Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Připomněl mi ji Vladimír Hučín na svých webových stránkách (neuvádí kolikátá). Naposledy jsem ji návštívil 5.9.2020 s plk. Josefem Musilem, kdy jsme účastníkům představili výstavu „Zapomenuté zločiny komunismu 1948-1989“. Výstavu zahájil kardinál Dominik Duka. ČT s ním udělala rozhovor na místě výstavy, o výstavě ani slovo, ani záběr. Omlouvám se za nedostupnost videí (YT mi kanál zrušil, časem videa na novém účtu doplním). Můžete si poslechnout můj tehdejší komentář a porovnat s Hučínovým. Na XXXI. Muklovskou pouť v Událostech ČT mezi 31 zprávami dne, místo nezbylo…

Web Armádní noviny připomněl jeho minulost, kdy článek končí větou: Procházka se některými svými kroky zařadil k tomuto proudu a je to škoda, protože jak on, tak i Hučín bojovali odvážně kdysi proti společnému nepříteli. 

V této souvislosti připomínám článek ze dne 12.6.2010 : Naštěstí už se Ota Rambousek nemusel rozčilovat ve Strašnickém krematoriu… z něhož cituji:

… Oslovil jsem i hlavního řečníka, gen. Radovana Procházku. Chtěl se na mne vrhnout, tentokrát ne s pěstí jako kdysi na Žofíně, ale raději rovnou s holí! Zřejmě vycítil, že bych tentokrát neprojevil patřičnou úctu k jeho stáří a slabosti jako tomu bylo na Žofíně. Vycítil to dobře – tentokrát bych mu jednu s chutí vrazil přesně podle návodu Jana Beneše, který mi dlouho moji nereakci na Žofíně připomínal a zřejmě by to „odnesla“ i jeho hůl. Samozřejmě v projevu tohoto naprosto bezcharakterního člověka ani slovo o Mašínech. Projev byl ubohý, Otu Rambouska urazila jak přítomnost autora projevu tak jeho obsah.

Oceněný hrdina III. odboje Vladimír Hučín popisuje sestkání s ministrem vnitra na svých webových stránkách, kde sděluje závažné informace. Doporučuji poslech jeho vystoupení od 1:02:25 hod.!

Je škoda, že jeho webové stránky opakovaně, roky, pouze upozorňují na příčiny. Do veřejného, aktivního života se nezapojuje, přitom patří k těm mladším politickým vězňům (dříve jsem ho aktivně – i finančně podporoval). Není poslancem, senátorem, zastupitelem města Přerova, ani předsedou KPV ČR, které zoufale chybí schopní lidé? Je tak v podstatě i on nevědomou obětí, kdy stále opakuje svoji „mantru“. To je škoda – pro něho i pro naši zemi. Nemá smyslplnou strategii, při daném stavu společnosti. Rozděluje ji, místo aby ji spojoval, získal podporu a díky svým schopnostem, získanému mandátu a pravomocem, mohl začít situaci pomáhat účinně řešit. Takto je bezmocným. Nikoho a nic neohrožuje – mocní si i nadále mohou betrestně hrát své nekalé hry na úkor obavatelstva, země a její budoucnosti.

Upozorňovat na příčiny je správné, ale podstatnější je sám aktivně přispívat svoji prací k řešení příčin - aktivitami, bojem, ochotou k riziku a oběti. Ukrajinci nám to příkladně ukazují každý den! JŠ

***

Prohlášení Jiřího Růžka ke zprávě ČTK

14. 11. 2010: Dokument KGB z r.1947:„JAK ZACHÁZET S DOMORODCI“ – podle ruského vzoru a návodu !!!

Trauma z tragédie v Přerově si nesu od dětství. Moji příbuzní v Medzendefu (Medzev) o tom poprvé mluvili 27. prosince 1947. Ti přežili tragédii v druhém vagonu a právě oni byli posláni do Ligetfalu, aby tam byli popraveni. Díky tomu, že dunajské mosty byly vyhozeny do povětří, a teprve po dlouhém čekání ve Vídni se jim podařilo přejít do Ligetfalu na pravém břehu Dunaje. To jim dalo příležitost uplatit řidiče náhradním jídlem, které měli u sebe. O tom mluví paní János Lindák, jejíž manžel byl popraven, v dokumentárním filmu „Nikdo za vás není zodpovědný“. Ve své knize cituji její svědectví, které je slovo od slova stejné jako svědectví, které cituje pan profesor Hýbl ve své práci.  Moje kniha je k dispozici také v češtině a rád bych ji věnoval jako dárek všem, kteří si přišli připomenout masakr, abychom nikdy nezapomněli na to, co se stalo na Švédských šancích v noci z 18. na 19. června 1945.

Na svém webu zveřejnil tento článek. Souhlasím s ním, že pořádat volební mítink v den 53. výročí okupace z roku 1968, aniž by byla zmíněna či jedním z témat, není etické už z úcty k mnoha tehdejším i následným obětem. Nelze ale souhlasit se způsobem protestu, který nemá s demokracií a úctě k jiným názorům nic společného. Takto se chovali komunisté, když se drali k moci a i když ji už získali.  

V Přerově společně se svým „bojovým“ druhem Zbyňkem Horváthem, opět ukázali své skutečné tváře a svoji povahu. Primitivně nadávat a rušit volební mítink lidí jiného názoru není žádný program, ale jen zoufalý výkřik bezmocnosti. Ubohý pokus o zviditelnění – vlastní nevyspělosti, nekultivovanosti a neschopnost se jinak vypořádat s druhou stranou než výkřiky a nadáváním. Takové způsoby patří do totality, ne do demokracie, ve které se lidé dokážou vzájemně respektovat, i když mají zcela rozdílné názory. Oba pány znám roky, zpočátku jsem jim věřil a podporoval je – i finančně (vydáním knihy za cca 70.000,-Kč a 20.000,-Kč na hudební aparaturu). Postupně jsem poznával jejich sebestřednost, sobectví, bezpáteřnost a přestal je podporovat. Samozřejmě, že jsem od nich neobdržel ani korunu podpory, když jsem ji potřeboval.