Každý, kdo to se svým myšlením myslí vážně, by si měl položit tři otázky: Není můj postoj výrazem emocí či ctižádosti? Neopomněl jsem dostatečně a spravedlivě zohlednit hledisko druhého? Nezastávám něco vnitřně sporného? Pomoci by mu mohlo dílo německého filozofa Immanuela Kanta Kritika soudnosti, jehož revidovaný překlad právě vychází.
Byla-li nám nesmrtelná duše skutečně nadělena – a dle Kanta v to můžeme pouze doufat –, pak za jediným myslitelným účelem: abychom se donekonečna věnovali vlastnímu sebezdokonalování.
Poselství osvícenství bývá v prvním kroku shrnováno do nutkavého vzájemného ujišťování, že každý má právo na svůj názor, za což je pak v druhém kroku tvrdě souzen.
Náš smyslový svět není jediný, a především není člověku nejvlastnější. Právě rozum vybízí, abychom tento „malý“, smyslový svět překročili.
Obecnost tedy souvisí bytostně s tím, že jsme schopní zaujmout ve svém myšlení pozici nejen vlastní, ale především i druhého. Teprve tehdy překonáváme svou jednotlivost a stáváme se soudnými.
Jediným dostupným lékem na nutkavé posuzování druhých, které naše myšlení spíše kazí, než mu bylo ku prospěchu, je disciplína, kterou na nás uvaluje rozum.
Nesmrtelná duše znamená pro Kanta jediné: zisk věčnosti, abychom dřeli na svém zdokonalování anebo rovnali – slovy Kanta – „křivé dřevo“, kterým jsme. A toto nekonečné úsilí – toť ona důstojnost lidství.
* * *
J.Š.23.12.2015
* * *
„Každá myšlenka, každá idea, dokud je uvězněna v lidském mozku, je pošetilá, neplodná. Je to pouhá hrouda, byť i hrouda, ze které lze vybrousit drahokamy. Každá lidská myšlenka potřebuje brus, a tím brusem jsou zase jen lidské mozky.“
Tomáš Baťa: Zámožnost všem, oddíl Obchod a důvěra
Read more...