Dobrý den. Všechno nějak až moc podezřele klape, nezdá se vám? Stříbrná neděle - už třetí adventní - byla plna slunce, z mrazu byl jen mrazík a ani skla na autech z něj pořádně nezešedivěla. Ač životní optimista, i ve mně se ozývá neurčitá skepse a vlastně i zkušenost, že za každou pohodu se platí nějakou jinou nepohodou. A ta se, byť v čase předvánočního přicházení, dostavila. Či spíš přiletěla z Východu. Nejdřív ruský car - ten v podobě klenotů, které nám půjčil na obdivování carův následník, jenž ty klenoty následoval. A jemuž přes tři hradní nádvoří v doprovodu první dámy přišel pěšky vzdát své čekání a hold první muž. Dvě čekající hrušky v širém poli hledící na přijíždějící prezidentskou kolonu jako opsanou z Mission Impossible.
Ano, když jsem to viděl, měl jsem vztek - tušil jsem, co bude následovat: slíbený kšeft za 54 miliard, co se během času scvrkne na jediný - palivo pro Temelín. Za nejnižší cenu. Za bratrskou cenu. Ano, vím to: tlustá čára za tou nejhorší minulostí je šedesát let stará a už si to vlastně nikdo nepamatuje. Jen nás pár fosilů, kteří jsme zbyli z těch víc než čtvrt milionu, jichž se většina podílela na dobývání smolincové rudy známé jako uranová. Té se - už vyčištěné - po několik let vysílaly týdně dva velmi dlouhé vlaky (něžně nazývané věrchuška) až za Ural, kde z ní je dodnes hodně dlouhé pohoří, které se jen trochu zmenšuje díky prodeji onoho krmení pro atomové elektrárny. Tím pohořím jsem zaplatili Sovětskému svazu za to, že jeho (atomová a vodíková) křídla nás chránila proti zachvácení imperialismem. Že většina těch, kdo dobývali onu surovinu pro budoucí palivové články či tyče, či jak se tomu nadává, umřela dřív, než měla, na všechny možné druhy rakoviny, se už taky moc neví - zamalováno onou tlustou černou čárou. Ne v archivech, tam ne, ale v mysllích.
A do těchto pomyšlení mi při cenzurované tiskové konferenci (viz redaktor Moláček z ČT) oznamuje hlava státu, že tak laciné krmení pro Temelín nikdy od nikoho jiného nemůžeme dostat. Jasně že ne, šéfe, nejenom Temelín, ale i já a ostatní, kteří jsme zbyli, změřeni Geigerovým počítačem radioaktivity taky pořád ještě hrajeme, jestli Mozarta nebo Čajkovského, to už se moc poznat nedá. Třeba by i nás mohl někdo na něco použít, ne?
Tak. Nezlobte se, musel jsem to napsat. Začal jsem krásným adventním počasím a takhle to dopadlo. Vím moc dobře, že fejeton by měl být i laskavý a úsměvný. Ale ... Prostě ale.
Příště mě budete číst mezi Vánocemi a Novým rokem. Takže vám všem přeju, abyste se Vánocemi nenechali moc uštvat a zbyl vám dech na poklid a pohodu, které se do nového letopočtu budou hodit.
Očima
Jiřího Stránského
spisovatele
MFD dnes, dne 15. prosince 2011
Názory, str. 12A
Read more...