Aktualizováno 13.10.2023: Citace z projevů prezidenta Beneše a českých politiků k jednání s Němci
***
Historik Otakar Odložilík: „Náraz lodi státního života na osudné úskalí by nebyl tak prudký a drtivý, kdyby nebylo předcházelo přecenění možností a sil, provázené oslabením složitého a citlivého organismu vnitřními zápasy a touhou jednotlivých stran po vlivu a moci, kdyby přepjatá touha po vůdčím postavení nebyla zastínila starou skutečnost a pravdu, že národ, jemuž Stvořitel vykázal místo na středních polohách, nesmí o své újmě a vůli vystupovat do výšek bez obav prudkého úderu a nebezpečí náhlého pádu.“ (Útěcha hledaná v historii, Josef Tomeš, LN 4.10.2023)
„Masaryk si byl od první chvíle svého presidentství vědom osudového významu národnostní otázky pro náš stát a zvláště složitostí a obtíží našeho sousedství s velkým Německem a z nich vyplývající nutnosti upravit rychle postavení největší menšiny ve státě, Němců. Odmítal fikci národního státu a fetišistické přeceňování jazykové otázky. Vysvětloval, že má-li otázka Němců zůstat opravdu vnitřní otázkou republiky, bude podle toho třeba se zařídit, abychom jednoho dne nebyli nuceni tuto otázku řešit teprve pod zahraničním nátlakem, jak se skutečně stalo po anšlusu Rakouska. Měl pravdu, když říkal, že máme připoutat Němce k historickému státu trvalejšími pouty, nežli jsou mírové smlouvy, že třetině obyvatelstva nelze vládnouti jen mocí a měl pravdu i v jiných věcech, které vytýkal jako chorobné přepolitizování našeho života.“ K. Z. Klíma LN 7. 3. 1939
***
Projev, jehož text sepsal Karel VI. Schwarzenberg, uvedl zdůvodňujícími větami: „Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabrániti porušení starých hranic našeho státu… Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti.“ Poté připomenul šlechtici vnímanou „povinnost uchovat dědictví svých otců“ a poukázal na jedinečný jev, kdy „Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí“.
V jeho řeči se prolínala minulost s přítomností a budoucností prostoru, v němž spolu či vedle sebe žili a nadále měli žít Češi s Němci, přičemž ono soužití den ode dne těžklo: „Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může státi. Zejména pak doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost.“
Na závěr šlechtici vyjádřili Kinského ústy „víru v lepší budoucnost“ a prezidenta Beneše a skrze něho i celý národ ujistili, „že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti“.
Zdeněk Hazdra: Jsme si vědomi svých povinností (LN 2.10.2023)
***
… Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní: jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí; jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky; kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila; nikdo se nestane krásnější tím, že změnil tvář.
Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba. Mnoho se změnilo a ještě je toho, co přešlo ve stav nepokojného hemžení; i musíš hledat očima něco, co trvá a je stálé. Chvála bohu, chvála bohu, už nevyhlížíš marně. Najdeš to v lidech, samozřejmé, neporušené a trpělivé; najdeš to v lidech, písmácké a věřící jako po Bílé hoře; najdeš to v lidech jako tiché sbírání sil. Pocítíš tiché a stálé dějství vedle toho dějství nejhalasnějšího; to tiché a nejtišší jsou ty pravé dějiny, neboť bez stálosti není dějin, hemžení a převracení nejsou dějiny. Nic pravého není bez stálosti; řekne-li vám někdo věřte, říká vám tím: buďte stálí a co nejstálejší!
Karel Čapek, LN 4. 12. 1938
***
Zdrží se nějakou dobu u svých přátel
Dr. Edvard Beneš, který přiletěl v sobotu do Londýna, pravil v rozhovoru se zástupcem Sunday Chronicle, že je velmi unaven, a proto potřebuje klid a odpočinek, jehož doufá nalézt v Anglii. „Musím zapomenout na minulost a myslit na budoucnost. Jsem pouhým soukromým občanem, a proto myslím jen na svou vlastní budoucnost. Je mi naprosto nemožné pojednávat o politických událostech nedávné minulosti v tomto stadiu, kdy budoucnost Čechoslováků a osud země je v rukou velmi kompetentní vlády. Jenom nadprorok mohl by nyní předvídat, co bude či co nebude. Děkuji Bohu, že jsem jen fysicky unaven. Své soukromé záležitosti jsem upravil tak, že mi bude snadné zůstat v cizině tak dlouho, jak to budu pokládat za nutné.“
Dr. Beneš nechce poskytnout v Anglii ani v Americe ani politických interviewů ani politických prohlášení a zejména v Londýně musí být důsledný, pokud jde o politické rozhovory. Dr. Beneš dále prohlásil k zástupci Sunday Chroniclu, že se nesešel se žádnou britskou úřední osobou, a potvrdil mu, že přijal profesuru na universitě v Chicagu. Zůstane v Anglii jeden nebo dva týdny. To záleží na tom, jak brzy se bude cítit opět svěžím.
LN 24. 10. 1938
***
Hlas ze záhrobí LN 4.10.2023
Rozhlas učinil zázrak téměř biblický: po příbytcích se ozval mrtvý hlas Josefa Pekaře. V první chvíli až hrůza tě obešla, jak byl živoucí. Nad to to byla řeč úchvatná. To kdysi Josef Pekař mluvil o husitství, o jeho duchovní podstatě, o vznešeném ideálu, o vzepětí a rozkladu národních sil, o vítězství, které bylo nadarmo, neboť čas prošel a svět se posunul. Nejmohutnější část jeho výkladu byl uzávěr, proč se český zápas za očistu křesťanského života skončil sice vítězstvím, uznáním kalicha, ale proč zakrátko triumf ten pominul. Prostě v době, kdy Čechové dovedli svou při k šťastnému závěru, šířilo se již z evropského západu nové kulturní období. Husitské úsilí o obrodu církve a katanství byl vášnivý vzlet čisté duše gotické, ale naplněno bylo, když svět již dýchal renesancí.
Toto poučení jsme si před lety nevšimli tolik co dnes, kdy zase cítíme, že jde o celou podstatu češství. Hledáme pro svůj duchovní život spásu v domově nejvlastnějším. V takovém hnuté mysle se vše obrací k domovu, rodné půdě a tradici, pryč od světa a jeho planých svodů. Jenže hlas ze záhrobí připomněl po půl tisíciletí nejtragičtější českou zkušenost: abychom hledajíce své dobré neopustili, co nás spojuje s duchovní tvorbou světovou.
Eduard Bass, LN 5.3.1939
***
"Jejich zásadním dílem bylo urbanistické plánování, vytvoření měšťanstva a tím i rozvoj intelektuální a materiální moci v pozdním středověku a bohatství země (těžba stříbra!). V 19. století vytvořili velkoprůmysl, a to v přírodně nejchudších oblastech, jimiž Čech vždy pohrdal a kde německý kolonista dokázal ještě vyždímat obživu z nejchudší půdy. Jsme-li hospodářsky a průmyslově schopnější, vyspělejší ve správě, kázni a pracovní výkonnosti než ostatní východní národy, pak za to vděčíme především německému školství. V průběhu staletí jsme se však také s Němci smísili a vstřebali mnoho německé krve. To také výrazně změnilo náš charakter po rasové stránce, a jestliže dnes čtvrtina Čechů v Čechách má německá jména, pak to v žádném případě není dokladem germanizace, ale čechizace."
Josef Pekař Josef (Dějiny československé, Praha 1922)
***
Netoužili žít v Československu LN 23.9.2023
Podle statistik žilo v roce 1921 na území Československa 13 613 172 obyvatel. Čechů bylo celkem 51% (6 850 000), Slováků bylo 14,5 % (1 910 000), Němců bylo 23,4% (3 123 000), Maďarů bylo 745 000, Rusínů, Ukrajinců a Rusů 416 000, Židů 180 000, Poláků 75 000 a v zemi žili i Rumuni a další národnosti. Obyvatelé se na základě ústavy považovali za příslušníky československého národa a oficiální jazyk byl československý. Důvod proč byl československý národ vymyšlen, byl veskrze praktický: v zemi žilo více osob hlásící se k německé národnosti, než k národnosti slovenské. Jenomže ani na Slovensku nebyla tato idea zcela přijímána. Nevýhodná byla i pro ostatní etnika, jež tak byla postavena do druhořadé role.
Především šlo o více než třímilionovou německou menšinu, zanedbatelná nebyla ani menšina maďarská – obě vzhledem ke své početnosti a významu menšinami fakticky ani nebyly. Němci, Maďaři a vlastně ani Poláci neměli od samého počátku zájem být součástí nového státu a usilovali o připojení ke svým národům.
Československo muselo těmto snahám čelit silou. V některých případech, zejména v počátcích, docházelo z české strany k některým, byť třeba dobře míněným rozhodnutím, ale i k vyloženým chybám, které pak Němci a Maďaři vnímali jako projev šikany, v krajních případech jako doklad českého násilí a útisku. Neklidnou situaci v zemi se nakonec podařilo stabilizovat a menšiny se se svým údělem více či méně smířily a zástupci té nejpočetnější, německé, měli dokonce v československých vládách své ministry.
Menšinám, které tvořily v okresech více než 20% populace, bylo povoleno užívat mateřský jazyk ve školách a při úředním jednání. Mohly svobodně zakládat vlastní organizace, spolky a politické strany. Tato rovnoprávnost byla však do jisté míry narušována tvorbou takových volebních obvodů, kde měli převahu Češi, či upřednostňováním Čechů a Slováků při přijímání do státních služeb. Je také poctivé uvést, že československý jazyk byl jednoznačně protěžován a ze strany státu mu byla věnována výrazně větší pozornost než ostatním jazykům.
Početně, kulturně, sociálně a hospodářsky byli nejvýznamnější českou národnostní menšinou Němci, kteří byli hojně zastoupeni ve státní správě i v samosprávách. Disponovali rozvinutým školstvím všech stupňů, měli vlastní vydavatelství, kulturní a hospodářské instituce. Fungovaly německé politické strany, spolky, hnutí, ve velkém počtu vycházel německý tisk
Pro české Němce se začalo ve veřejném prostoru ve stále větší míře používat označení sudetští Němci. Pojmenování se poprvé objevilo již v roce 1903 a mělo odlišit české Němce od alpských. Zprvu byl vnímán spíše pejorativně, brzy se však pojem sudetští Němci začal využívat jako vymezení vůči Čechům. Sudety pak jako území v českých zemích, které od nepaměti obývali Němci a kde měla dominantní vliv německá kultura.
P.S.
Dodnes jsme se hospodářsky, kulturně a mravně z vyhnání českých Němců nevzpamatovali. Byl to, dle mezinárodního práva, zločin genocidia. My máme dva nositele Nobelovy ceny, z řad českých Němců a jejich potomků jich pocházelo deset. V kdysi kvetoucích Sudetech dnes žijí lidé, z jejichž řad těžko můžeme očekávat budoucího nositele Nobelovy ceny, ale daleko spíše trvalého příjemce sociálních dávek. Ukrajinci nám připomínají svým charakterem české Němce – také se okamžitě ve velké většině, ti co mohou, aktivně zapojují do práce a pomáhají nám vytvářet potřebné hodnoty. Kéž by pracovali všichni Češi co mohou a raději zneužívají sociální podporu. JŠ
***
Kardinál Dominik Duka, Mše svatá, Mariánské náměstí ve Staré Boleslavi, před presidentem Petrem Pavlem pronesl tato slova: „Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď; kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, žádnou víru nemá. Člověka nepředěláš, jen se ti vybarví.“ ČT byla na místě, ale v Událostech ČT tento citát nezazněl. JŠ
***
Mnichovská dohoda byla vlastizradou Beneše, selháním vlády, velení armády – ne obyvatelstva !
Read more...