Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Text dopisu, který 8. září 1991 rozeslalo Světové sdružení bývalých československých politických vězňů v exilu.

Dvacet šest příslušníků dnešní „NOMENKLATURY“ v České a Sloven­ské federativní republice připravilo a podepsalo v květnu 1987, tj. dva a půl roku před konáním tzv. sametové revoluce dokument, označený Prohlášení spolupráce a to v abecedním pořadí: Milan BALABÁN, Rudolf BATTĚK, Otka BEDNÁŘOVÁ, Václav BENDA, Pavel BLATTNÝ, Ján ČARNOGURSKÝ, Ivan DEJMAL, Jiří GRUNTORÁD, Václav HAVEL, Michal HOLEČEK, Josef JABLONICKÝ, Ivan M. JIROUS, Karel KORBEL, Daniel KROUPA, Ladislav LYS, Lenka MAREČKOVÁ, Jiří NĚMEC, Michal MATZENAER, Martin PALOUŠ, Radim PALOUŠ, Tomáš PŠTROSS, Pavel ROUBAL, Jiří RUML, Miroslav TYL, Jana ŠTERNOVÁ, Zdeněk VAŠÍČEK. Aby to vypadalo opravdu „internacionálně“, byli k tomu přizváni: jeden RUMUN - Gheorge CALCIU-DUMITREASA, dva POLÁCI - Jerzy GREBSKI a paní Maria NOWAK, dva LITEVCI - Algis KLIMAITIS a paní Nijolé SADUNAITÉ, jeden BULHAR - Stefan TABAKOV, jeden UKRAJINEC - Volodymyr MALYNOVIČ.

Toto Prohlášení spolupráce je opravdu krásně sesumírované, moc hezky se čte, je tam napsáno snad všechno o potlačených lidských prá­vech a svobodách, za které je nutno bojovat, protože jsou lidé o ně okrá­dáni „vnuceným totalitním režimem“ a „sovětskou mocí“.

Opravdu překrásné, při čtení to musí každý pochválit a je tam jistě všechno, co jsme mnohokrát četli a slyšeli o programu sametové revo­luce. Ale stejně jako něco chybělo v sametové revoluci, tak něco chybí i v tomto Prohlášení spolupráce. V obou souvislostech se totiž ani jednou nepíše o komunismu a komunistické straně jako zločinecké organisaci, která všechna ta krásně popsaná bezpráví a zločiny způso­bila, zorganisovala a svými orgány prováděla a nese proto za ně plnou právní i morální odpovědnost - a ponese ji do té doby, dokud lidé budou psát historii.

Všichni podepsaní jsou ochotni bojovat za potlačená lidská práva a svobody a také za demokracii, která je podle nich na západě v hlubo­kém rozkladu.

Avšak - ku podivu - už nepíšou, že budou, pokud vůbec chtějí dosáh­nout uvedených cílů, nuceni bojovat se skutečným a konkrétním původ­cem všech těch uvedených hrůz a zločinů, všech těch aktů, které vedly k okleštění lidských práv a potlačení všech lidských svobod. Nepíšou, že budou muset bojovat s organisátorem a uskutečňovatelem, se skutečnou zločineckou organisaci, komunistickou stranou a s celým jejím, uvedené činy a zločiny provádějícím a jí organisovaným aparátem. Tj. že se budou snažit o odstranění původu všeho toho uvedeného zla, tedy komunis­tické strany jako zločinecké organisace, která všechny uvedené i mnohé další neuvedené zločiny plánovala, organisovala a svými zločineckými orgány prováděla. O tom však není v celém Prohlášení o spolupráci nejmenší zmínka, dokonce ani jediné slovo.

Boj proti abstraktnímu nepříteli a původci všech bezpráví a zločinů, aniž by byl tento původce vůbec jmenován, nemá žádný smysl. Když není prohlášen a uskutečňován boj proti skutečnému a konkrétnímu zločinci, tj. komunistické straně a jejímu výkonnému aparátu, nemá to žádný smysl.

Takové prohlášení je totiž přesně totéž, jako by oněch 26 členů dnešní nomenklatury v ČSFR prohlašovalo rozhodný boj proti vraždám a krádežím, avšak nikoli proti vrahům a zlodějům, o kterých by nepadlo v takovém prohlášení ani jediné slovo.

Na straně 4 Prohlášení o spolupráci lze číst: (citát) „ ... jednoznačně a důrazně se hlásíme k nenásilným formám zápasu za naše ideály“, (konec citátu). Což je tedy zcela jasně program sametové revoluce, který byl uskutečněn.

Prohlášení v odst. (3) na str. 4 však pokračuje dále (citát): ... „Není to východisko z nouze (diktované faktem, že zbraně mají jen obránci totalitních pořádků), ale je to výraz zásadního přesvědčení, že násilí plodí zase jen násilí a že i ty nejlepší hodnoty se zvrací ve svůj opak, jsou-li prosazovány samopaly. Myšlenku, že účel světí prostředky, považujeme za typický projev zkázonosné pýchy všech fanatismu (Tento náš postoj samozřejmě neznamená, že se přidáme - vzplane- li požár společenským samovznícením - k těm, kteří svým dlouhodobým útlakem takový požár vyvolali. Naopak: budeme je žádat, aby v zájmu záchrany lidských životů opustili terén své prohry.“

Překrásné, že? A skutečně krásně zformulováno někým, kdo umí psát hezké romány.

Jenže, bohužel, to není román, ale politický program počátků sametové revoluce, a jako takový potřebuje rozbor. A tedy:

Za prvé: Tvrzení, že zbraně mají jen ochránci totalitních pořádků, není pravda. Zbraně má, protože je pro ochranu demokracie mít musí, i každý demokratický stát. Demokracie, která ztratí schopnost se bránil a je tedy bezbranná proti jakýmkoli útokům, nutně zanikne. Historie jen tohoto století to mnohokrát potvrdila.

Za druhé: Tvrzení, že násilí plodí zase jen násilí, není v tomto případě nic jiného, než schvalování primárního teroru a násilí komunistické strany. Je tu vědomě pomíjena obecně platná zásada, že jakákoli akce - tedy i teror a násilí - může být přivedena do stavu rovnovah a tedy postavena mimo možnost akce jen stejně velikou protiakcí opačného směru. A je tu tedy uplatňována zásada, že proti primárnímu teroru a násilí se žádná rovnocenná akce konat nebude.

Tímto tvrzením se úplně potlačuje skutečnost, že násilí a teror jsou zločiny a že nepotrestané zločiny plodí nové zločiny. Toto tvrzení proto není nic jiného, než ochrana komunistických zločinců před spravedlivým potrestáním. A to je až dosud také výsledek sametové revoluce se všemi z toho plynoucími důsledky. Z nichž jeden je zřejmý: že teror a násilí trvají až do okolnostmi omezeného maxima dál.

Za třetí: (kdy sametová revoluce prakticky ukázala svou podstatu, protože ji ukázat musela):

Tvrzení: „Naopak, budeme je žádat aby v zájmu záchrany lidských životů opustili terén své prohry,“ je románový nesmysl, protože takovým žádostem se držitelé moci jen smějí a - pokud moc drží - nikdy své posice na takové žádosti neopustí. Kromě toho vůdci sametové revoluce komunistické teroristy nikdy nežádali, aby své posice zcela opustili a tím méně terén „své“ prohry, protože žádný terén jejich prohry fakticky nee­xistuje. Naopak, jak říká vojenská terminologie, se tentokrát skutečně stáhli do předem připravených posic, kde - opět v rámci okolnostmi vymezeného maxima - vykonávají svůj teror a násilí dále.

Při srovnání výsledků sametové revoluce z listopadu 1989 s Prohlá­šením o spolupráci z května 1987 lze bez potíží zjistit, že sametová revo­luce opravdu Prohlášení o spolupráci odpovídá, a že tedy skutečně byla dobře připravena dva a půl roku před svým konáním. Je to celkem přiro­zené. Vedoucí Komunistické strany Československa zcela určitě s patřič­nou pozorností sledovali rozpad hospodářské i politické komunistické moci v Sovětském svazu, v Polsku od roku 1981 a i v ostatních státech sovětského bloku. Dospěli s jistotou k závěru, že i oni budou nuceni se své absolutní moci vzdát. Analysou poměrů v ČSSR dospěli ale k názoru, že budou nuceni se vzdát moci absolutní, ne však moci vůbec, a proto, aby si moc udrželi do možného maxima, udělali včas k tomu potřebné přípravy, jak je zcela jasné z Prohlášení o spolupráci.

Vynalezli něco, co svět dosud neznal: takzvanou sametovou revoluci, která ve skutečnosti žádnou revolucí nebyla, nýbrž jen praktickým pro­vedením zásad oněch 26 prominentů, kteří jsou podepsáni pod Prohlá­šením o spolupráci z května 1987. A jeden z hlavních protagonistů tohoto prohlášení, dnešní president České a Slovenské federativni republiky Václav Havel, přesně v duchu Prohlášení o spolupráci a tedy i v duchu sametové revoluce zcela kategoricky prohlásil: „Tady se žádný hon na komunisty dělat nebude.“ Přirozeně nikdo žádný hon na komunisty dělat nechtěl, protože by to byl nesmysl. Avšak za tímto sloganem se ukryli všichni, kteří téměř 42 roky prováděli plá­nované a organisované zločiny, teror a útisk bývalé Komunistické strany Československa. Ale nejen to, ještě něco mnohem horšího:

Za tímto „humánním“ elegánem se ukryla, udržela a zachovala si svou intaktní a akceschopnou organisaci i ona část Komunistické strany Česko­slovenska, která se po sametové revoluci organisovala jako Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), která jako skutečná součást KSČ v českých zemích nese plnou právní i morální odpovědnost za teror, násilí a zločiny, které tato od r. 1948 napáchala —a bylo jich věru opravdu víc než dost.

Každý patnáctiletý mladý člověk, který se zajímá o politiku ví, že revoluce ve smyslu státně politickém znamená neústavní změnu „výkonu státní moci“. Takový účel však sametová revoluce jako výkon Prohlášení o spolupráci z května 1987 neměla a proto také ani ve skuteč­nosti žádnou revoluci nebyla.

Jeden z úkolů sametové revoluce byl zajistit po rozpadu absolutní a teroristické moci Komunistické strany Československa funkce státní moci. To byl sice důležitý, avšak tak říkajíc jen vedlejší a administrativní úkol. Hlavní úkol sametové revoluce se však týkal samé Komunistické strany Československa (KSČ), která si ji pro sebe a svou záchranu včas připravila. Oba úkoly sametové revoluce se musely však nutně sloučit tak, že se spojily úkoly státně politické s úkoly záchrany Komunistické strany Československa, pro kterou a pro její záchranu musely být tedy zachovány:

1. Politická moc - do možného maxima

2. Výkonná čili vládní moc - do možného maxima

3. Soudní moc - tu bylo nutné buď zachovat do možného maxima, nebo ji rozvrátit tak, aby komunistům a komunistické straně škodil nemohla.

4. Komunistické straně Československa a tedy i její nástupnické části KSČM, všem jejím pobočkám, organisacím i podnikům musela být - do změněným poměrům opět odpovídajícího možného maxima - zacho­vána její organisace, její celá administrativa s pobočkami, sekretariáty, s úplnou logistikou a vybavením. Zachován musel být i její gigantický, dodnes docela nezjištěný majetek, jímž dnes KSČM celou svou rozsáhlou mašinérii může udržovat v bezvadné funkci. Všechny tyto čtyři úkoly splnila sametová revoluce na plných 100 % následovně:

1) Zachování politické moci do možného maxima bylo provedeno takto: Jak známo, vůbec nejvyšší politickou moc v republice má předseda federálního shromáždění. Aby tato moc byla zachována komunistům, byl předsedou federálního shromáždění zvolen Alexandr Dubček v Sovětském svazu od dětství vychovaný a politicky vyškolený, který od mládí přesvědčeným komunistou byl, je a do konce života být nepřestane. Ze své, dobře mu přirostlé politické kůže se Alexandr Dubček nikdy vysvléct nemůže - a jak se stále ukazuje, ani nechce.

Kromě toho - protože to bylo předem důkladně připraveno - bylo do ústředí Občanského fóra i do všech jeho poboček infiltrováno značné množství bud přímo komunistů, nebo jim zavázaných přátel, kteří se dokázali dostat na zvolitelná místa kandidátních listin a dostat se tak i do parlamentů. Ukázalo se to jasně po rozpadu OF počtem jeho levicových poslanců v parlamentu, kteří přímo s zvolenými členy KSČM tvořili – a tvoří dosud – jeden masivní politický blok

A konečně: zachovaná Komunistická strana Čech a Moravy sama, jako po sametové revoluci jediná v republice měla akceschopnou, dokonale fungující organizaci, která jí zajistila po volbách v roce 1990 takový úspěch, že se stala spolu s infiltrovanými poslanci OF dominantní politickou silou ve federálním shromáždění i v České národní radě. Tím splnila sametová revoluce s pomocí Občanského fóra svůj program na 100 %. Politická moc zůstala komunistům zachována do možného maxima. Jakým způsobem komunisti pro sebe tuto moc uplatňují a využívají, dokazují dosud vydané zákony FS, zvláště zákony hospodářské např. zákon č. 87/1990 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, zákon o půdě a mnohé jiné.

2. Bez jakékoli pochyby nejvyšší výkonnou moc ve státě má předseda vlády. A tady se sametová revoluce, opět s pomocí komunisty infiltrovaného Občanského fóra zhostila svého úkolu dokonale, tentokrát opravdu víc než na 100 %. Předsedou federální vlády se stal pan dr. Marián Čalfa ještě před dvěma roky vysoký komunistický funkcionář. Nikdo se jistě nebude domnívat, že dr. Čalfa se tím, že vrátil komunistickou legitimaci vysvlékl ze své komunistické kůže, komunistou být přestal a stal se náhle přesvědčeným demokratem.

Druhou nejvyšší výkonnou moc ve státě má jistě místopředseda federální vlády. Ani pro tuto funkci se v celé České republice, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nenašla osoba bez komunistické minulosti, a tak se stal místopředsedou federální vlády pan dr. Pavel Rychetský, ovšem také bývalý komunista a v letech 1967 až 1970 člen komunistické strany. Ani on se ze své „bývalé“ komunistické kůže tak docela svléct nemůže.

Kolik dalších členů federální vlády i vlády ČR jsou komunisti bývalí komunisté či jim zavázaní přátelé, nevíme. Avšak o prokomunistické činnosti obou vlád svědčí jimi předkládané návrhy zákonů.

Svůj druhý úkol, zachování výkonné moci ve státě komunistům do možného maxima splnila tedy sametová revoluce nejen na 100%, ale na výbornou s hvězdičkou.

3. Třetí úkol sametové revoluce, držba soudcovské moci komunisty do možného maxima tvoří dnes velmi smutnou kapitolu výsledku působení této tak zvané revoluce, která žádnou revolucí nebyla.

Před „vypuknutím“ této revoluce bylo samozřejmé, že předsedou když ne každého, tedy jistě skoro každého soudu musel být komunista, protože výkon soudcovské moci jako jeden ze tří atributů státní moci nemohl být ponechán bez kontroly omnipotentní komunistické strany. A totéž jistě platilo i o předsedech soudních senátů. Činnost soudů je každodenní, týká se konkrétních osob a jejich zájmů a práva a je proto neustále zjevná a kontrolovatelná. Bylo proto nasnadě, že dosavadní stav, tj. absolutní držba soudcovské moci v rukou komunistů také nemůže být zachován. Protože však soudy jsou pro každého zločince velmi obávaný a nebezpečný orgán, nesmělo dojít k situaci, která by jakýmkoli způ­sobem mohla ohrozit zájmy komunistické strany, jejího majetku, jejích orgánů a funkcionářů a případně i členů.

Byly proto zvoleny dvě taktiky. První z nich, zvaná „škatule hejbejte se“ byla aplikována tak, že předseda soudu, o němž byla známá jeho prokomunistická jurisdikce a nemohl proto na svém místě zůstat, byl odvo­lán ze svého dosavadního místa, ale ihned jmenován předsedou soudu jinde, kde ho neznali. A ve své ochraně komunistů a jejich zájmů mohl s příslušnou opatrností pokračovat dál.

Druhá taktika vycházela ze zjištění, že existuje možnost, že v důsledku nastalých politických změn může u některých soudů nastat případ, že předsedou soudu nebo předsedou senátu se může stát komunistickou minulostí nezatížený soudce, který bude soudit jen podle svého nejlep­šího vědomí a svědomí a i platné komunistické zákony v mezích mož­ností bude vykládat demokraticky, což - například jen při správném výkladu zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. z 23. dubna 1990 - by mohlo v mnoha případech způsobit sice spravedlivé, avšak pro komu­nisty a jim zavázané přátele nepříznivé rozsudky. A tomu mělo být zabrá­něno tím, že se aspoň dočasně měla funkce soudů opět do možného maxima narušit, nebo v určitém směru, nebo sektoru úplně paralysovat.

Je známá zásada, že soudci, aby mohli být opravdu nezávislí, musí být tak dobře placeni, aby jakákoli korupce nebo ovlivňování byly vyloučeny. V          komunistické justici tato zásada neplatila, protože všichni soudci již tím, aby mohli být jmenováni, byli závislí na komunistických držitelích moci a byli proto placeni tak, že jejich platy nebyly v žádném poměru k jejich činnosti. Po 17. listopadu 1989 mnozí soudci, kteří věděli, že pro svou pro- komunistickou činnost a minulost u soudů se trvale neudrží, od soudu sami odešli a zařídili si výnosné advokátní kanceláře, kde ihned začali vydělávat bez veliké námahy několikrát víc, než byl jejich soudcovský plat. Tím byli vlastně sametovou revolucí za svou činnost odměněni.

Důsledek toho byl, že i soudci komunistickou minulostí a činnost i sice nezatížení, avšak u soudů mizerně placení, od soudů odcházeli, následovali příkladu svých komunistických kolegů a zařizovali si samo­statné advokátní kanceláře.

Tím vznikla přímo katastrofální situace u většiny soudů. A soudy, u nichž vzniklo novými zákony, např. zákonem o soudní rehabilitaci, vpravdě enormní zatížení, nebyly schopny své úkoly opravdu kvalitně zvládnout. Podle neověřených zpráv, pocházejících však přímo od soudů, nastal v některých okresech v severních Čechách stav, že u celého soudu zůstal jen jediný soudce, případně žádný. A podle stejných zpráv jen v Praze bylo v určitém období na jaře 1991 u všech soudů jmenováno 93 nových soudců, avšak v témže období jich 90 odešlo, čímž k žádné nápravě nedošlo. Tato přímo katastrofální situace, která je u soudů i z jiných důvodů, např. z důvodu nedostatečně demokratického školení na komunistických právnických fakultách, byla jistě aspoň z části odstra­něna novým zákonem o soudech, kterým se jistě poměry u soudů aspoň částečně zlepšily

Tady sametová revoluce tedy svůj úkol úplně nesplnila a soudní moc v rukách komunistů snad ani do možného maxima nezůstala. Přesto ale stav soudů v České republice ještě plně neodpovídá právnímu státu a úkolem všech občanů je, aby se tak co nejdříve stalo.

4. Poslední úkol, tj. záchranu gigantického majetku KSČ a její nástupkyně v českých zemích KSČM splnila však sametová revoluce opět dokonale. Dodnes nikdo neví, jaký majetek KSČ vlastnila, kde a jak byl uložen, co z něj převzala KSČM, co z něj bylo investováno. Není jasné, na která jména a do jakých různých podniků je majetek (a v jakém roz­sahu) uložen a kde vůbec se v cizině nachází. Nikdo neví, kdo s ním měl dříve a kdo má s ním nyní disposiční právo, na jakých podnicích doma i v cizině byla KSČ a je KSČM účastna... a takových otázek je jistě ještě víc.

Komunistická strana, která po uchvácení moci v r. 1948 „zabrala“ bez ohledu na jeho funkci budovu ministerstva dopravy, tuto sice opět po vypuknutí sametové revoluce dobrovolně vyklidila, náhradou za ni však dostala opravdu obrovský objekt přímo v centru Prahy. KSČ se sice některých, pro ni v nových poměrech neúnosných nemovitostí ve pro­spěch státu vzdala, avšak toto vzdání se prakticky jejího, dodnes úplně nezjištěného majetku téměř nedotklo.

V tomto případě splnila tedy sametová revoluce svůj úkol opět na plných 100 %. Komunistická strana byla zachráněna, její činnost, funkce i majetek zůstaly zachovány.

Závěr:

Jak známo, nejzhoubnější politická nemoc dvacátého století, komu­nismus, vznikla v Rusku, kde jako první vznikla Všesvazová Komunistická Strana Bolševiků (VKSB) a byl ustaven Svaz sovětských socialis­tických republik, SSSR, azbukou psáno CCCP. Dne 2. září 1991 se stala, pokud jde o komunismus, opravdu světodějná událost, plně srovnatelná jen s tak zvanou Velkou říjnovou revolucí v roce 1917. Poslední všesvazový a nejvyšší orgán sovětské mašinérie začal toho dne svou práci a kromě řady jiných usnesení, před tím, než tento orgán zlikvidoval sám sebe, zastavil a zakázal činnost celé Komunistické strany Sovětského svazu, všech jejích orgánů a poboček, zastavil vycházení všech časopisů komunistické strany, mezi nimi zastavil též její hlavní a oficiální orgán Pravdu, který začal vycházet již v roce 1903 a byl tedy o 14 let starší než celá takzvaná Velká říjnová revoluce, rozpustil Polytbyro, do té doby nej­mocnější organisaci v celém Sovětském svazu, zabavil veškerý majetek Komunistické strany Sovětského svazu, zapečetil gigantickou budovu Ústředního výboru komunistické strany. Současně zastavil činnost nej­mocnějšího „výkonného“ orgánu komunistické strany, KGB a zapečetil její budovu, čímž zachránil i všechny tam se nacházející spisy Je třeba k tomu dodat, že před tím vším se Michail Gorbačov vzdal funkce gene­rálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a prohlásil, že dospěl k názoru, že komunistická strana je nereformovatelná.

Přesto, že od roku 1948 byl „Sovětský svaz náš vzor“, v této věci se naše sametová revoluce - aspoň dosud - tohoto vzoru nedržela. Komunistická strana trvá a působí i se všemi svými pobočkami, sekretariáty a aparátem dále, ani její oficiální orgán Rudé právo, ani jiné její časopisy nebyly zastaveny a krátce pokud jde o KSČ a KSČM trvá v ČSFR stav, jako by se v Sovětském svazu jako nejkompetentnější instituci pokud jde o komunismus bylo nic nestalo.

V pondělí dne 26. srpna 1991 se konala mimořádná a poslední schůze Nejvyššího sovětu. Hned v první den jejího konání, tj. 26. srpna 1991 prohlásil Sergej Alexejev, předseda ústavní komise Nejvyššího sovětu o Sovětském svazu: (Weltwoche 36/91, str. 2)

„Tento stát je falsifikát. Sovětský svaz jen předstíral, že je právní stát a demokracie a to na všech úrovních. Falsifikátem byla i státní struktura SSSR. Tato předstírala světu, že je federací, byla to však jen extrémně centralisovaná diktatura.“

Prohlášeni Sergeje Alexejeva, předsedy ústavní komise Nejvyššího sovětu SSSR na jeho mimořádném zasedání dne 26. srpna 1991 neznamená nic jiného, než že veškerý komunismus, počínaje Velkou říjnovou revolucí v roce 1917, který přinesl světu nezměrné utrpení, mezi 50 až 70 miliony popravených, postřílených a umučených lidí, miliony za otroc­kých podmínek vězněných, zničení normálního lidského života milionu rodin, zničení národního hospodářství mnoha zemi, mezi nimi i Čes­koslovenské republiky, gigantické zdevastování celé přírody, nebylo nic jiného, než gigantický zločinný podvod, spáchaný na mnoha zemích a národech světa, snad nejvíce na národech bývalého impéria carského Ruska.

Avšak zcela zákonitě: v Rusku, na troskách carského samoděržaví zločinná a zločinecká utopie komunismu vznikla a tam také velmi rychle a tak dokonale komunismus zlikvidovali, jako do té doby nikde na světě.

Po dobu téměř 42 roků byl u nás „Sovětský svaz náš vzor“. Je opravdu již nejvyšší čas, aby i u nás, tj. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl Sovět­ský svaz v případě likvidace komunismu pro nás, naposled, vzorem.

Aby nevznikla domněnka, že celý tento dopis a hlavně tvrzení, že sametová revoluce byla připravena dva a půl roku před svým konáním, je výmysl, přikládáme k němu jednu kopii Prohlášení o spolupráci z května 1987, podepsanou vpředu uvedenými členy dnešní nomenklatury ČSFR. Každý čtenář sám může posoudit, zda sametová revoluce byla, či nebyla připravena dva a půl roku před svým konáním.

Za Světové sdružení bývalých československých politických vězňů

JUDr. Ing. Jaroslav Anděl, předseda

Z knihy MOJE STOLETÍ

* * *

P.S.

Přesná analýza situace, které byl tehdy, v době všeobecné euforie, schopen málokdo. Pokud ji veřejně vyslovil, nebyl brán vážně a považován za nepřítele země většinou veřejnosti. Dnes jistě mnozí z této tehdejší většiny dají dr. Andělovi za pravdu. Stav tehdejší společnosti, zdeformované totalitou, nic jiného prakticky neumožňoval. Pohledu jako dr. Anděl byl tehdy v totalitní společnosti schopen málokdo. Kdo žil v demokratickém prostředí, dalek jeho dennodenního vlivu a působení, měl reálné posouzení situace mnohem snadnější. Nebyli dělníci demokracie, které vytváří občanská společnost. Nebyli ve většině občané, ale jen ovčané, aniž by mohli tušit co vše slovo občan obnáší a kteří se za něho jen v dobré víře považovali. Demokracie bez demokratů bude vždy zneužita. Andělů bylo tehdy zapotřebí, ale aby se prosadili, museli by jich být tisíce. Nebyli tehdy a nejsou dosud, proto se tak stále potýkáme sami se sebou. Nepochybně si tento stav dobře uvědomoval i Václava Havel. Můžeme jen spekulovat do jaké míry jeho konání ovlivňoval jeho charakter a do jaké míry jiné vlivy. Jisté je, že komunisté, resp. Kreml, by nikdy nepřipustil, aby byl u nás zvolen do čela tvrdý a rozhodně konající odpůrce komunismu. Václav Havel byl součástí velké hry, která začala v Reykjaviku. On odehrál svoji roli tak jak uměl a jak mu bylo vlastní. Jeho zásluhy o dobré jméno naší země v zahraničí byly a jsou obrovské.

Jan Šinágl, 6.1.2016

* * *

JUDr. Jaroslav Anděl: „Moje století“ - trvalé poselství nám i světu!

Kdo skutečně vyhrál a stále je vítězem sametové revoluce?!

Tak zvaná sametová revoluce, která žádná revoluce nebyla

„Nepotop se, “ řekl mi táta....

* * *

Pokud neobživnou všechny okradené, umučené, popravené a zavražděné oběti komunistů mezi roky 1945 až 1989, potrestání zločinů komunistů se nedočkáme…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)