„Vlastenectví je živý smysl pro kolektivní odpovědnost. Nacionalismus je hloupý kohout kokrhající na vlastním hnojišti.“ Richard Aldington (anglický básník před devadesáti lety).
„Nacionalismus patří k největším nepřátelům demokracií, protože podřizuje svobodu řeči mýtu o společném původu obyvatel státu“. Václav Bělohradský (filosof).
***
ČT včera v podvečer odvysílala dokument „Občan Havel“, v mnohém poučný. Není zdaleka jen o Václavu Havlovi. Doporučuji (už jen 7 dní ke zhlédnutí v iVysílání ČT).
Za dobré mravy nelze bojovat jen slovy. Havlovy chyběl silný ministerský předseda jako byl Antonín Švehla. O dobrých mravech často skvěle hovořil, ale nebyl schopen je i činy prosazovat, nebo jen omezeně v rámci svých malých pravomocí. Dodržel dohodu s komunisty, podmínku jeho zvolení presidentem a nepodpořil zákaz KSČ. Slib z voleb v roce 1946 komunisté nedodrželi a ovládají zemi dodnes. Sám tak naplnil vlastní citát: „Ten, kdo to myslí s demokracií upřímně, má často svázané ruce. Ten, kdo ji chce použít pro své privátní cíle, může téměř vše.“ – jen bych slovo „privátní“ nahradil „politické“.
Neuznával Mašíny, složil slib věrnosti Československé socialistické republice a stal se prezidentem České republiky. Na druhé straně se omluvil za spáchané bezpráví sudetským Němcům. Zúčastnil se vernisáže výstavy „Čečna konečné řešení“ v Knihovně Václava Havla, kterou média ignorovala (nechal jsem si ji autorem přivézt z EP, kde byla krátce po otevření zakázána – uskutečnilo se jich celkem sedm. Vážil jsem si a vážím jeho veřejného, osobního poděkování při vernisáži).
Byl to především státník slova, ne radikálních činů. V dokumentu působí dojmem, jako by ani neměl dostatek sebeúcty, kdy se svým jednáním sám ponižuje. Je otázkou, zda to vůbec vnímal, či vědomě přehlížel – např. schůzka se Zemanem, který ho bez respektu, zcela nedůstojně poučuje, resp. uráží a kdy ho na závěr požádá o becherovku (obsloužil ho rychle sám a vzal tak práci už se chystajícímu číšníkovi), pobíhání na Hradě místo klidné, důstojné chůze, rozbalení daru pro presidenta USA Clintona – saxofon, kdy ho hned sám vyzkouší…
Doplňuji ještě ukázkou z knihy Lídy Rakušanové Svobodná v Evropě (str. 204-206), věnované osudu její knihy: Václav a Dagmar Havlovi. Pražský příběh.
Státnické myšlenky, ale poněkud nestátnické chování. Do jaké míry je to dané geny a do jaké míry ovlivněné prostředím ve kterém člověk žil a žije, si netroufám posuzovat, ale určité věci se nedají nikdy naučit, hrát, mají-li skutečně působit a mít mravní hloubku. Souhlas s natáčením věcí a událostí jaké ve skutečnosti byly, je třeba jistě ocenit. Také za tuto velkorysost Václava Havla autoři dokumentu poděkovali na jeho závěru.
Pasáž o Václavu Klausovi a Redutě je silně vypovídající o charakteru Havlova následníka na Hradě. Stěžoval si mu, že nebyl na setkání pozván, Havel to přešel mlčením, ale v Redutě už Klaus u Clintona seděl. Nebo Klausův příchod na Hrad s rukama v kapsách, kdy ho přivítal kancléř Medek a Klaus vyndal z kapsy pouze pravou ruku. Troufám si tvrdit, že Klaus byl hrobařem demokracie v 90. letech stejně jako Beneš po roce 1945.
Havel za to jistě nemůže, může za to naše povaha, charakter, který nemá dostatek odvahy k jednání v krizových situacích, ochoty bojovat, riskovat a obětovat. Chyby vidí vždy jen na druhých, své nepřipustí. Kdo je nejvíce vidět, má udělat vše, napravit vše špatné za všechny, pokud možno co nejrychleji a pokud ne, je zatracen jako hlavní viník, který může za vše. Zvykli jsme si žít nepoctivě. Budeme to dlouho napravovat, pokud nebude dost Havlů i mimo Hrad.
Nejsme vyspělá, ale manipulovatelná, provinciální, měšťácká společnost, která svoji elitu ztratila a se kterou se o to snadněji manipuluje.
Půjde o to, zda budeme manipulovaní pozitivně, nebo se necháme opět zmanipulovat proti svým zájmům a zájmům naší země. Ta druhá varianta není zase tak nepravděpodobná, sledujeme-li dnešní dění na české politické scéně. Bohužel politik myslí více na to jak být zvolen, než jak sloužit zemi a prosazovat rozumná řešení – dokud mu to občan bude umožňovat.
Stále prohráváme rozhodující bitvy, protože více poukazujeme na chyby druhých, místo hledání a realizace nejlepšího řešení a spolupráce všech.
Pouze jednota a společná vůle posiluje naději víru ve vítězství!
V dnešních LN je skvělý článek Davida Lancze na str. 15 v příloze Orientace/Esej s názvem „Všichni dobří rodáci“ o Berta von Suttner, první ženě, která obdržela Nobelovu cenu (myšlenku vnukla svému příteli Alfredu Nobelovi). Zúčastnila se Haagských mírových konferencí, které inspirovaly vznik Společnosti národů a později OSN. Její román „Složte zbraně“ vyšel poprvé a naposledy v češtině v roce 1889. Díky sbírce na HitHit, kde se rokordně rychle vybralo 105% požadované částky tak kniha opět vyjde v češtině - po 131 letech (i v E-verzi). Stále aktuální myšlenky Berty von Suttnerové tak budou moci opět oslovit české čtenáře. Mimochodem Rakousko ji má vyobrazenu na dvoueurové minci (u nás patronka české země sv. Anežka Česká zmizela s papírovou padesátikorunovou bankovkou a na kovové se už neobjevila, lid mlčel…).
Článek končí slovy: „I proto bychom měli na slavné Čechy, i když zrovna náhodou nemluvili česky, neměli zapomínat. Spíš cítit hrdost.“
Největší „Čech“ Karel IV. měl za otce francouzského Němce. Jsme Bohemianové různého etnického původu žijící v Bohémii, jako tomu bylo po dlouhá staletí. I proto má už jen 20% Čechů čistě slovanské geny.
Láska k vlastnímu národu či etniku neznamená nenávist k jiným. Jiné národy by se pyšnily maršálem Radeckým, Franzem Kafkou, Sigmundem Freudem, Edmundem Husserlem, Gustavem Mahlerem, Johannem Georgem Mendelem, Richard Coudenhove-Kalergim, Ferdinandem Porschem, Adalfertem Stifterem, Rainer Maria Rilkem, Maxem Brodem, Egonem Erwinem Kischem, Jiřím Frejkou a mnoha dalšími.
„Nacionalismus patří k největším nepřátelům demokracií, protože podřizuje svobodu řeči mýtu o společném původu obyvatel státu“, říká filosof Václav Bělohradský.
Z řad českých Němců pochází 10 nositelů Nobelovy ceny. My máme dva „geneticky české“, třetího prof. Růžičku zamlčujeme…
ČT právě avizuje vysílání čtyřdílného seriálu o Boženě Němcové, kterou svět nezná. Na seriál o Bertě von Suttner by možná nestačilo ani 10 dílů, zná ji celý svět, jenom ne rodná země. Jsme jedinou zemí v EU, která dovolila vyrábět toaletní papír s natištěnými eurobankovkami, ale eurodotace neodmítáme. To, že je z nemalé části rozkrádáme a používáme i na účely na které nebyly určeny, by byla jiná kapitola. Mlčí média, politici i kontrolní instituce. Plebejství, maloměšťáctví a provincionalismus z naší země jen tak rychle neodejde.
Máme co dohánět!
Jan Šinágl, 19.12.2020
* * *
Zástupci Pionýra KSČ, si od roku 1998 z veřejných prostředků načerpali přes 600 milionů korun!
Jak dlouho ještě bude diplomatický skandál utajován před veřejností?!
Beneš a Klaus – hrobaři demokracie
Parlamentní listy zveřejnily osmý rozhovor – odpověď na dvanáctou otázku nezveřejnily
Další nevinně odsouzený. Soud, který skrz paragrafy chrání zločin, je součástí zločinu
* * *
"Sametem se dá krásně škrtit i dusit. A do sametu se koneckonců balily sťaté hlavy. Já nenavrhuji, aby se stínaly hlavy. Tady, ale jakoby nikdo nebyl vinen zradou, stavem této země. Lidé vidí bývalého tajemníka, jak si hoví dál, momentálně jako coby podnikatel. Jak chcete, aby vyrostla nová, lepší generace, když se každý může přesvědčit, že se vyplácí lumpárna a ne poctivost. Žádné přikázání není svaté, morálka je přežitek."
Karel Kryl
* * *
V čem je hlavní problém člověka, jeho hlavní neřest?
Komenský tomu říká „samosvornost“: „Sám sobě patřiti, sobě nadmíru hověti, jen sobě samému se líbiti, svým bůžkem se dělati“. Jedním slovem: sebestřednost. Dobro podle něj zabíjíme tehdy, když dáváme systematicky přednost vlastnímu blahu nad blahem ostatních, celku. Když si řekneme „já bez ohledu na tebe, jiný člověče, jdu za svým „dobrem“, přispíváme tím k záhubě lidstva. Naše lidskost není docela v pořádku, říká Komenský, ale hned dodává, že není úplně ztracena. Naděje trvá.
Děti jsou tedy ve vašem projektu vedeny k nesobeckému jednání?
Mají se rozhlédnout ve svém světě a vybrat si něco, co mohou pro nápravu věcí samy udělat. V rodině, ve škole, v sousedství, ve své obci… A ptát se: dokážu najít nějakou věc, kterou je v mé moci změnit? To je ta hlavní otázka. Když tu věc najdou, třeba i po poradě se spolužáky a s paní učitelkou, tak půjdou a udělají to.
Lidskost není ztracena (LN 22.12.2020) – rozhovor s pedagogem, komeniologem a bratrským farářem Janem Háblem o nadčasových myšlenkách J.A. Komenského a hodnotovém vzdělávání
Read more...