Další rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ve vztahu ke covidu zrušeno NS. (viz: https://www.idnes.cz/.../respiratory-nejvyssi-statni-soud...). Právníci jako jeden muž nadávají, že vláda odmítá respektovat zákony. Vláda ústy svého premiéra Babiše tvrdí, že soudy nemají žádnou zodpovědnost za zdravotní stav obyvatelstva, takže, abych tak připomenula, to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou...
Celou situaci vnímám z poněkud odlišného hlediska. Již nejméně od roku cca 2003 se rozhořívá válka mezi mocí výkonnou a soudní. Začalo to tím, že moc zákonodárná, jmenovitě Senát, odmítl tehdejšímu prezidentovi Klausovi jmenovat na místa soudců Ústavního soudu osoby, které Klaus navrhoval, což následně zapříčinilo několikaletou krizi Ústavního soudu. Ti, kdo nakonec „prolezli“, nikdy to ponížení - své ani svých neúspěšných předchůdců - nezapomněli a toto vrazilo první klín mezi moc soudní a výkonnou. Pokud poukazujete na to, že moc výkonná a zákonodárná, tedy vláda a parlament, jsou dvě rozdílné složky, tak nezapomeňte, že vláda povstává z volebních výsledků. No a vláda si prostě Senát neuměla ošéfovat, (a to doposud), takže zodpovědnost byla emocionálně posunuta někam jinam.
Pamatujete na „causu Melčák“? Krátce: v roce 2009 byl přijat zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny (viz odkaz wiki), který byl prvním ústavním zákonem, který zrušil Ústavní soud. Ačkoliv se to při mých názorech může zdát zvláštní, souhlasila jsem tehdy i nyní s prof. Zdeňkem Jičínským, který řekl, že Ústavní soud se postavil nad Parlament. Klaus důsledky tohoto aktu Ústavního soudu (vedeného jím dosazeným předsedou Rychetským!!!) kritizoval i ve svém projevu k PSP při svém druhém zvolení prezidentem v roce 2010, kdy řekl, že Ústavní soud postupuje nad rámec svých pravomocí a tím hrozí hluboká eroze demokracie. Politické důsledky „causy Melčák“ se pak projevily dále: právě od té doby se začaly na naší politické scéně objevovat úřednické vlády, vedené nezvolenými premiéry: Jen Fišer (8. 5. 2009 - 13. 7. 2010 a Jiří Rusnok (10. 7. 2013 - 29. 1. 2014).
V mezidobí jsme si „střihli“ Nečase, v důsledku čehož dnes kandiduje do PSP strůjce tohoto evidentního státního převratu, jistý Robert Šlachta, a završili jsme to Bohouškem. Současně s tímto exekutivním chaosem, který ovšem, myslím si to upřímně, vzal inspiraci z „opoziční smlouvy“, po jejíž realizaci již bylo možné naprosto vše, se rozrůstala i moc Ústavního soudu. Ponechám k samostudiu p.t. čtenářům, aby si doplnili, kdy Ústavní soud rozhodoval ve své podstatě v POLITICKÝCH VĚCECH, za kterou plnou zodpovědnost nesla EXEKUTIVA. Soudci po jejich vydání zůstávali i nadále ve svých slonovinových věžích... a už jen kávičku.
Za podrobnější rozbor by z hlediska PŘEBÍRÁNÍ EXEKUTIVNÍ MOCI NEJVYŠŠÍMI SOUDY (a o to tu, přátelé, běží, a o nic jiného) stála anabáze jmenování předsedy Nejvyššího správního soudu (který se stal přestupní stanicí k Ústavnímu soudu) a také velmi specifické vztahy Ústavního a Nejvyššího soudu, které si dovolím velmi zkráceně charakterizovat takto: Při pohledu na nekonzistentní judikaturu Ústavního soudu (to napětí, kterému senátu vaše stížnost přistane!!!) vůči soudu Nejvyššímu je možno říci, že na ÚS nastala pravá „výběrová spravedlnost“, kdy co se mu zlíbí, to zruší pro „nemístný formalismus“ a co se mu hodí do krámu (anebo na to asistent ústavního soudce nemá čas), tak to prostě hodí do koše. Jeden trend u obou nejvyšších soudů a soudu Ústavního je však evidentní: stále větší zasahování do pravomocí exekutivy, přičemž na moc zákonodárnou už Ústavní soud (a nyní nově i NS a NSS) kašle úplně a prostě jí napíše „opravte si to“.
Před justicokracií zde bylo mnohokrát varováno - a ten, kdo varoval, byl obvykle označen za nacistu, fašistu, antidemokrata a všeobecně zrádce, a to zejména zrádce ideje Evropské unie. Protože všechna označení (a mnohá jiná další) na mou hlavu již dávno přistála, mohu si dovolit tu svobodu vyjádřit se svobodně: Babišova vláda ve věci „boje“ proti covidu udělala spoustu chyb, ba i nesmyslů a zajisté si nejeden frajer pěkně na „covidu“ napakoval kapsy. Pokud však stíhám sledovat celoplanetární vývoj, tak se mi to jeví tak, že „bez ztráty kytičky“ neprošel nikdo, a to nejen od Šumavy k Tatrám, ale od Jižní Ameriky, přes tu Severní, Austrálii, Indonésii, no snad Omán lepší, až po Francii či Velkou Británii. (Pro jistotu se nevyjadřuju k Rusku, bo o tom těžko dostat nějaké zprávy, kromě megalomanského chrlení vakcíny - tak snad dobrý??) A těmhle zemím, kde to je rovněž pos... navrch, dle mého názoru Babiš ani náš da capo al fine zdravotní pěvec nešéfujou.
Pro mne jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a v posledku Ústavního soudu důkazem, že přebírání moci výkonné mocí soudní je v plném proudu a jestli někdo vzniklé situace využil ještě lépe, než všichni spojení covido-šmelináři světa, byly to naše vrcholové soudy. A to je důvod, proč se k jejich anticovidovým rozhodnutím stavím velice, ale opravdu velice zdrženlivě. Ony totiž s covidem nemají dle mého názoru nic společného.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ustavni_zakon_o_zkraceni_pateho_volebniho_obdobi_Poslanecke_snemovny
JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.
advokátka
Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o.
Španělská 742/6, 120 00 Praha 2
***
Pavel Rychetský nechce připustit opakované selhávání Ústavního soudu ČR?!
***
„Entropický“ režim má jedinou možnost, jak zvyšovat v prostoru své působnosti všeobecnou entropii: utužováním svého vlastního centralismu, zvyšováním své monolitičnosti, obepínáním společnosti stále univerzálnější a neprodyšnější svěrací kazajkou jednorozměrné manipulace. Jenomže každý jeho další krok tímto směrem znamená nutně zároveň další zvýšení jeho vlastní entropie: ve snaze znehybnit svět znehybňuje sám sebe a ochromuje svou schopnost konfrontovat se s čímkoliv novým a vzdorovat bytostnému směřování života. „Entropický“ režim je tak odsouzen ze své podstaty stát se v poslední instanci obětí svého vlastního smrtícího principu, obětí nejzranitelnější, dík svému osudnému nedostatku jakékoli vnitřní intence, která by ho nutila tak říkajíc čelit sobě samému. Život je naopak schopen tím úspěšněji a vynalézavěji – v duchu svého nepotlačitelného směřování proti entropii – vzdorovat svému znásilnění, čím rychleji znásilňující moc tuhne a kornatí.
Umrtvujíc život, umrtvuje tedy společenská moc i sebe samu – a tím posléze i svou schopnost umrtvovat život.
Jinými slovy: život lze dlouho a velmi důkladně znásilňovat, zplošťovat, umrtvovat, – a přece ho nakonec natrvalo zastavit nelze: třeba tiše, v skrytu a zvolna, – přeci jde dál; třeba tisíckrát sobě odcizen, – přeci se vždy znovu nějakým způsobem vrací sám k sobě; byť byl sebevíc znásilněn, – přeci jen nakonec vždycky přežije moc, která ho znásilňovala. Nemůže tomu být jinak dík hluboce kompromisní povaze každé „entropické“ moci, která potlačuje a může potlačovat život jen tehdy, když nějaký život existuje, a která je tedy koneckonců zároveň na život existenčně odkázána, aniž by ovšem on byl existenčně odkázán na ni. Jediná síla, která může život na naší planetě skutečně zničit, je ta síla, která nezná kompromisu: totiž globální kosmická platnost druhého zákona termodynamiky.
Václav Havel
***
J.Š. 2.8.2021
Read more...