MAREK VÁCHA, genetik a teolog - VĚDECKÁ LEKCE
Hispánka z půjčovny se jen zeptala, zda jsme kanoe vytáhli dostatečně vysoko na břeh. Tím pro ni věc skončila.
Ranger byl velmi přátelský. Připomněl, že celá oblast bažin Everglades National Park, zde, na samém konci Floridy, má zvláštní režim. Tábořit tedy sice nelze úplně kdekoli, ale rád nám prý pomůže s výběrem dobrého místa. Studujeme s jeho pomocí mapu a nakonec volíme ostrůvek s podivuhodným názvem Rabbit Key - Králičí ostrov.
Ranger si nás poznamenal a začal mluvit o možnostech i rizicích plavby na kanoích v bludišti říčních ramen. „Tady máte rozpis přílivů a odlivů pro následující tři dny. Když pojedete teď odpoledne, hodně se napádlujete, lepší je počkat na odliv. Cestu zpět zase naplánujte na příliv, který vás vyveze až sem. Na ostrůvku je přenosná chemická toaleta, využívejte ji. Oheň si dělejte, kde chcete, při odjezdu ale ohniště zahlaďte a topte jen mrtvým dřevem. Dejte si pozor na mývaly, nejenže se vám budou chtít dostat do potravin, nýbrž rozkousávají i plastové lahve s vodou, tak na ně dejte pozor. Tu a tam potkáte v síti kanálů rybáře, kteří vám poradí nebo pomohou, kdyby bylo třeba. Zítra dejte pozor na silný vítr, jinak je předpověď dobrá.“
Pozoruhodné. Bylo vidět, jak moc nám ranger chce pomoci. Zadal jsem do GPS souřadnice ostrova, pak jsme zaplatili deset dolarů na ochranu floridské přírody a sedli do kanoí. Cíl jsme našli. Bylo to krásné, naprosto osamělé místo. Američtí ústřičníci Haematopus palliatus, mangrovové porosty, ibisi, bahňáci druhů, které jsem nedokázal určit, a všudypřítomní orlovci říční, známí od nás. Do toho překrásní a nebojácní rybáci královští, večerní ohně, písčiny a západy slunce. Na pobřeží četní ostrorepi, které jsem do té doby znal jen z učebnic. Při odjezdu jsme tábořiště uklidili tak, že by ani nejlepší ranger nepoznal, kde jsme byli. Ne proto, že bychom museli, spíš z úcty k přírodě a z radosti, že nás tam hostila.
Příliv postupoval přesně podle rozpisu a spláchl nás zpět tak, že jsme ještě pohodlně propluli kolem lovících pelikánů. Hispánka z půjčovny loděk se jen ubezpečila, že jsme nechali pádla v lodi a vytáhli jsme kanoe dostatečně vysoko na břeh. Tím věc považovala za vyřízenou. Žádná kontrola, žádná prohlídka ani výkaz o stavu závad, žádné papíry. Slovo.
Člověka nemůže nenapadnout srovnání s domovinou: stalo se to už dávno, těsně před revolucí. Na Šumavě mě ochranáři s dalekohledy pozorovali, jestli neudělám krok mimo cestu. A když na to opravdu došlo, hnali se ke mně s křikem a pokutovým bločkem. Shodou okolností to bylo právě v místě, kam za několik let vjela těžká technika a stromy srovnala se zemí. Takové lekce si člověk zapamatuje na celý život. A i když se mnoho a na mnoha místech od té doby změnilo k lepšímu, děje se to zoufale pomalu.
Cestou na letiště jsme snili, že třeba jednou, v budoucnu, i při vstupu do našich CHKO nebo národních parků člověk potká sympatického rangera, který poradí co a jak. Za těch deset dolarů by to stálo.
LN, Orientace, str.21, 25.4.2015
* * *
J.Š, 27.4.2015
Read more...