi neobvyklé o tom psát, že jste jednou porušili požadavek masky na pěší zóně v Postupimi. Co se tam stalo?
Schleiter: Byl jsem z tohoto článku trochu zmatený. Nevnímám to tak, jak je to popsáno. Při incidentu v Postupimi jsem byl za soumraku na podzim na téměř opuštěné pěší zóně obklopen úřadem veřejného pořádku, který doprovázel také televizní tým a novináře z několika regionálních novin. Nenosil jsem masku, protože mi na prázdné pěší zóně připadala zbytečná a nepovažoval jsem právní základ vyhlášky, jak je uveden v zákoně o ochraně před nákazami za porušený. Nebyl ani novelizován. Řekl jsem to zástupcům úřadu pro veřejný pořádek, když mě natáčel kamerový tým. Cítil jsem se jako přepadený.
WELT: Kdy jste začal zpochybňovat strategii uzamykání?
Schleiter: Když začátkem dubna vyšly první údaje, viděl jsem, že v době, kdy došlo k uzamčení 22. března, hodnota R již klesla pod jednu. Myslel jsem, že to nemůže být pravda - a politici nám uzamčení prodávají jako nezbytně nutné, aby se zabránilo exponenciálnímu šíření. Přečetl jsem si všechno, co mi přišlo pod ruku, a snažil jsem se věcem porozumět. A začal jsem číst první eseje a komentáře, právní záležitosti. Pro mě to bylo zásadní: Jak se politika vypořádá s fakty? Jak transparentně to funguje? Jsou zastoupeny všichni potřební odborníci? Názor si můžete vytvořit, pouze pokud nasloucháte všem stranám.
WELT: Znalci jsou rovněž pozváni k soudu. Jakou roli tam budou hrát?
Schleiter: Odborník, který je považován za velmi měkkého, může posuzovat vinu obviněného jinak než někdo, kdo je považován za zastánce tvrdé linie. Volba znalce může proto ovlivnit výsledek případu. A v německé pandemické politice byly zpočátku v zásadě pokryty pouze dvě oblasti konzultantů, kteří byli vyslechnuti a jejichž hlas byl brán vážně: lékařská a virologicko-epidemiologická. Kde byli sociologové, psychologové, ekonomové, právníci?
WELT: Neexistovaly žádné právní expertýzy?
Schleiter: Již 2. dubna 2020 vyšlo stanovisko Vědecké služby Spolkového sněmu, tj. vlastního domu. Pečlivé čtení vede k závěru, že novely zákona o ochraně infekcí, které byly základem pro dalekosáhlé zásahy, jsou protiústavní. 9. září proběhlo slyšení ve zdravotnickém výboru Spolkového sněmu, rovněž s prohlášeními profesorů Thorstena Kingreena, Ferdinanda Wollenschlägera a Michaela Elickera. Kingreen a Elicker přesvědčivě prohlásili, že to, co se děje, je protiústavní. Pouze Wollenschläger nebyl příliš konkrétní a nezaujal kritické stanovisko. Na příštím slyšení 12. listopadu o novele zákona o ochraně infekcí tam již nebyli dva kritici Kingreen a Elicker, ale znovu Wollschläger.
Na tomto jednání se objevily také dvě odvážné ženy: Andrea Kießling a profesorka Anika Klafki. Obě také řekli: Ano, protiústavní, jako drtivá většina ústavních právníků, kteří byli vyslechnuti. Když se konference spolkových zemí začátkem ledna týkala prodloužení tvrdé uzávěry, byli jako odborníci vyslechnuti pouze lékaři, epidemiologové a fyzici.
WELT: Co z toho vyvozujete?
Schleiter: Přinejmenším si musíte položit otázky: Utvořili si političtí aktéři konečně svůj názor a již nejsou otevření novým myšlenkám? Nebo je jim to jedno? Obě by byly diskutabilní. Nepracujeme v legálně prázdném prostoru. Spolková republika Německo si dala ústavu. A základní práva existují, zejména v dobách krize. V každodenním životě jsou spíše dobrým rámcem pro vypracování jemností v judikatuře.
WELT: Do Karlsruhe již byla přinesena nejrůznější témata, s největší pozorností: krucifix, šátek, rozhlasová licence.
Schleiter: Ano, a to zatím fungovalo velmi dobře. Judikatura byla dokonce téměř příliš přesná v některých oblastech, kde je individuální spravedlnost pomalu na úkor právní jasnosti. Nyní mám pocit, že zažíváme opačný vývoj, máme prvořadý cíl ochrany zdraví a tomu je vše podřízeno.
WELT: Žijeme v pandemii, je zvykemk tomu říkat.
Schleiter: Ale nic takového jako superzákladní právo na život neexistuje. 83 milionů lidí v Německu má jako držitel základních práv různé potřeby. Jsou chráněny celým kánonem základních práv. Tato práva jsou rovněž obrannými právy proti státu. Pokud chce stát zasáhnout, musí to vždy legitimovat. V případě střetu zájmů základních práv musí dojít k zvážení zájmů. Chci vidět svou rodinu, chci otevřít své podnikání - to jsou také základní práva. Otázku, zda je opatření ústavní, nelze spojit jednostranně s jedním nebo dvěma základními právy. Boj proti pandemii ovlivňuje více než 80 procent všech základních práv. Vše musí být zváženo a já to nevidím. V odůvodnění vyhlášek se téměř vždy uvádí pouze to, že pandemie je dynamická a že je třeba zabránit šíření viru. Není ani jasné, zda opatření skutečně slouží ochraně zdraví. Skutečnost, že s nezaměstnaností míra sebevražd vždy stoupá, že nedostatek školního vzdělání má vliv na střední délku života dětí - to jsou také aspekty, které je třeba rovnovážně zvážit. Teprve potom můžete otevřít účet. Ústavně povinné vyvažování základních práv neví „Whatever it takes“.
WELT: Kancléřka stále říká, že opatření jsou přiměřená, nezbytná a potřebná.
Schleiter: Pokud použijete ústavní standard parlamentního schválení, je naprosto jasné, že to, co v současné době prožíváme, je protiústavní. V této souvislosti je třeba vnímat také varovný hlas Stephana Harbartha, předsedy ústavního soudu. Říká, že parlamenty se musí více zapojit a angažovat. Schleiter: Nyní to znamená centralizovanější správu. Hlavním odesílatelem tónů je spolkový kancléř a nějak se shodují na návrhu, který pochází hlavně z Berlína.Neříká to jen tak.
WELT: Vyhlásíte požadavek parlamentního přezkumu?
Schleiter: Jde o doktrínu materiality: o skutečně významných zásahech do základních práv musí rozhodnout parlament, protože parlament je nejvyšším orgánem v naší státní struktuře. Volíme parlament, odtud demokratická legitimace pokračuje. Ústřední otázky musí být ponechány Parlamentu.
WELT: Zákon o ochraně infekcí byl ale schválen Bundestagem a naše vyhlášky vycházejí ze zákona o ochraně infekcí.
Schleiter: To nestačí. Intervence jsou tak rozšířené a dalekosáhlé, že je nelze jednoduše regulovat zákonodárcem, tj. výkonnou mocí. Celý legislativní proces je koncipován tak, aby byl pluralistický. To je to, co znamená diskuse v Parlamentu, a to je to, co stojí za čtení. Existuje kritika, existují návrhy a poté návrh zákona. Nalezené právo je často kompromisem, rovnováhou mezi oprávněnými zájmy. Momentálně se to nekoná.
WELT: Co by mohl Bundestag udělat?
Schleiter: Bylo by představitelné, že by Bundestag nebo spolkové parlamenty nařízení úplně přijaly. Bylo by také myslitelné - ale podle mého názoru nedostatečné - kdyby Spolkový sněm stanovil mnohem podrobnější požadavky na provádění jednotlivých intervenčních opatření. Mohl by například říci: Chci, aby školy byly zavřeny pouze jako poslední možnost. Nebo: Volnočasové aktivity by měly být spíše zakázány než provozování restaurací a obchodů. Specifická váha základních práv, vyvážení, které je velmi důležité, nesmí být ponecháno zákonodárci jako plošné povolení parlamentů. Dal by se proto obvinit Bundestag a spolkové parlamenty z porušení ústavy, což odráží chování exekutivy.
WELT: Samotným opomenutím se stává člověk vinným?
Schleiter: Pouze ti, kteří mají povinnost jednat, mohou být obviněni z nečinnosti. A já bych tvrdil, že všechny orgány a orgány, které jsou ústavně jmenovány, mají povinnost jednat tak, aby nedocházelo k porušování ústavy. V tomto ohledu by pravděpodobně bylo nutné potvrdit povinnost parlamentů zasáhnout. To, co se právě děje v Německu, má rozměr, který si lze představit pouze v případě pohotovostního stavu ústavy.
WELT: Co je pohotovostní ústava?
Schleiter: V základním zákoně existují ustanovení pro ústavní krizové situace. Například v případě války vstoupí v platnost procesy, které umožňují jednodušší správu prostřednictvím zjednodušené legislativy. V tuto chvíli docházíme k podobnému závěru obcházením těchto předpisů. Právní realita je podobná realitě ústavy pro mimořádné situace, ale narušuje právní strukturu.
WELT: Nezastává pravidelná konference předsedů spolkových vlád federalismus, demokracii a dělbu moci?
Schleiter: Nyní to znamená centralizovanější správu. Hlavní tóny udává spolková kancléřka. Nějak se shodnou na návrhu, který pochází hlavně z Berlína.
WELT: Premiéři už nechali kancléřku si několikrát naběhnout.
Schleiter: Ano, skutečně. Naše ústava nicméně určuje, kdo je za co odpovědný. Pokud by federální vláda měla centrálně regulovat to, co se nyní děje prostřednictvím státních předpisů, platila by stejná právní situace ve všech koutech Německa, v Amrumu i v Mnichově. Ale to se nechce, a to by také nebylo ústavně v pořádku. Princip federalismu také chce zajistit, aby k zásahům do základních práv došlo pouze tam, kde je to nutné. Nemáme centralizovaný stát - z dobrého důvodu, jak ukazuje Třetí říše. Státy nyní formálně vydávají své vyhlášky - ale po hlasovacím procesu v orgánu, který není uveden v základním zákoně. S takovými hlasy se jinak zachází velmi kriticky, protože oddělení federální vlády od státu vytváří omezení jurisdikce a moci. Není možné, aby kancléř předložil návrh a pokusil se jej prosadit, a pak se ve zprávách říká: Kancléř zvítězil. Nesmí mít takový vliv.
WELT: Politici stále říkají, že o viru nevědí dost, aby byli být zodpovědní za uvolnění.
Schleiter: Na začátku, kdy byla pandemie ještě nová, existovala větší míra uvážení, jak věci vyřešit, takzvaná výsada hodnocení. Ale čím více znalostí získáte, tím více se tento rozsah zužuje. Mimochodem, také se zužuje, pokud nic neděláte. RKI měla řešit všechny otevřené otázky hned od začátku - hromadnými testy, terénními studiemi, protilátkovými studiemi. Mezitím bylo zjištěno, že přenosová rychlost je mizivě nízká, zejména v omezených oblastech - například v restauracích a divadlech. Většina přenosů se odehrává v domovech důchodců, doma a v práci. Pak musíte ospravedlnit, proč lidé musí zavírat své obchody, i když si udržují odstup, nechají dovnitř jen polovinu lidí a nosí masky. Pouze to, co lze rozumně odůvodnit, je přiměřené.
WELT: Každý, kdo je pro otevírání, musí mezitím prokázat, že jsou bezpečně možné.
Schleiter: Vycházím z ústavy, kdy lidem jsou dána základní práva. Důkazní břemeno nebezpečnosti nese ten, kdo chce omezit základní práva. Omezení podezření jako absolutní výjimka již v tuto chvíli není legitimní.
WELT: Kdy jste se rozhodl podat ústavní žalobu?
Schleiter: Původně jsem chtěl napsat esej o legislativě v kontextu pandemie. Kromě právní úrovně jsem se začal zabývat skutečnou úrovní pandemie a tím, jak proti ní bojovat. Jsem zvyklý číst znalecké posudky, což je v judikatuře každodenní nástroj - ať už zavinění, nebezpečí, stavební právo nebo genetická forenzní analýza. Zákon nikdy není jen zákon, ale zákon aplikovaný na životní otázky. Požádal jsem tedy o kontrolu souborů, abych zjistil: Které zprávy jsou k dispozici? Které komentáře byly získány? Je to skutečně tak, že byla dodržována všechna základní práva? Koncem léta 2020 jsem předložil dotazy týkající se zákonů o svobodě informací federálnímu kancléřství, spolkovému a Brandenburskému ministerstvu zdravotnictví a senátorovi pro zdraví v Berlíně.
WELT: Brandenburskému ministerstvu zdravotnictví a senátorovi pro zdraví v Berlíně. S jakým výsledkem?
Schleiter: Musel jsem se několikrát dotazovat a poté jsem dostal e-maily s oznámením, že zaměstnanci byli příliš zaneprázdněni řešením pandemie, aby mohli na otázky rychle odpovědět. Mezi řádky jste mohli číst, že úřadům nebylo vůbec po chuti, že někdo přišel s takovou žádostí. Berlínský senátor pro zdraví Dilek Kalayci mi poté poslal úplné odmítnutí, pravděpodobně nezákonné. Spolková kancelář mi zaslala pozvánky, resp. odkazy na příslušné předsedy spolkových vlád a jejich rozhodnutí, která byla přijata, tj. V zásadě pouze informace, které již lze najít v tisku, a odmítnutí mimo jiné nepochopitelně odůvodněná ochranou v zájmu tajných služeb. Když jsem si všiml, že tam byla neprůstřelná zeď, jako by tam byly projednávány utajované skutečnosti, v určitém okamžiku mi to secvaklo a pomyslel jsem si: Napiš přece ústavní stížnost, aby se to nechalo zkontrolovat.
WELT: Co sledujete Vaší ústavní stížností?
Schleiter: Dostat naši právní situaci pod kontrolu - a vrátit jednání aktérů zpět na ústavní úroveň. Kromě toho jsem nedávno měl pocit, že se ve společnosti a v médiích vytvořil koridor pro názory a protichůdné názory, jež nejsou zastoupeny tak, jak jsou. Také diskreditací lidí s odlišnými pozicemi. Pokud zde pojmenuje problém soudce, jehož úkolem je dodržovat zákon, může to pomoci k zahájení věcné diskuse.
WELT: Víte o podobné ústavní stížnosti na koronová opatření?
Schleiter: V loňském roce bylo v Karlsruhe podáno kolem 800 žádostí ohledně pandemie. Obvykle je to 5 000 až 6 000 ústavních stížností ročně, toto vysoké číslo lze vysvětlit také skutečností, že Karlsruhe je populární u potížistů. Nic to nestojí, nepotřebujete právníka, dorazí ručně psané poznámky. Na druhou stranu, pokud jde o Coronu, šlo převážně o naléhavé žádosti, z nichž většina již byla vyřízena - částečně prostřednictvím stažení. Úspěšné byly pouze dva nebo tři naléhavé návrhy, zákaz shromáždění a zákaz bohoslužeb.
WELT: Musí mít stížnost na současnou situaci naléhavý charakter?
Schleiter: Jakákoli stížnost bude v tuto chvíli pravděpodobně naléhavá. Otázkou však je, zda splňuje zvýšené požadavky na naléhavou žádost, a má tedy šanci na úspěch. V případě jedné konstelace to považuji za tento případ - konkrétně v případě zbavení svobody karanténou. Pokud nemám žádné příznaky nemoci, ale musím být dva týdny v karanténě jako kontaktní osoba prvního stupně, stane se opuštění bytu trestným činem z důvodu okamžitého opatření ze strany zdravotnického oddělení. V kombinaci s vysokou pokutou až do výše 25 000 eur se domnívám, že se jedná o zbavení svobody. A to má velmi zvláštní předpoklady, konkrétně výhradu soudce. Zamknout někoho na základě testu PCR, možná jen kvůli kontaktu, na dva týdny, aniž by o tom rozhodoval soudce - to z mého hlediska není možné.
WELT: Naproti tomu v Karlsruhe byste mohli žalovat, pouze pokud byste sami byli zasaženi karanténními opatřeními.
Schleiter: Ano, podmínkou je vaše vlastní znepokojení. Je však možné, že vysoká pravděpodobnost, že bude ovlivněna tímto opatřením, je dostatečná k tomu, aby bylo možné předpokládat, že jste ovlivněni nyní. Přesto jsem se rozhodl proti takové naléhavé žádosti, ale pro zásadní stížnost.
WELT: Další podmínkou pro cestu do Karlsruhe je, že není k dispozici žádný jiný právní prostředek.
Schleiter: V zásadě nelze ústavní stížnost podat přímo, nejdříve je třeba podat odvolání. V současné době však zažíváme zvláštní situaci, kdy je všem lidem plošně porušeno tolik základních práv, že není možné, aby jednotlivec zakročil proti všemu. Nikdo si nemůže dovolit takové bujné úsilí, a proto ochrana základních práv běží na volnoběh. Jen z tohoto důvodu musí být možné oslovit Karlsruhe přímo. Kromě toho platí, že odvolání nemusí být podáno, i když je nepřiměřené. To je uznáno v případě pokut. Vyhlášky z Corony zde nabízejí velmi širokou oblast napadení.
WELT: V jakých základních právech se vás politika pandemie osobně dotýká?
Schleiter: Porušená základní práva jsem uvedl jako obecnou svobodu jednání, obecná osobní práva a právo na informační sebeurčení, právo na život a právo na fyzickou integritu, svoboda osoby i ve formě zbavení svobody, ochrana rodiny a lidské důstojnosti.
WELT: V co doufáte od soudců v Karlsruhe?
Schleiter: Existují tři scénáře. Ústavní soudci buď řeknou, že ani nepřijmou stížnost k rozhodnutí, nebo ji vyhodnotí jako nepřípustnou. V takovém případě by náš právní stát měl opravdu problém. Ne proto, že by moje stížnost byla tak dobrá, ale proto, že jsem předložil něco, co je tak společensky relevantní, že to nemůžete ignorovat. Pak mohou soudci říci, všechno je správné, všechna opatření musí být okamžitě zrušena - ale při nejlepší vůli si to ani já neumím představit. Spolkový ústavní soud je chytrý soud, který vždy bere v úvahu důsledky: Co by to znamenalo pro budoucnost, kdyby byla koronová politika prohlášena za neplatnou bez přechodného období? Pak se vše zhroutí. Myslím, že třetí možnost je realistická a rozumná. Karlsruhe by mohl říci: Ano, objasnění skutečností ukazuje vážné nedostatky, parlamentní výhrada byla ignorována, konference spolkových států je v této podobě protiústavní a byl porušen princip proporcionality - musíme se zlepšit. Ukládáme zúčastněným stranám - kterými by pak byly spolková vláda a zemské vlády – tak jak psáno, přizpůsobit právní situace podle našeho rozhodnutí.
WELT: Obnovilo by takové kompromisní řešení váš osobní smysl pro spravedlnost?
Schleiter: Ano, řekl bych: Díky bohu! Všechno není najednou zase v pořádku, ale právní stát se nakonec alespoň osvědčil.
WELT: Chcete se svou stížností jít příkladem?
Schleiter: Rozhodující otázka zní: Ve které společnosti chceme žít? V bezpečném státu, řečeno eufemisticky? Nebo ve svobodném státě, kde existuje diferencovaná rovnováha mezi jednotlivými základními právy - a kde se na svobodu klade značný důraz? Osobně bych raději žil ve druhém státu.
WELT: Bylo by na základě naší ústavy myslitelné, že by mohla být zvolena jiná cesta?
Schleiter: Naše ústava je do značné míry otevřená interpretaci. Ozývají se hlasy, které říkají, že se s ním dá také odvrátit od tržní ekonomiky, že by byla myslitelná i plánovaná ekonomika se socialistickými rysy. Je těžké říci, zda je to pravda. Doložka věčnosti v článku 79 našeho základního zákona stanoví některé základní státní zásady, jako je demokracie, dělba moci nebo federální státní zásada - nikoli však svobodný demokratický základní řád sám o sobě. Jako soudce mohu a musím se přihlásit k tomuto základnímu příkazu. Právě se nachází v nebezpečí. Kdyby to pokračovalo v erozi, měl bych velký problém. Pak bych si dokázal představit emigraci.
WELT: Založil jste síť kritických soudců a státních zástupců. Co je to?
Schleiter: Když vyšla najevo ústavní stížnost, napsal mi kolega, ostřílený správní soudce. Dokázal podepsat téměř každé slovo. Poté jsme společně vytvořili síť, spustili jsme webovou stránku a poté jsme obdrželi několik stovek dopisů, včetně od soudců, státních zástupců, právníků, lékařů, statistiků, ministerských úředníků a mnoha dalších lidí. Rovněž vyjádřili své nadšení a někdy nabídli podporu. Jeden 101letý nám napsal: „Že ještě mohu zažít, jak se soudciepostavil proti svému zaměstnavateli!“ Chceme se nyní stát sdružením, naším prvním cílem je pomáhat objektivně, na základě faktů a střízlivě při právním řízení krize. Poté následuje diskuse o větších problémech soudnictví jako třetí státní moci.
WELT: Jaká jsou omezení toho, jakou kritiku jako soudce můžete vyjádřit?
Schleiter: Samozřejmě musím dodržovat pravidlo umírněnosti. Ale cítím se velmi pozitivně chráněn svým zaměstnavatelem, také před útoky zvenčí. Soud dal jasně najevo, že jako soudce mohu vyjádřit svůj soukromý názor.
WELT: Zastupujete v soudnictví pozici outsidera?
Schleiter: To si nemyslím. Interně víme, že mnoho kolegů je výrazně kritičtější, než je zřejmé zvenčí. Chceme nyní rozvířit diskusi, také s Německou asociací soudců. Ta komentuje situaci nyní tak, že soudní moc se v krizi osvědčila. To tak ještě nevidím. Ta skutečná zkouška stojí před námi.
J.Š. 22.3.2021
Read more...