Nikolaj Siněvirskij popisuje osvobození v roce 1945 z pohledu tlumočníka sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš. Jeho deník však vzbuzuje jisté pochybnosti.
Květen 1945, kdesi mezi Olomoucí a Prahou. „Nadšení Čechů neznalo mezí. Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt! Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců? My se musíme nejdříve dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“ Autor těchto řádků se jmenoval Michail Mondič (1923-1968), narodil se na Podkarpatské Rusi, studoval v Praze na ruském gymnáziu, angažoval se v ruské sociálnědemokratické organizaci Lidový svaz práce (NTS). Na konci války se na Podkarpatské Rusi nechal naverbovat do Rudé armády s cílem proniknout do NKVD a zjistit, co sovětská tajná služba o NTS ví. Nakonec jej díky souhře okolností a jazykovému talentu naverbovala jiná sovětská tajná služba, vojenská kontrarozvědka známá pod hrozivou zkratkou Smerš (z ruského smerť špionam).
V jejích řadách pak Mondič působil jako tlumočník a překladatel od podzimu 1944 do léta 1945, kdy požádal o uvolnění a později uprchl pod falešnou identitou na Západ. V roce 1948 vydal v Mnichově rusky pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij své deníky z doby služby u Smerše. Kniha vyšla později ještě anglicky a německy a její autor po krátkém působení ve Spojených státech zakotvil ve Svobodné Evropě, kde pracoval jako analytik.
Katalog hrůz
Mondičovo líčení činnosti důstojníků Smerše přináší obvyklý katalog hrůz, který známe z mnoha dalších vzpomínek na sovětský represivní aparát zejména z řad jeho obětí. Přestože Mondič nebyl obětí, ale minimálně v očích vyslýchaných a mučených naopak spolustrůjcem jejich utrpení, nedokáže ve svém líčení udržovat odstup. Nutnost tlumočit sadistickým vyšetřovatelům a vyšetřovatelkám - v knize je popsáno několik usmrcení vyšetřovaných přímo při výslechu - Mondiče psychicky deptá tak, že se rozhodne odejít za každou cenu. To je ovšem samo o sobě velmi riskantní rozhodnutí; Mondiče svírá strach z toho, že budou prozrazeny jeho styky s ruskými demokraty a on sám se ocitne na místě vyslýchaného. Nebezpečí mu hrozí zejména v Praze, kde Smerš pase především po příslušnících ruské emigrace, z nichž mnohé Mondič osobně znal.
V prvních týdnech míru bylo oddíly Smerše z Československa uneseno dosud přesně nezjištěné množství osob - pravděpodobně v řádu tisíců, a to včetně prominentních osobností, jakou byl třeba Augustin Vološin, - v letech 1938-1939 předseda autonomní vlády Podkarpatské Rusi, nebo armádní generál Sergej Vojcechovský - oba zemřeli v sovětském vězení.
Mondičův deník vzbuzuje jisté pochybnosti stran své autenticity. Autor si deník z pochopitelných důvodů nemohl psát přímo v době, kdy působil ve Smerši. Rekonstruoval jej prý na základě kusých poznámek, které si dělal, V deníku, který se tváří jako autentické zápisky z let 1944-1945, se nicméně objevují různé úvahové a apelativní pasáže, které spíše odrážejí situaci na počátku studené války, kdy kniha vyšla a byla propagandisticky využita. Například v zápisu lokalizovaném do 10. února 1945 čteme: „Jsem hluboce přesvědčen, že lidstvo za čas odsoudí stalinský způsob vlády, založený na násilí, nedůvěře, strachu, hrozbách a milionech vražd, a odsoudí ho ještě rázněji, než kdysi odsoudilo inkvizici.“
Nikolaj Siněvirskij: Smerš. Rok v táboře nepřítele. V překladu Olgy Hulínové vydal ÚSTR, Praha 2014.169 stran.
PETR ZÍDEK, LN 9.5.2015
* * *
* * *
P.S.
Díky za tento článek panu Zídkovi, nicméně nechápu, proč zpochybňuje Mondičův deník, Uvádět jako zpochybňující argument, který doba potvrdila, působí zbytečně opatrnicky až autocenzorsky. Citát níže přesně vystihuje dnešní situaci Ruska.
Jan Šinágl, 16.5.2015
* * *
O osudech Čechů unesených do Sovětského svazu nejsou dodnes všechny informace
Zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky Směrš ze 4. ukrajinského frontu dorazily do Prahy už 9. května 1945. Na svůj úkol byly předem dobře připraveny… Nabízíme druhý díl ze série textů k poválečným únosům československých občanů do SSSR. …
Generál, legionář, občan ČSR
Tentýž den byl ve svém bytě v Terronské ulici v Dejvicích zatčen Michail Kovalevskij. Do Československa přišel v roce 1922 jako demobilizovaný příslušník bývalé ruské dobrovolnické armády. Vystudoval ČVUT a stal se vyhledávaným projektantem. Od roku 1935 byl československým státním občanem. Od května 1945 byl veden jako nezvěstný, patrně zahynul v sovětském táboře.
Dne 12. května 1945 byl ve svém bytě v Konviktské ulici na Starém Městě zadržen československý armádní generál Sergej Vojcechovskij. ůvodně ruský důstojník působil od srpna 1917 do prosince 1918 ve velitelských funkcích v československých legiích v Rusku. Bojoval proti bolševickým silám v Rusku a v roce 1921 emigroval. Vzápětí získal československé občanství a byl přijat do branných sil v hodnosti generála. a všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Aktivní byl posléze i v odboji. jeho bytu jej v květnu 1945 odvedl neznámý kapitán Rudé armády, informace o jeho dalším osudu jsou kusé. Zřejmě putoval do sběrného tábora Směrš v polské Ratiboři, ale ještě v květnu byl převezen do butyrské věznice v Moskvě. ejpozději v roce 1947 byl podle očitých svědků již vězněn v jednom z táborů Užlagu. Na jaře 1949 byl převezen do Ozerlagu, kde v roce 1951 zemřel.
Dotazník s žádostí o doplnění údajů o osudu generála Vojcechovského zaslaný v říjnu 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu a Výborem „Oni byli první“ Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace ruská strana už zpět neposlala.
* * *
„Do sebe zahleděný národ zná, zdá se, pouze dvě alternativy: buď ovládnutí světa, anebo zbídačení. Ovládnout svět již zkusili, teď nastala nouze a právě ta jim brání vymanit se z minulosti.“
Max Frisch 1946
Read more...