§ 14 zakazoval zobrazovat vznik Československé republiky na veřejnosti. Zobrazování bylo považováno za "pobuřování" a hrozily za něj až dva roky vězení. Habel to komentuje: "ČSR byla pravděpodobně jediným státem na světě, proti němuž bylo možné 'podněcovat' zobrazováním jeho vzniku a vystavit se tak trestnímu stíhání."
***
V roce 1918 byli Němci a Maďaři integrováni do československého území proti jejich vůli a v rozporu s právem národů na sebeurčení. Češi a Slováci však vyloučili druhý nejmocnější národ státu z přípravy právního řádu a ústavy. Toto nedemokratické jednání Němce hluboce ponížilo a velmi ztížilo jejich vřelý vztah k novému státu. Proto se symbolem němectví stal pomník habsburského císaře Josefa II. na náměstí v Chebu (Eger). Karl Wilfert starší nechal císaře odlít z bronzu. Tento pomník byl však Čechům trnem v oku.
V noci 14. listopadu 1920 českoslovenští vojáci Josefa II. s hlasitým řevem svrhli z podstavce. Německé obyvatelstvo však ještě téže noci vrátilo císaře Josefa na jeho původní místo a k podstavci ho přikovalo silnými železnými pásy. Chyběla pravá ruka, v níž držel Toleranční patent, v němž císař stanovil toleranci protestantské víry vedle katolické. Vojáci si tuto ruku pravděpodobně vzali jako trofej. Po několik následujících let nemohlo nic lépe ilustrovat zbitý německý národ a českou aroganci než císař Josef v tomto zvláštním oděvu na pomníku.
Podle Heriberta Sturma (Eger, Geschichte einer Reichsstadt, 1952) obdržela městská rada v Egeru počátkem května 1923 státní příkaz, aby pomník císaře Josefa do dvou týdnů odstranila. Právní rámec pro tuto demontáž vytvořila Praha "zákonem na ochranu republiky".
Aby se předešlo povstání obyvatelstva (v roce 1921 měl Cheb 27 524 obyvatel, z toho pouze 1 305 Čechů), rozhodla městská rada 4. května 1923, že císař Josef zmizí následující noc po půlnoci. Sotva se náměstím rozezněly první rány kladivem, začaly se rozeznívat zvony evangelického Mírového kostela a shromáždil se početný dav. Poté, co byly po několika hodinách práce uvolněny těžké železné pásy, vytvořil dav, rozdělený nosiči pochodní, mříž, kterou byla socha převezena na vůz ozdobený jedlovou zelení. Nakonec se jejím pozdějším místem uložení stala zahrada městského archivu. (V roce 2003 byla socha znovu instalována ve Františkových Lázních bez paže).
Až do konce roku 1923 stál na náměstí prázdný sokl pomníku, který byl ozdoben květinovým košem. Pak musel být i tento zbytek odstraněn.
Rozhodujícím faktorem pro vznik "zákona na ochranu republiky" byl atentát na ministra financí Aloise Rašína v Praze 5. ledna 1923. Rašína střelil do zad devatenáctiletý anarchokomunista Josef Soupal. Na následky střelného zranění zemřel 18. února 55letý Rašín. Soupal byl rychle dopaden a prohlásil, že chtěl zasáhnout nejen ministra financí, ale celý systém.
Ve vládních kruzích tento atentát rozšířil velký neklid, protože ukázal, že stát je zranitelný. Nebylo možné ignorovat ani zahraniční tisk, který se opakovaně zabýval útlakem Němců v ČSR poté, co byla československá vláda v zahraničí zdiskreditována brutálním zásahem svého vojska proti německo-rakouskému obyvatelstvu 4. března 1919. Armáda právníků proto horečně pracovala na zákonu, který měl stát zabezpečit proti ohrožení zevnitř. Nakonec vláda 23. března 1923 přijala "zákon na ochranu republiky". I po roce 1945 byl tento zákon s určitými změnami opět v platnosti.
"Zákon na ochranu republiky" je tlustý svazek. Fritz Peter Habel o něm píše (Dokumente zur Sudetenfrage, 2003, s. 319), že se v něm zajímavou formou mísí skutkové podstaty, které jsou stíhány ve všech státech světa (např. vojenská zrada § 6), se zvláštnostmi, které vyvolávají dojem obav ČSR (např. § 26 a § 14).
Podle § 26 musely z veřejného prostoru zmizet všechny pomníky, nápisy apod. pokud měly protistátní charakter nebo byly věnovány příslušníkovi rodu, který vládl v Rakousku, Uhersku, Rakousku-Uhersku nebo Německé říši, nebo zobrazovaly příslušníka dynastie, která vládla v Německé říši v roce 1914.
Ustanovení § 14 zakazovalo zobrazovat vznik Československé republiky na veřejnosti. Zobrazování bylo považováno za "pobuřování" a hrozily za něj až dva roky vězení. Habel to komentuje: "ČSR byla pravděpodobně jediným státem na světě, proti němuž bylo možné 'podněcovat' zobrazováním jeho vzniku a vystavit se tak trestnímu stíhání."
Edith Berglerová
SUDETENPOST 4. května 2023
***
Odmítnutá poštovní známka ke dni 4. března 1919
Období před Mnichovskou dohodou - hnutí Konrada Henleina
100. let výročí narození našeho nejlepšího historika poválečné doby prof. Josefa Kalvody
JŠ
Read more...