Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Das Buch von Leoš Kyša lässt sich in einem Atemzug lesen. Es offenbart bisher unbekannte Informationen und Einblicke in das Zusammenleben der tschechischen und deutschen Volksgruppen. Nachfolgend ein paar Auszüge aus dem Buch:

Aber ich habe erst gefragt, als wir den Friedhof in Dvorce erreichten. Es war seltsam. Klara hatte mir schon von ihm erzählt. Er war durch eine hohe Mauer in zwei Teile geteilt. Auf dem einen lagen die Katholiken, auf dem anderen die Protestanten. Diese Mauer zwischen Nachbarn unterschiedlichen Glaubens gab es schon lange vor Hitler. Jetzt kam hinzu, dass eine Hälfte für die Deutschen und eine für die Tschechen war. Und wenn der nächste Weg gefunden wird, das Volk zu teilen, dann wird jeder Teil wieder in zwei geteilt, und dann in zwei weitere, bis jedes Grab seine eigene Mauer hat, als ob die Menschen nicht einmal im Tod zusammen sein können.

Vollständiger Artikel in Tschechisch>

Aktualizováno 18.1.2024: Příběh naprostého politického selhání– Naděje na dožití 2020 - RABOVACÍ GARDY V NAŠICH DUŠÍCH - Komentáře ke knize - SUDETENLAND - Sudety stále pro většinu tajemné a utajené

 ***

Kniha Leoše Kyši se čte jedním dechem. Odkrývá dosud neznámé informace a pohledy na soužití českého a německého etnika. Níže několik ukázek z knihy:

Ale neptal jsem se, dokud jsme nedojeli na hřbitov ve Dvorcích. Byl zvláštní. Vyprávěla mi o něm už Klára. Vysokou zdí ho totiž rozdělili na dvě části. V jedné leželi katolíci, v druhé protestanti. Tahle zeď mezi sousedy, kteří náleželi k jiné víře, tady byla dávno před Hitlerem. Teď měla navíc každá svou polovinu pro Němce a svou pro Čechy. A až se objeví další způsob, jak rozdělit lidi, bude pak každá ta část zase rozdělena na dvě a pak na další dvě, dokud nebude mít každý hrob svou vlastní zeď, jako kdyby ani po smrti nemohli být lidi spolu.

***

Str. 64: Jürgen byl úředníkem bruntálského gestapa. Pracoval tam jako mladej kluk od ledna pětačtyřicet, ale stejně za to slízl dvacet roků. Ven ho dostalo až pražské jaro. Původně měl doživotí.

Str. 75: Když jsem se vzbudil, rozhlédl jsem se a během chvíle jsem poznal, jestli jsme v německé části pohraničí, nebo v české. V té německé byl zametený chodník a upravená předzahrádka. V české nepořádek. Stačilo se rozhlédnout a hned bylo jasné, jestli jsem v Bolaticích, Hlučíně, Bruntále nebo ve Vítkovicích.

Str. 82: Jestli někdo na Bruntálsku chodil do kostela, pak to byli skopčáci.

Str. 108: Před válkou tu nežili žádní Češi. Ten kostel, hřbitov, továrny, školu, soud, to všechno postavili Němci. Češi jim pak po osmnáctým roce začali říkat, co mají dělat, jak mají mluvit a kolik filmů v češtině se smí promítat v kině.

Str. 109: Nikomu se neurodilo, jenom Němcům. Proč? Protože věděli, jaká je půda, kde co pěstovat a měli své odrůdy, co vydrží sucho i zimu zdejšího kraje. Tohle je těžkej kraj, musíš vědět jak s ním žít.