Za léta cestování po firmách a podnicích celé naší země jsem se zcela vyléčil z běžné české choroby, která se jmenuje shazování celého českého průmyslu. Slovo montovny už nepoužívám. Jde totiž jen o jiné vyjádření onoho komplexu z toho, že nás ti přísloveční cizáci pořád okrádají a odírají.
Když člověk vidí tak sofistikovanou výrobu jako v Brně v Delong Instruments, kde se jako v jedné z mála fabrik světa vyrábějí špičkové elektronové mikroskopy, když pozoruje superpřesnou výrobu obráběcích strojů v ZPS ve Zlíně, když projde kusem neuvěřitelně zorganizované výroby Škody Auto v Boleslavi, když má šanci vidět na vlastní oči reaktor a sáhnout si na turbínu v Temelíně, když mu ukážou, jak úžasnou optiku světové úrovně dokážou vyrobit v Meoptě, jak dokonalé pušky a pistole umí zkonstruovat a vyrobit v České zbrojovce, a když navštíví další desítky skvělých firem, probere se z představy, že Česko rovná se pár pásů s pár manuálními operacemi a pár roboty.
Určitě i to máme, ale mluvit o Česku jako o zemi montoven je prostě totéž jako mluvit o něm jako o chudé zemi. Tečka.
Samozřejmě jsem viděl i komplexnější věci. Sklárny, výrobny hraček či potřeb pro domácnosti, kde jednu chvíli jede na stejné lince „domácí výroba“ s jedním logem a za chvíli „německá výroba“, která se přímo i zabalí a opatří tady v Česku nálepkou Made in Germany a zamíří pryč.
Tam všude je vidět, že je všechno složitější. Propojenost zejména s Německem je velká a globalizace, výrobní a dodavatelské řetězce zamlžily skutečný původ výrobku. Zejména když před finalizací jeden produkt přejede několikrát hranice a v různých zemích se na něm udělají různé operace.
Co na to Ukrajinci?
Ale je lepší v tom řetězci být než v něm nebýt. A bojovat o svou cenu. I o tom je tahle kniha – že často umíme věci lépe vyrobit než prodat a že se obecně neumíme sami ocenit. Naše české sebeshazování nám ale ve zvýšení sebevědomí a vlastní hodnoty nepomůže. Naopak.
Ovšem ta schopnost produkovat to nejlepší je nadějí a příslibem do budoucna. Stejně jako heslo montovny je i heslo laciná česká práce proti dobře placené německé naskakováním na předsudek o věčném vykořisťování ze zahraničí, jehož jsme jako Česko obětí.
Kdo by si dovolil se proti takovému spravedlivému hněvu postavit? Samozřejmě, Čech to necítí tak, že by stejnou mzdu jako Němci měli mít Ukrajinci, Rumuni či Bulhaři nebo někdy třeba Indové, s nimiž na globálním trhu všichni fakticky soutěžíme. Tak spravedliví nejsme. To jen my makáme jako Němci a chceme jejich mzdy.
Že se za značku Made in Czech Republic nebo Made in Czechia nikde na světě neplatí stejná cena jako za zmíněné Made in Germany, je podružný detail. Stejně jako to, že na akcích s podnikateli mi většina z nich říká, že prodat výrobek za německou cenu zatím prostě nedokáže.
Ale i když od této „nepodstatné“ ekonomické reality odhlédnu, zůstává jedna zcela přehlížená věc. Relativně nižší mzdy, které zajišťovaly a zajišťují jistou konkurenceschopnost české produkce ve světě, znamenají též nižší cenovou hladinu a nižší celkové životní náklady.
K holiči za tisícovku
Jestliže je Česko z hlediska vytvořeného produktu na hlavu na úrovni osmaosmdesáti procent EU, cenová hladina spotřeby je na pětašedesáti procentech. A mzdy vůči Německu na čtyřiceti procentech.
Ale ony nižší životní náklady, zejména ve všech službách, jaksi mnozí ve svých úvahách o srovnávání mezd pomíjejí. Fakt relativně nízkých nákladů na bydlení a všeho od zdravotních služeb přes restaurace, kadeřníky a opraváře až po poslední automechaniky dělají právě z Česka, Polska a Slovenska dle srovnávacích statistik tři z pěti zemí s nejvyšší reálnou kupní silou v Evropě. Dalšími dvěma jsou Švýcarsko a Malta.
Ve svatém boji za spravedlivou, tedy německou mzdu zejména čeští odboráři se svým typicky záměrně omezeným rozhledem zapomínají dodat, že s růstem mezd se budou nutně měnit i relativní ceny všeho, co spotřebováváme.
Menší část příjmu padne za pračku, mobil či pivo, ale relativně stále větší část za bydlení, návštěvu restaurace či prosté ostříhání hlavy. Odboráři vzbuzují populistický dojem, že lze mít německé mzdy a zároveň cenovou hladinu dnešního Česka (či Slovenska), což je prostě ekonomická lež.
Češi by to poznali, až by za nájem platili běžně 30 tisíc měsíčně mimo Prahu, za normální hlavní chod v tuctové restauraci 400 korun, za nejprostší pánské ostříhání tisícovku a za sezónní výměnu pneumatik tisícovek třeba šest.
Navíc lidé se nakonec stejně srovnávají hlavně v dané zemi a mezi sebou. Cestou k německým mzdám, která krok za krokem tak jako tak probíhá, nezmizí prostý fakt, že někteří budou mít mzdu vyšší a jiní nižší, přičemž těch s podprůměrnou mzdou bude i s „německými mzdami“ většina.
Relativní míra nespokojenosti s vlastním osudem a relativní pocit osobní chudoby se nejspíš nezmění. Tak jako nezmizely v Německu. Výraz „pracující chudoba“ pochází odtamtud. Ale říkejte to vždy spolehlivě nespokojenému Čechovi.
https://hlidacipes.org/mojmir-hampl-proc-cesi-nemaji-platy-jako-nemci/
P.S.
Produktivita a kvalita odvedené práce v Německu a v České republice je celkově nesrovnatelná. Není to vždy o tom, že bychom neuměli, ale o tom, že dopustíme neskutečný šlendrián – viz dálnice. Ty které byly stavěny za Hitlera slouží dodnes, o rychlosti výstavby nemluvě. Nebýt komunistů, vybudoval by dokonalou dálniční a železniční síť už Jan A. Baťa. J.Š.
Read more...