Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 26.01.2021 16:43
    Naštěstí v Americe máme osobnosti jako je senátor Rand Paul.

    Read more...

     
  • 26.01.2021 16:21
    Fortunately, in America we have personalities like Senator ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 16:13
    Vielen Dank für die Weiterleitung der Information. Ich konnte ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 15:46
    Vážení, vrhat se z onkologického klidu do neklidu doby je ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 11:18
    Dobrý den pane Šinágle, moc děkuji za Vaše maily, netušila ...

    Read more...

     
  • 25.01.2021 11:13
    Greg Steube is my Congressman. He represents the district ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Bata_ZelenyZaráží, že se dnes vůbec ještě někdo odváží kandidovat někoho „ve stranickém tričku“ – a ještě ho vybaví třeba 15 miliony, pro nic, za nic – a hlavně na nic. Je divné, že z toho ještě lidem není nanic. Stranické kandidáty není třeba vůbec uvažovat: kopají jen za svoji stranu a zmatené hlasy si míní prostě koupit. Pak jsou tam „nezávislí“, tj. straníci, kteří včas opustili nebo změnili svoji stranu – většinou jsou to ex-komunisté a bankéři. Je až nestoudné, že si již nyní tito "kandidáti" kupují hlasy na ulicích. V mediích to nikomu nevadí. … V přímé demokracii není peněz třeba: jen využít internetu, společenských sítí a dobrovolné angažovanosti k prosazení vlastního, občanského kandidáta. Jestli na to ani dnes „nemáme“, pak si zasloužíme, co dostaneme. ... Jde totiž o hodně. Volit slabého prezidenta přímou volbou občanů by byl nesmysl a další promarněná příležitost.

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy… Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! NE; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“

Karel Čapek: Politikum, Lidové noviny, 21. 9.1925

… Nejhorší na tom všem jsou ovšem opět peníze: chtějí si i svého prezidenta platit a koupit tím, že podvedou voliče. Strany vydělují desítky milionů pro své beznadějce. Peníze stále dominují českou demokracii, přímou či nepřímou. Přitom, demokracie není o penězích, ale o myšlenkách. Ale i tři „nezávislí“ ex-komunisté pracují s miliony, pocházející z finančních zájmů postkomunistických firem jako Exchange, Unicorn nebo dokonce Lukoil. Jsou to náhle všechno „přátelé“ a fungují i vztahy nepotismu. Kupování hlasů do přímé demokracie nepatří. Předpokládájí, že jim čeští voliči opět „skočí na špek“ – tak jak to poctivě dělali celých 22 let. Berou to české „Kdo neskáče, není Čech!“ doslovně – všichni ti vysloužilí politici, bankéři, ex-komunisté, partajníci, „podnikátělja“ a mediální vlastníci. Není to vůbec k smíchu.

… NIKDO z existující plejády kandidátů nemůže sjednotit, motivovat a stimulovat národ jako celek: jsou všichni příliš závislí, nesvobodní, „v háku“ na financích a v cizích službách. Raději pojem „národa“ vypustí vůbec. Chybí kandidát národního konsensu, chybí Sjednotitel. Jinak přece nemá přímá demokracie žádný význam. Už dnes se ozývají hlasy, tvrdící, že přímá volba není nutná – že český prezident stejně nemá žádné pravomoce.

Ale o to přece právě jde! Jako o to šlo Čapkům a Baťům (ale i Haškům) dob minulých. Česko potřebuje silného prezidenta se silným mandátem veřejnosti. Bez silného, nadstranického a „nadfinančního“ prezidenta zůstaneme v područí zájmových skupin ještě hluboko do 21. století; obětujeme své děti a přicházející generace. Potřebujeme prezidenta s opravdovým mandátem – ne někoho, kdo vyhraje „o hlas“.

Jaký měl asi mandát V. Havel, když byl v lednu r. 1998 zvolen až ve druhém kole, s razantní převahou jednoho hlasu? Jeho protikandidát (posl. Sládek) byl vzat do vazby: byl to právě ten jeden chybějící hlas (plus hlasitý pískot první dámy), který zafixoval parlamentní prezidenturu na dalších 15 let. Pokračování této historie je nabíledni.

Zatím to ale nevypadá dobře: s volbami se náhle příliš spěchá, aby měli straníci jasnou výhodu peněz (nemusí totiž sbírat 50 tis. papírových podpisů); ostatní sebedeklarovaní kandidáti jsou samozvanci: vydávají se za „kandidáty“ dlouho předtím, než by získali byť i jediný hlas. Pasivita občanů je zde až nemístná a nevyvažuje kontrastující hyperaktivitu medií. Stále přece existuje možnost, že pučorodné strany „přímou volbu“ odsunou až na příští volební období – což může představovat dalších deset let nějaké partajnické atrapy na Hradě. Veřejnost zůstává slepá a hluchá, obzvláště v přelomových obdobích. Když už „je po ptákách“ – pak nadávají všichni, a hodně dlouho.

Současnou plejádu prezidentských kandidátů lze v ČR rozdělit do tří překrývajících se skupin:
1. Ti, kteří se přímo podíleli na rozprodeji české ekonomiky a společnosti posledních 20 let; tzv. političtí „dinosauři“: kandidáti politických stran, větších i menších, kteří 21. století prostě nezvládli. Neumí. „Mýlili se“ celá desetiletí a budou brzdit vývoj české společnosti i nadále.

2. Ti, kteří „byli“ komunisty v kritických chvílích existence české společnosti. Nejde jen o selhání ideologické, ale hlavně charakterové a morální. Omluvy a výmluvy nestačí a při usilování o reprezentaci státu jsou nevhodné. „Bývalý“ se účelově stává „nezávislým“ a degraduje tak význam českých slov podle směru větru, peněz či míry touhy po politické a ekonomické moci.

3. Ti, kteří s výše uvedenými skupinami aktivně spolupracovali, podporovali je, stali se jejich součástí – podřídili tak svoji odbornost a inteligenci službám partajníků, korupčníků a politických oportunistů.

Pro voliče jsou obzvláště významná ta překrývání: komunisté s bankéři, ekonomové s bankéři, a všichni dohromady s partajníky. Nic se nezměnilo, jen někde lze přidat slova jako „bývalý“ anebo „dřívější“ a vše lze zakrýt vhodně módní nálepkou „nezávislý“. Nastává český Festival oportunismu, táborák marnivosti, přemalba fasád a pošlapání všeho, čemu se dříve říkávalo hodnoty. Hodnoty se staly starou a již hodně obnošenou vestou.

Jestli dnes ještě někdo věří bývalým komunistům, stranám a straníkům, bankám a bankéřům, tak se pro české voliče, hned na počátku přímé demokracie, rozevírá velká rokle – zřejmé a zřejmě neobsaditelné „vakuum“. Chybí kandidát (anebo dáma-kandidátka, která by se „vymkla“), který:

- není a nebyl členem žádné polistopadové strany, a tak může být přímo zodpovědný svým voličům.

- není a nebyl členem komunistické strany či jiných komunistických organizací – nemusí se pak za nic omlouvat a na nic vymlouvat.

- nepodpořil a nezúčastnil se pochybných strategií Šokové terapie, Jediné možné cesty a Kupónové privatizace – nemá tedy „zkušenosti“ s rozprodejem, tunelováním, rozkrádáním a korupcí.

- neměl dlouhou politickou „zkušenost“, tj. čas na zformování rozsáhlých sítí vztahů, vlivu, korupce a penězovodů.

Každý "zkušený" kandidát vleče ohromné zavazadlo vztahů, sítí a "spolucestujících".

Nikdo nemůže být „nástupcem“ V. Klause: ten byl přece zvolen zákulisními stranickými machinacemi, tak jako jeho předchůdce. Přímá volba je zcela novou výzvou občanům, aby vybrali (nejen zvolili) kandidáta národního konsensu – nestraníka, nebankéře, nepolitika – vedoucího národ do budoucnosti, ne do dalších dvaceti let rozkrádání, rekorytarizace, ideologického dogmatu a stranické servilnosti. Přímo volený prezident by se neměl prostě „ucházet o Hrad“, ale důstojně a pouze o důvěru celého národa. Jinak to nemá cenu.

Mnohým nestačí citovat z erudice K. Čapka a J. Bati; mnozí Češi stále ještě dají i na J. Haška. Je to logické, protože i Hašek byl svědkem, jako Čapek, roku 1925 (brzy uplyne téměř sto let této zastaralé politiky, kterou dodnes kopírujeme). Tedy, Jaroslav Hašek, povídka „Politické úspěchy vědátora“, Zpověď starého mládence, Praha, 1925:

„Bylo to pravdou, že v onom okresu vystupovalo devatenáct kandidátů. Samostatných bylo devět, ostatní náleželi k politickým stranám a nadávali si vzájemně. Zdálo se, že právě ti největší vyvrhelové lidstva se tu sešli, aby se ucházeli o přízeň voličů. Psali navzájem o sobě, že zabili dědečka vlastního, připravili svou vlastní matku o život a podobné hezké věci, které jsou s to, aby se jim člověk vyhnul na dvacet kroků. Oni však se jim nevyhýbají, ti jejich voličové; naopak, poslouchají je s otevřenými ústy, jak líčí své zkušenosti, naděje do budoucnosti a podobné věci, hrnuli se do jejich schůzí s odhodlaností partánskou, aby je vyslechli. A oni mluvili k nim, jak se budou mít dobře, jak právě oni jsou s to je zachránit, je povznést.“

Haškovo „ti jejich voličové“ je přesné a pro naše generace degradující. Ano, „voličové“ – ne straničtí „kandidáti“ – jsou podstatou autentické demokracie. Není třeba těch, kteří „chtěji“, ale hlavně těch, kteří jsou vyzváni (a pozváni) – tak jako ve zlínských dobách Tomáše Bati – aby nabídli své vidiny, hodnoty a hlavně akci.

 

„Nechte je klusat, uděláme si to sami!“

„Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom,

co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.“

Čínské přísloví

 

Celý článek: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=17144

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)