Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Der polnische Dissident Adam Michnik im Jahr 1990: "Ein befreiter Sklave, der nie für seine Freiheit gekämpft und gestritten hat, wird sich immer "frei" für einen anderen Sklavenhalter entscheiden." 

"Die tschechische Gemeinschaft hat ihre Geschichte bisher nur durch die Technik des Vergessens, der Realitätsverleugnung und der Schaffung selbstverherrlichender Mythen bewältigt. Die neuen Realitäten der globalen Wirtschaftsbeziehungen, der Krieg in der Ukraine und die Ausweitung des Einflusses antidemokratischer Regime, die sich oft hybrider Formen der Bedrohung demokratischer Systeme bedienen, werden eine solche historische Schläfrigkeit und Naivität nicht mehr verzeihen." 

Es bestätigt sich immer wieder, dass Freiheit, wenn sie nur passiv hingenommen und gelebt wird, nicht ausreicht, um einen Zustand zu erreichen, in dem die Demokratie auf einem lebendigen Meinungsaustausch zwischen gleichberechtigten Bürgern beruht, der durch gleich gültige Gesetze geschützt wird, die gegenüber allen unterschiedslos durchgesetzt werden.

Es hat sich immer wieder gezeigt, dass weder wachsende Bildung noch steigender Lebensstandard einen solchen Zustand garantieren. Aber das bloße Eingeständnis, dass die Idee eines ethnisch reinen Staates als höchste Form der "Demokratie" der tragischste Irrtum des neunzehnten Jahrhunderts war, ist in Mitteleuropa immer noch undenkbar.

Polský disident Adam Michnik v roce 1990: „Osvobozený otrok, který nikdy o svoji svobodu nebojoval a neusiloval, si vždy „svobodně“ zvolí jen dalšího otrokáře.“  

“České společenství se se svojí historií dosud vyrovnávalo pouze technikou zapomnění, popírání reality a tvorbou sebeoslavných mýtů. Nová realita globálních ekonomických vztahů, války na Ukrajině a expanze vlivu antidemokratických režimů často s využitím hybridních forem ohrožování demokratických systémů už podobnou historickou ospalost a naivitu nebudou odpouštět.“  

Znovu a znovu se potvrzuje, že svoboda, pokud je jen pasívně přijímaná a prožívaná, nestačí k dosažení stavu, ve kterém demokracie stojí na živé výměně názorů rovnoprávných občanů, chráněných zákony, stejně platnými a prosazovanými vůči všem bez rozdílu.

Znovu a znovu se ukazuje, že dosažení takového stavu nezaručí ani rostoucí vzdělání či zvyšování životní úrovně. Pouhé přiznání, že představa etnicky čistého státu jako nejvyšší formy „demokracie“ byla nejtragičtějším omylem devatenáctého století, je však ve střední Evropě dosud nemyslitelná.