Životní krédo Jana Haluzy: „Věřím v lepší budoucnost člověka a také v to, že je důležitější dlouhodobé zhodnocení našich činů než okamžitý zisk. Kdo má čistý štít, nemusí se ničeho bát. Nelituji nejcennějších let mého života, protože jsem bojoval a zvítězil. Vyhrál jsem ten nejdůležitější závod.“ - Emil Zátopek po roce 1989: „Kdyby nebylo Haluzy, nebylo by ani Zátopka.“
***
Doporučuji ke shlédnutí vynikající dokument Kristiny Vlachové Kauza Uherské Hradiště (ČT 2007). Často v něm vystupuje Zátopkův trenér Jan Haluza, politický vězeň, veřejnosti neznámý, který běhal za Baťa Zlín. V komunistickém kriminále strávil 6 let, ve věku, kdy si života plně užíváme (34-40 let). Byl vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka II.třídy (stejně jako Tomáš Baťa, patřila by jim extratřída!), Zlatou medailí za čestný běh životem, titulem Osobnost roku 2010 Zlínského kraje a dalšími oceněními. I jemu vděčí Emil Zátopek za svoji pozdější slávu. Byl jeho prvním trenérem, trénoval ho dva roky. Po roce 1945 se stal členem Československé strany lidové a předsedou Krajského výboru lidové mládeže Zlínska. Po roce 1948 mu bylo nabídnuto místo ředitele Baťových závodů ve Zlíně, s podmínkou vstupu do KSČ. Odmítl. I on byl mučen elektrickým proudem. Prošel mnoha komunistickými lágry - Rovnost, Svornost, Mariánská, Eliáš, Nikolaj a další. V uranových dolech v Jáchymově byl opět obviněn ze špionáže a vyslýchán. Tam se nakazil tyfem. V roce 1954 byl propuštěn na svobodu, nadále jej však sledovala StB a nemohl vykonávat svou profesi. Zaměstnán byl jako dělník a tři roky jako horník v ostravských dolech. Teprve v polovině šedesátých let mohl začít vykonávat alespoň okrajově právnické povolání. V roce 1968 se nakrátko vrátil do veřejného života prostřednictvím organizace politických vězňů Klub 231. Tato byla však po srpnové okupaci rozpuštěna. V době normalizace se stal opět nepohodlným.
Je dobře, že film „Zátopek“ neuspěl v nominaci na filmového OSCARA, byť jsem ho nestihl shlédnout a z kin už zmizel. Opakovanému morálnímu selhávání Zátopka se věnuje jen okrajově (podle svědectví těch, který film shlédli). Můžeme jen doufat, že neobdrží Českého lva a nebudeme tak pokračovat v glorifikování lidí, kteří si to po lidské stránce vůbec nezasloužili. Kdybychom natočili film o Janu Haluzovi, měl by šanci nejen na Českého lva, ale i na Oscara. To je možné jen ve vyspělé společnosti, která nepotřebuje lhát a zamlčovat pravdu. Právě poctivým pojmenováním skutečnosti dokazuje svoji skutečnou vyspělost. Za tento nemorální dokument se zaplatily desítky, či stovky miliony korun - z peněz daňových poplatníků. Vypovídá to nepěkně o morálním stavu země a kdo si dokázal udržet svoji moc a vliv.
„Pokud se vydáte po stopách Zátopka, tak máte problém. Je toho přehršel; u nás i ve světě. Jenže většina se dá rozdělit do tří kategorií. Jednak na oslavné, kde je Zátopek nespornou legendou světového olympijského sportu, průkopník drilu a spojující most mezi národy. Takové jsou nejčastější a vlastně i nejvděčnější. Pak je tu svět Zátopka "lidového bonmoty sršícího vypravěče" se všemi těmi (polo)pravdami, mýty a historkami. Snad o žádném jiném sportovci (minimálně našem) neexistuje tolik slovutných a všem známých historek; a jak tomu tak bývá, některé jsou přikrášlené a jiné ne, některé mají reálný základ, ale jiné okolnosti. No a ty nejneuvěřitelnější jsou, světe div se, pravdivé. Pak je tu ještě třetí, ryze "čecháčkovská", kategorie Zátopka udavače, armádního důstojníka, komunisty, plakátového chlapce systému a aktivního spolupracovníka StB. A Ondříček se svým týmem se vydali, či spíše "pokusili vydat", zlatou střední cestou "od každého z těch pohledů krapet, ale nikdy ne moc". Čili se klouže po povrchu. Není to černobíle o piedestalovém Zátopkovi či zavrženíhodném komunistickém udavači, to ne, ale není to ani o "prostě Ťopkovi". Je to o jakési nepřístupné figuře, o které nevíme na konci nic víc než na začátku. Natočené je to umně, ne že ne, ale nikdy se to nevymaní z roviny "líbivého filmu na nedělní večer u ČT s vynikajícími hereckými výkony". A to na snímek s takovým světovým potenciálem, o tak vděčné nejednoznačné postavě, je trestuhodně málo“.(30.08.2021)
Z komentářů k filmu Zátopek - https://www.csfd.cz/film/377596-zatopek/recenze/
Historik dr. Jan Kalous o Emilu Zátopkovi: „S manželkou upravovali své sportovní paměti. O všem se taktně mlčelo. Byl stavěn na odiv a na oplátku se aktivně zapojil do propagandistických kampaní režimu.“ „Měl jinou šanci když chtěl sportovat?“ „Měl, mohl si vybrat, o to výraznější je srovnání právě s lidmi jako byl Luděk Pachman, nebo Věra Čáslavská, kteří si zachovali názorovou kontinuitu a čelili i nepřízni režimu.“ Z pořadu ČRoPlus ze dne 20.12.2021. Na film „Zátopek“ se potom budete dívat pod zcela jiným úhlem pohledu. Doporučuji!
Emil Zátopek byl vynikající sportovec, ale morální slaboch. I proto schaloval justiční vraždu dr. Milady Horákové, podepsal Chartu 77, aby později svůj podpis odvolal. Komunistovi Vilému Novému (otec televizní hlasatelky Kamily Moučkové), se u soudu omluvil a podal mu ruku...
Morálně slabí jsme i my, kdy „Zátopka“ nabízíme světu i sobě jako "obdivuhodný vzor“. Jako sportovního bojovníka jistě, ale jako morálně a mravně vyspělého člověka, ho mohou nabídnout pouze země s totalitními prvky, resp. rezidui minulosti.
Předseda Ústavního soudu ČR JUDr. Pavel Rychetský v dokumentu relativizuje a nepravdivě informuje o SRN, která se prý „také nevyrovnala se zločiny nacismu“? Zřejmě nezaznamenal, že ve SRN soudí i dnes takřka stoleté válečné zločince, zatímto u nás se dožívají beztrestně vysokého věku a s vysokou penzí jako např. „český Eichmann“ JUDr. Karel Vaš.
„Alois Grebeníček byl vyučený řezník, měl na to, byl takový“, řekl v dokumentu politický vězěň. Jeho syn Miroslav Grebeníček, dlouholetý poslanec za KSČM, ho účelově, roky převážel z nemocnice do nemocnice, aby se vyhnul spravedlivému trestu za sadistické mučení politických vězňů v Uherském Hradišti. Nakonec ho „osvobodila“ JUDr. Radomíra Veselá, 
která byla členkou KSČ do roku 1991.
„Zločiny proti lidskosti jsou v ČR žalovány jako ublížení na zdraví, nebo zneužití moci veřejného činitele. Mučení je ze zákona zakázáno, ale paragraf nebyl nikdy použit“, zaznělo v dokumentu. Skvěle v něm také argumentuje bývalá ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová, která až po mnoha letech vyhrála soudní spor s pohrobky komunistického režimu na MO ČR.
„Dokud Slunce z nebe neservali, my na bojišti s prvním jarním vanem, jak podupaná tráva znovu vstanem.“ Vyškrábáno v cele smrti neznámým politickým vězněm, 50. léta, kterým končí filmový dokument Kauza Uherské Hradiště.
Jan Šinágl, 25.1.2022
Komentáře
K.Mrzílek
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.