MEMORANDUM
Vážení obchodní partneři, kolegové a spoluobčané,
společnost Formy Tachov s.r.o. se distancuje od autorství článku “Jeden den v utečeneckém táboře. Změnil jsem názor. Už jim nebudu pomáhat!“ Článek nevyjadřuje naše stanoviska a postoje k dané problematice. Mrzí nás, že je jméno společnosti Formy Tachov v souvislosti s tímto článkem spojováno. Šíření článku na sociálních sítích a e-mailem je soukromou iniciativou jednoho z našich kolegů. Ctíme svobodu projevu, přesto důsledně řešíme zneužití pracovního e-mailu a pracovní doby k soukromým účelům.
Za Formy Tachov s.r.o.
Ing. Pavel Hvizdoš
jednatel společnosti
* * *
Také jsem tento nenávistný e-mail níže dnes obdržel. S firmou jsem obratem navázal kontakt. Rád jsem přispěl k posílení pravdy, která to má díky sílící ruské propagandě stále těžší a kdy manipulace s veřejností narůstá. Pokud takovémuto textu uvěří většina, tak nás nečeká nic dobrého od těch, kteří s ní dokáží manipulovat ve svůj prospěch a své mocenské cíle. Nepochybuji, že tento a podobné hoaxy jsou dělány podle ruských šablon.
Jan Šinágl, 1.3.2016
* * *
Kremelská informační válka
* * *
Jeden den v utečeneckém táboře. Změnil jsem názor. Už jim nebudu pomáhat !
Posádka CZ vozu: řidič T. Holenberk a tři studenti z Pražské ČVUT,
místo: Nickelsdorf, Rakousko, Datum akce: 10.11. 2015.
Směřuji v naloženém náklaďáku s dalšími třemi dobrovolníky do tábora v Rakousku, kde je nyní soustředěno velké množství uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu. Kromě nich je zde mimo jiné asi i 90 Maročanů a 25 Alžířanů. Naše velké nákladní auto je materiálem naplněno až po střechu. Máme potraviny, ovoce, teplé oblečení, balenou vodu, hygienické potřeby, léky, boty, přikrývky a.j. Hledáme nějakého odpovědného šéfa, kterému materiál chceme předat.
Miro obchází už asi potřetí celý objekt a nikde nikdo. Odtud ho posílají tam, odtamtud zase jinam. Pak to vzdává. Vyložme to do skladu, navrhuji. Zkoušíme, ale sklad je samozřejmě zamčený. Tak pár krabic vykládáme na betonovou plochu, vždyť je celkem příjemně, nemrzne, snad to rozdáme uprchlíkům přímo my a na místě. Voláme na děti, aby si první vybrali hlavně ovoce a sladkosti. Odmítají. Máme tyčinky a čokoládu české výroby a oni trvají na čokoládách Milka, Kinder vajíčkách a tyčinkách z Německa, Mars, nebo Bounty odjinud.. No… neuspěli jsme, to nemáme. To nic, říká smutně Katka, možná je to náhoda. Zkoušíme to s ovocem. Jablka a hrušky se nechytají, prý by rádi banány a ananasy. Začínáme být nejistí. Triček a dětského oblečení máme také množství. Všechny jsou nové. Věnovala to jedna slovenská společnost, zabývající se jejich dovozem z Itálie. Jsme v koncích. Jelikož nemáme značkové Addidasy a Pumy, děti je pohrdavě odsouvají stranou. Stejně dopadly i tenisky z Turecké produkce. Co byste teda chtěli, ptá se Michal jednoho z dětí, které nás překvapilo velmi dobrou angličtinou. Nejprve trošku ostýchavě, ale pak už sebevědomé „chalanisko“ říká. Mobily i s kreditem. Ať můžeme trochu surfovat na internetu a zavolat domů, jak se máme. Nebo ještě lépe tablety, ty se dají použít univerzálně. A kam chcete jít v Německu? Já do Mnichova, říká téměř dospělý „chalanisko“. Mám rád fotbal, chci chodit na Bayern. Ty by si měl hlavně chodit do školy, oponuje mu Mišo. Klukovi se zdála představa chození do školy natolik směšná, že se začal upřímně řehtat. Nač do školy? Vždyť dostaneme podporu skoro 1.800,- € z toho nádherně každý vyžijeme!
Ale co chceš v Německu později dělat? Zkouší Mišo dále. Nic. Když nám přestanou vyplácet po třech letech podporu, půjdeme do Nizozemska, Švédska, Norska nebo Anglie a tam zase tři roky na dávkách vydržíme. Pracovat nebudeme, není proč. Začínal jsem si klást otázku, zda jsme s materiálem na správném místě. A vy jste odkud, ptáme se „chalaniska“, asi tak ve věku 20 let, který stál poblíž se svým otcem a zřejmě mámou. Z Maroka, říká s úsměvem. Tak to jste museli obrovský kus cesty, dokud jste se sem dostali, uklidňuje sám sebe. No, jak se to vezme, odpovídá. Letadlem z Casablanky přes Istanbul do Bělehradu a odtud již taxíkem na chorvatské hranice. Po 8 hodinách ve vlaku jsme vystoupili tady v Nickelsdorfu, láme perfektní francouzštinou název svého momentálního bydliště. Zde budeme asi 3 dny a přijede pro nás rodina z Paříže. Oni tam žijí už asi 30 let. Je to bratr mojí mámy. Budeme u nich na začátku bydlet a požádáme o sociální výpomoc. Z té se tam dá skvěle vyžít. Nastudoval jsem si to už tehdy, když jsme začali připravovat náš odchod do některé evropské země. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko jsme vyloučili už na začátku, říká s úsměvem, který je znakem profesionální přípravy jeho rodiny na vtrhnutí do Evropy.
Všichni čtyři členové naší humanitární výpravy jsme se začali nechápavě ohlížet .... No nic, zavelel Mišo po trapném, možná 5 minutovém mlčení. Dáváme pokyn Tomášovi ať nastartuje náklaďák. Velice zklamaní a naštvaní nasedáme do nevyloženého auta a rychle odsud padáme!
Snad někde na zpáteční cestě potkáme Cikány, bezdomovce nebo jiné chudáky. Ti si náš humanitární materiál určitě rádi rozeberou a nebudou ohrnovat rypáky.
S pozdravem Ing. Jiří Hubáček, Project Manager
Formy Tachov s.r.o. Oldřichovská 1437, CZ, 347 01 Tachov
Read more...