Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 29.02.2024 10:44
    Soud hodlá zkoumat středověké podmínky v českých věznicích. Pozdě ...

    Read more...

     
  • 29.02.2024 10:19
    Sokol wurde Opfer eines raffinierten Bank- und Kreditbetrugs ...

    Read more...

     
  • 29.02.2024 09:23
    Válečné výdaje spolknou 40 procent rozpočtu Ekonom podotkl, že ...

    Read more...

     
  • 29.02.2024 08:42
    Od 1. listopadu 2023 se Respekt od Economie osamostatnil.

    Read more...

     
  • 28.02.2024 19:32
    Zkorumpované vedení Sokola je jen další ukázkou mravního ...

    Read more...

     
  • 28.02.2024 19:27
    Starostka Sokola Moučková by měla ve funkci skončit, míní ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Andel MS foto 221215Napsat pár postřehů za knihou tátových vzpomínek by mohlo být na první pohled nošením Andel MS AR 221215dříví do lesa. Otec vylíčil spoustu klíčových situ­ací ze svého dlouhého života tak podrobně, že už by skoro nebylo, co dodat. Jenže - jako každá autobiografie i tato kniha představuje osobní pohled a vlastní projekci. Jiný by byl pohled těch, o kterých vypráví, jiný bude jistě i pohled jeho dětí. A tak si dovolím, po té, co jsem byl vyzván Irenou Jirků, vybrat pár svých osobních vzpomínek na tátu v letech, které popisuje. Jsou to jen kamínky v mozaice otcova života, většinou navazují na některé části jeho knihy.

Někdy na počátku padesátých let, snad ještě ani nechodím do školy, je u nás večer doma návštěva, možná Součkovi, možná Effenbergerovi. Okolo desáté zazvoní zvonek. Otec neví, o koho jde, pro jistotu vezme do ruky máminu zamilovanou vázu z tlustého rubínového skla... ale ukáže se, že jde o policejní kontrolu domovní knihy. Co to byla domovní kniha? Do té museli být zapsáni všichni, kdo by u nás přespali, nebo se zdrželi déle, než bylo určeno (snad do deseti hodin večer). Naše návštěva zapsána tehdy nebyla, takže z toho vznikla nějaká diskuse u dveří. Dnes si uvědo­muji, že na domovní knihy se úplně zapomnělo. Přitom patřily k počátku padesátých let jako lístky na potraviny jako desítkáři a uliční výbory.

Také na počátku padesátých let, v den voleb, tedy lépe řečeno manifestačních voleb, které byly absolutně povinné, odjíždíme na Harasov. Také proto, aby se rodiče volbám vyhnuli. Nevyhnou se. Hned po té, co se večer vrátíme domů, zazvoní u dveří dva lidé z volební komise a vy­zvou rodiče, ať jdou volit. Dokonce s sebou mají i volební urnu. Otec si tedy obřadně bere volební lístek, ponechá komisi s matkou, se mnou a mým bratrem dole v hale, odnáší volební lístek do prvního patra, po chvíli se vrací a přeložený lístek vhazuje do urny. Volební dvojka nás opouští. Je to za námi, ale napětí ještě chvíli přetrvává.

Zima na počátku roku 1956 je velmi studená. Leden a začátek února trávím v Machníně u Liberce - v oční léčebně. Jsou velké mrazy, silnice ne­sjízdné, rodiče pro mě nemohou přijet autem, proto otec cestuje vlakem. Je strašná zima, zrychleným spojem se vracíme spolu z Liberce zpět do Prahy, cesta trvá snad celých osm hodin. Cestující v kupé okouzluji přehle­dem, který mám o výsledcích ze zimní olympiády Táta je na mě hrdý. Jako vždycky, když prokážu nějakou znalost. Tak si tu cestu pamatuju: hlavu v teploučké kožešinové kapuci, kterou mi ušila máma, a tátovu hrdost.

Snad na podzim 1956 otec přichází domů rozjařený z hokeje. Na Štva­nici dostal na stroji rozmnožený text posměšné písničky: „Jedna klička, druhá klička, Bubník střílí na Pantůčka a Pantůček na Guta, ten to stří­lí do kůta. Z kůta se to odrazilo, Pučkova to porazilo. Pučkov leží na lavici, mokrej hadr na palici.“ I takováto jednoduchoučká rýmovačka představuje v roce polské a maďarské revoluce vzpruhu i naději. A táta mluví také o tom, že zimní stadion vyvolával Malečka a Gustava Bubníka, kteří měli zakázáno z politických důvodů hrát.

Později, na podzim toho roku sedíme v kuchyni na Harasově a po­sloucháme Svobodnou Evropu z Budapešti: vzrušený a nešťastný hlas křičí, že se na Budapešť valí sovětské tanky. Je s námi babička, otcova máma, dělá cosi na zahradě, snad vykopává brambory. Ale to by asi na ně bylo už trochu pozdě...

Tátova dílna na Bohdalci: pro mě tajemné seskupení fréz, soustruhu, oleje, ocelových špon, pro mého mladšího bratra místo, kde často pomahá tátovi. Ostatně, o bráchovi se mluví jako o někom, kdo v budoucnosti převezme otcův podnik. To ale bude až tehdy, až tu nebudou komunisti! Neboli v řeči té doby - až to praskne. Táta v dílně často pracuje celé dny. Po obědě si občas lehne v montérkách na zem a snad dvacet minut spí, pak jde do dílny a vrací se až pozdě v noci.

O trochu později, na jaře 1957. Máme nový automobil, kombík Opel Olympia Caravan, který tátovi poslal dědeček ze Stockholmu. Když to auto cestou na Harasov jelo vesnicemi, budilo pozornost asi takovou, jako by tamtudy dnes projížděl Rolls Royce či Ferrari. Ta vzpomínka je jen okamžik, sotva na jeden „záběr“: táta se usmívá, volant drží jednou rukou, loket druhé má vystrčený z okénka a zpívá si populární píseň o cestářovi: „Na silnici do Prášil...“

Pak už ta hrůza. Poslední červen 1958. Ten den jsme dostali vysvědčení. K tomu jsme nastoupili v pionýrských šátcích, tmavých kalhotách a bílých košilích. Na začátku šesté třídy mi táta konečně dovolil, že smím vstoupit do pionýra. Brzy po té ho zavřeli. Po devíti měsících, po které jsme ho neviděli, se s ním můžeme na deset minut setkat. S vysvědčeni mi v taškách jdeme s mámou a bráchou pomalu z náměstí Bratří Synku do kopce na Pankrác. Po cestě si sundávám ten červený šátek a strkám ho do kapsy. Současně se těším, bojím i mám pocit zahanbení. Velké ocelové dveře vězení, pak nějaké drobnější místnosti, pak malá místnost rozdělená sklem. Sklo má ve výši hlavy malý otvor na mluvení, velký snad jako tenisový míček. Za ním táta. Šedivý, v nějakých strašných šatech. Chybí mu zub. Ta úporná snaha cosi v krátké chvíli říkat. Uniformovaní dozorci na obou stranách rozdělené místnosti. A ten zatracený šátek v kapse. Najednou divně pálí.

Pak po mnoho let, každého čtvrt roku, hodinová návštěva. Na Pankrá­ci, Na Borech, v Leopoldově. Na Bory to ještě jde, to vstáváme ve čtyři ráno a cesta zrychleným vlakem trvá do Plzně hodinu a půl. Do Leopol­dova je to výlet rychlíkem přes noc, druhý den pak cesta zpátky. Máma tam jezdí každého čtvrt roku, my s bratrem jednou za rok. Vždycky po­třeba překotného vyprávění, co bylo ve škole, co budeme dělat o prázd­ninách. Jen jednou, ještě ve věznici Na Borech se mi nechtěně podařilo mašinérii návštěv porušit. Tehdy mi máma za bony od mého stockholm­ského dědečka koupila v Tuzexu malé tranzistorové rádio National Pana­sonic. Nebylo větší než krabička cigaret. Byl jsem na něj strašně, strašně pyšný, protože v té době bylo běžné tranzistorové rádio v Čechách k do­stání maximálně ve velikosti dámské kabelky. A i to byl malý zázrak, zatímco já měl ještě menší věcičku. Samozřejmě, dostal jsem bláznivý nápad ji ukázat otci. Představte si to: dlouhá místnost se stolem, který je rozdělený v půlce překližkou - a to už od podlahy, snad proto, aby vězni pod stolní deskou něco svým blízkým nepředávali. Na jedné straně stolu manželky, děti, babičky a sourozenci, na druhé straně vždy dozor­ce, vězeň, dozorce, vězeň. V této místnosti, chvíli po začátku návštěvy, jsem rádio vyndal z kapsy, zapnul ho a podal otci na druhou stranu stolu. Všichni ztuhli, pak na chviličku zavládl chaos: dozorci i vězni opouštěli svá místa a chtěli se na ten malý zázrak, který otec držel v ruce, podívat. To nemohlo trvat dlouho. Rázný hlas jednoho z dozorců chvíli okouzlení technickým pokrokem přerušil. Musel jsem schovat rádio do kapsy pod pohrůžkou, že když tak neučiním, návštěva bude ihned ukončena.

Na podzim 1963, určitě ve středu, sedím se spolužáky z odborného učiliště v Neratovicích v ranním motoráku, který v 6.35 vyjíždí z nádraží ve Vysočanech. Musela to být středa, protože to byl jediný den, kdy nám výuka začínala až v půl deváté. Jinak v pondělí a úterý jsme začí­nali v neratovické Spolaně v šest hodin ráno, vstávat jsme tedy museli před čtvrtou. Středa byla ale příjemná: pozdější vstávání, motorák z Vyso­čan. O něčem jsme se to ráno se spolužáky přeli a někdo mi musel říci cosi jako: „Hele, Anděl, nekecej.“ Nebo něco podobného. Ze sedadla na druhé straně uličky najednou povstal pán, přišel ke mně a chtěl se mnou mluvit. Když jsem si k němu přisedl, zeptal se mě potichu: „Není tvůj táta v Leopoldově“? Nevěděl jsem, o co jde a trochu nejistě jsem přikývl. Ten pán mi pak vyprávěl o tom, jak mu otec zachránil několik let života. Ve vězení mu napsal takové soudní podání, že ho na jeho základě pustili na svobodu. Sotva si kdo dovede představit, jakou radost jsem tenkrát měl. A na tu jízdu motorákem z vysočanského nádraží jsem si vzpomněl o čtyřicet let později, když právě za pomoc tomu mému dávnému spo­lucestujícímu a mnoha dalším spoluvězňům, dostal můj otec medaili od Konfederace politických vězňů.

Měsíce po návratu otce z vězení byly pro všechny z nás asi strašným zklamáním. Každý jsme měli svá očekávání, která se naplnila zcela jinak, než jsme si mysleli. Když jsem byl menší, představoval jsem si, že když přijde otec domů, uspořádáme malou slavnost. Pozveme na ni všechny naše příbuzné, na stůl dáme mísu a na ní obrovskou pyramidu z kávo­vých zrn, která jsem tenkrát miloval (mimochodem, teď se mi zdají, že jsou mnohem méně chutná než tenkrát). Nakonec se nekonala ani slav­nost, ani kávová zrna. Už jsme nebyli také malí kluci a táta žil osm let jinde. Vrátil se do úplně jiné doby, a to nejen v rodině. Polovina šedesá­tých let to byly už Literární noviny, Tvář, Semafor a Rokoko. A v devate­nácti se člověk zabývá zcela jinými záležitostmi než jsou rodiče.

Tátu jsem pak vídal nejčastěji v jeho konstrukční kanceláři na Vino­hradech, pár kroků nad budovou rozhlasu. Na jaře šedesátého osmého jsem ho potkal na nábřeží, právě proti místu, kde je socha císaře Ferdi­nanda. Ukázal na řeku, na kachny, které se v ní potápěly a řekl: “Koukej, jak jsou ty kačeny pěkně vybarvené“. Tenkrát jsem nerozuměl, teď, mno­hem později, rozumím víc tomu klukovi z Dobříva, který ještě teď, ve svých sto letech, pozoruje ptáky i stromy.

Pak už jsem otce potkával dvacet let jen zřídka. Krátce jsme se viděli v Alsasku koncem června 1969, když jsem byl na cestě na opuštěný skot­ský ostrov Fair Isle. Otec, se kterým jsem měl sraz před nádražím, přišel snad o patnáct let omládlý proti tomu, když jsem ho naposledy viděl ještě v Praze. Prochodili jsme den po Mulhouse, byli na obědě v nějaké auberge v alsaské vesnici, pak už jsme plánovali, že každý pojedeme svým směrem: táta zpátky do Solothurnu, já do Paříže a pak do Británie. Bylo rok po okupaci a hranice ještě pořád dosti otevřené. Sedli jsme si nakonec na mez, na kraji lesa. Táta na chvíli usnul, probudil se a oba jsme věděli, že musíme jet. Začal spěšně vyndávat nějaké peníze, které mi chtěl dát, a začal se ptát na bratra Vládu. Pak mi ještě řekl: „Nepotop se při cestě na ten malý ostrov“. Snad myslel neutop se, ale snad se bál, či styděl to vyslovit. Pak už vidím jen jeho škodovku, jede po malé okresní silnici směrem k jihu, jede trochu klikatě, jak se otec za mnou otáčí.

Do roku 1987 jsem ho už viděl jen třikrát; až na jednu výjimku vždyc­ky, když byl těžce nemocný. Po té už to bylo trochu jednodušší a od roku 1989 jsme do Solothurnu jezdili i s celou rodinou pravidelně, já v posledních letech i desetkrát ročně. O svém novém domově v Solothurnu toho táta napsal dost. Přidám jen trochu. V domě, který pro pohodlí Grety postavil zcela bezbariérově a vybavil tak, aby Grety sama mohla vstávat z postele a přesedat na vozík, se staral o mnohé. Když jsem však viděl, jak můj autoritativní a dominantní otec teď vstává ke Grety trpělivě i pětkrát za noc, viděl jsem ho najednou, v roce 1981, z úplně jiného úhlu. V domě se švýcarskou domácností a mnohým českými relikty žila Grety skoro do své osmdesátky.

Dnes dum v Solothurnu trochu osiřel - otec v něm sice tráví větší část roku, opakovaně se však vrací do Prahy. I okolí jeho domu, dříve ve­liké širé pole, se změnilo. V posledních letech bylo rozparcelováno, a tak místo obilí či kukuřice a divokých koček má otec nové solothurnské sou­sedy. Aby se kruh trochu uzavřel: jeden ze sousedů se jmenuje stejně jako obě tátovy babičky. Obě byly Kuncovy.

Pochopitelně, že se mě spousta lidí ptá, čím to je, že se otec, tělesně i              duševně svěží, dožívá tak neobvykle vysokého věku. Nevím, snad je to tím, že v dětství byl nejen velmi střídmě živen, ale také otužován. Do školy chodil často bos, dlouhé hodiny trávil v lese. Další vysvětlení mi dává i dopis, který mi poslal nedávno otcův americký bratranec Dick Pergler. Žije v Americe, protože v roce 1903 babiččiny sestry Apolenka, Fran­ci s a Anna a bratr Silvestr emigrovali do okolí Chicaga. A nedávno mi tenhle Dick Pergler napsal, že jak jeho máma, tak tety (a tedy také otcovy tety) žily velmi dlouho, do svých 97, 96 a 93 let. Je tedy pravděpodobné, že v rodině Kuncově se dlouhověkost nějak přenáší...

Když jsem přidal pár svých vzpomínek na dobu poválečnou, ještě se na chviličku vrátím k první polovině otcovy knihy. Jeho vzpomínky sa­hají až na začáteček dvacátého století, do dob, kdy se obilí žalo kosami, neexistoval rozhlas a automobil jen v jakési vzdálené realitě. O to víc bylo spolků, draní peří, vesnických hospod či jiných míst přirozeného lidské­ho setkávání. Tato část knížky mi přijde jako zvláště poutavé svědectví o čemsi, co my neznáme, co existovalo v dobách před televizí, hypermarkety a obchodními řetězci, před masovou turistikou a mobilními telefo­ny. Je to svědectví o době minulé.

Těžko věštit, co nám přinese doba budoucí. Ta minulá zmizela jako všechny předešlé a zcela jistě zmizela navěky. Tátovo svědectví ji snad trochu zachová.

Michal Anděl, březen 2005

* * *

Z knihy JUDr. Ing. Jaroslava Anděla MOJE STOLETÍ

* * *

Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc. je přednosta II. interní klinika 3. LF UK a FNKV v Praze. Je světově uznávaný odborník na výživu srdce. Komunisté si nedovolili nepovolit mu cesty na četné zahraniční kongresy. Jeho otec si vynutil ještě poslední návštěvu milovaného švýcarského Solothurnu, kdy součástí vybavení osobního automobilu byly i kapačky…

 

Jan Šinágl,  9.1.2016

* * *

JUDr. Jaroslav Anděl: „Moje století“ - trvalé poselství nám i světu!

Kdo skutečně vyhrál a stále je vítězem sametové revoluce?!

Příprava sametové revoluce dva a půl roku před jejím konáním

Tak zvaná sametová revoluce, která žádná revoluce nebyla

* * *

Pokud neobživnou všechny okradené, umučené, popravené a zavražděné oběti komunistů mezi roky 1945 až 1989, potrestání zločinů komunistů se nedočkáme…

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (2 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)