Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Aktualizováno 2.5.2023: Jsem bolševická zrůda a deviant …

***

V knize „Třetí odboj na Klatovsku a Domažlicku“ (Město Klatovy 2014) píše politický vězeň František  Wiendl, že v květnu STBještě nic o jejich skupině nevěděla, protože nikdo nic neprozradil. Přitom jako jediný vyjmenoval všechny zúčastněné komplice hned při prvním výslechu. Sebrali je 19.listopadu 1949 a 22.listopadu už StB vše věděla. STBáci píší, že polehčující okolnost byla, že mluvil. Jak může být u ing. Mileny Blatné František Wiendl čestným předsedou KPV? Podotýkám, že jsem si pana Wiendla dříve vážil. Názor jsem změnil, mé zásady jsou neměnné – i z úcty k hrdinům odboje za vlády nacistů a komunistů, ke skutečným hrdinům, kteří nikdy morálně neselhali. Bylo mi ctí smět považovat za své přátele Františka Zahrádku, plk. Luboše Hrušku, plk. Františka Hejtmánka, či politické vězně žijící v exilu ve Švýcarsku, za které zástupně jmenuji JUDr. Jaroslava Anděla(předseda Světového svazu politických vězňů v exilu), sokola Rudlu Němečka,či skauta Karla Kukala.

Níže si můžete přečíst výpovědi na StB a dodatky od listopadu 1949 do června 1950 Františka Wiendla, Jana Prantla a MUDr. Jiřího Krbce. Pan Wiendl mně prý „nemůže přijít na jméno“ – po přečtení jeho výslechu na StB a porovnání s tím co píše v knize „Třetí odboj na Klatovsku a Domažlicku“, se mu nedivím. Stačí porovnat datumy výpovědí s tím, co píše ve sborníku. Pravda je jen jedna, byť na zemi nutně relativní – záleží na úhlu pohledu. Absolutní pravda je nad námi. Podle ní budeme také souzeni a hodnoceni.

Znal jsem pana plk. Hrušku roky. Poprvé jsme se setkali v Jáchymově, kam jsem přijel na „Jáchymovské peklo“ ze Švýcarska. Byl plný sil a energie. Naposledy v jeho bytě, kdy už mu rakovina ubírala sil…

Děti dnes znají stovky „hrdinů“, ale ty skutečné, kteří za jejich budoucnost a země obětovali své životy, už neznají. Běda zemi, která nemá své hrdiny – nebude je mít, až je bude opět potřebovat. Plk. Luboš Hruška byl jedním z nich. Čest jeho památce a trvalému odkazu!

***

„Pane Hruško, vy jste asi šťastný člověk, viďte!“

 „Takto mne oslovila jedna paní ze skupiny, kterou jsem provázel zahradou. Ano, odpovídám. Jsem šťastný. Měl jsem tvrdý život, příliš se se mnou nemazlil. Viděl jsem spoustu utrpení kolem sebe, sám jsem prožil kvanta bolesti a krutosti a ponižování člověka. Bratra bratrem. Ale zároveň v těch krutých dobách prozařovaly paprsky lásky, naděje a smíření. Čas, ten hrozný čas, přinášel kromě sebevražd a vražd i mnoho světla poznání. Koval přátelství na život a na smrt. Poznával jsem jedince, kteří převyšovali ostatní morálkou. Toužil jsem po sblížení s nimi, začal jsem se seznamovat s Kristem. Pochopil jsem i jeho lásku a pravdu. Ano, dnes, kdy se snažíme nastolit demokracii, se mnohé změnilo. Vždyť je to tak prosté, naslouchat. Otevřít srdce, duši a chtít slyšet. Okusme a budeme překvapeni. Začneme mít radost z kytičky, z motýla, ze zpěvu ptáků, ale i z přátelství. Začneme si víc rozumět se svoji ženou, s dětmi. Nebudeme tolik brblat, jako to ti politici dělají a budeme daleko ochotněji pomáhat všem, co nejsou tak vyrovnaní, jako my, všem slabším. Z radosti našeho konání, budeme lépe usínat i vstávat. Budeme vnášet do svého okolí klid, porozumění a lásku. Začneme si daleko více vážit sami sebe, lidí kolem, duchovních hodnot, kultury a stáří. Zjistíme, že přecházíme na jiná měřítka, oprošťujeme se od toho socialistického myšlení, které máme stále pod kůží. Je to tak prosté, přátelé, snažme se být lidmi vždy a všude.“

Luboš Hruška

(O čem dnes přemýšlíme – Plzeňský deník 9.6.1993)

Plk. Raichl: „I přes věk a choroby, zbraň v rukou stále udržím!“

***

Skvělá akce, pro svůj obsah aktuálnější a potřebnější než dnes tušíme. Byly přítomny novinářky z LN, MFD, Plzeňské drbny a reportérka ČRo. Televize byly obeslány (Prima i ČT), omluvil se jen ZAK. Na závěr videa jsem slíbil plk. Raichlovi, že jeho nedokončená mise bude pokračovat. Za zorganizování celého pietního aktu patří velký dík Ivetě Irvingové, dceři gen. Jana Romana Irvinga, pilota RAF. Knihu Jaroslava Čvančary „Pravomil Raichl – Život na hranici smrti“ doporučuji!  

Dodnes si vyčítám, že jsem při návštěvě „českého Eichmanna“ JUDr. Karla Vaše v roce 2014 v Domově důchodců v Praze, neukončil jeho život. Kdybych věděl, co vím dnes, neváhal bych. Měl bych na to plné právo jménem tisíců jeho obětí a zničených lidských životů, když jeho zaslouženého potrestání nebyla schopná česká justice za spoluúčasti pasivní, mlčící společnosti. Plk. Rajchl by tak nemusel plánovat likvidaci Karla Vaše a mohl jistě žít déle. Stal se tak jeho polední obětí. Zemřel symbolicky 25.února, v den únorového puče komunistů v roce 1948. Byl posledním, který hovořil s gen. Heliodorem Píkou, těsně před jeho popravou. Byl také velkým kamarádem politického vězně plk. Luboše Hrušky, který plk. Raichla objevil zemřelého v křesle s knihou v ruce…   

Je symbolické, že v době závěru pietního aktu se ozvaly „just in time“ zvony kostela poblíž. V parku před ním jsem vyfotografoval památník Second Infatery Division US Army z roku 1990, také symbolické. Zvonily tak i za Ukrajinu, na její podporu i s Boží pomocí!

Svoboda nebyla nikdy zadarmo. Nezaslouží si ji ten, kdo o ni dennodenně neusiluje a odmítá bojovat, když je v ohrožení. Plk. Pravomil Rajchl si toho byl vědom a bojoval za svobodu do poledního dechu. Čest jeho památce, odkazu a trvalé výzvě každému z nás, kdo si je vědom, že bez svobody pozbývá lidský život svého smyslu a stane se pouhým přežíváním, nedůstojným člověka. Zatím máme stále volbu!

Hledani ztraceneho casu – v Britanii za vlast – I