V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Motto: „Já nevím, co to člověk je. Já vím jen, co se platí.“ (Brecht)
… Zdá se proto, že ekonomické potřeby a vztahy ztratí svůj primární význam, jakmile jich bude zajištěn trvalý dostatek. Existence konzumní společnosti mluví zdánlivě proti tomu. Což i ve společnosti nadbytku netrvá honba za majetkem? Lidé se však účastní tohoto shonu nikoliv proto, že by jim přinášel blaho, ale proto, že nic jiného dělat nemohou. Standardizovaná a konfekční společnost má strukturu mořské houby. Když člověk opustí vlídné rodinné prostředí, je vržen do souvislostí, kterým nerozumí a v nichž se nemůže uplatnit jinak než konzumem, tj. standardizovaným způsobem. Zavládne fetišismus peněz a majetku. Lidé již nechtějí peníze a majetek, aby měli pohodlí, mohli cestovat nebo opatřit si věci, po nichž touží, ale jen ze společenské „povinnosti“. Vidíme samoúčelné shánění nepotřebného zboží, přepych a nevkus, plýtvání. Naplňuje nás obavami, vidíme-li, jak celé vrstvy lidí jsou zbaveny vší vnitřní důstojnosti, jsou především pasivními vykonavači cizí vůle a pokynů, a proto i ve volném čase jen konzumenty.
Žijí mimo dobro a zlo, mohou být snadno zneužití. Jedinou vyhlídkou konzumní společnosti je stálé zvyšování výroby, co je nad to, zní jako fráze a je frází. Únavné zdůrazňování významu výroby je svědectvím o nadvládě produktu nad člověkem. Pracujeme a bereme peníze, neptáme se, k čemu nám to je. Slovy se ujišťuje, že to vše je pro člověka, lze však uvést drastické příklady toho, že se jako lidé neustále podřizujeme potřebám výroby. Soustava dovede na člověku ocenit pouze výkon, člověk je ztotožňován se svým pracovním místem a nevraživě se nese, když je překračuje.
Marx hovořil o říši nutnosti a o říši svobody, která začíná za jejími hranicemi. Dnes se zdá, že jsme říši svobody vzdáleni stejně, jako tomu bylo za Marxových dob. Abychom se jí přiblížili, museli bychom zastavit růst spotřeby, pak bychom teprve mohli účinně zkracovat nutnou pracovní dobu a věnovat se svým zájmům. Zatím jsme mnohdy jako pes, který se stále zuřivěji žene za vlastním ocasem. Je možné, že konzumní společnost nebude tak věčná, jak si někteří myslí. Pouhý majetek brzy vyvolá pocit marnosti a již dnes vidíme, jak i ekonomické podněty začínají být lidem lhostejné jako vše ostatní.
… Způsob hospodaření a řízení společnosti klasikové podrobně nerozebírali, nechtějíce předepisovat budoucnosti. Některé jejich zmínky se však opírají o předpoklady, které se nám jeví jako naivní. Mysleli, že zanikne-li konkurence, bude snadné výrobu plánovat. Tím podcenili složitost moderní výroby, jejíž direktivní, centrální řízení se stává úkolem přesahujícím lidské síly a nemůže nahradit jemné zpětné vazby hospodářství řízeného trhem. Dále věřili, že dělníci budou mít k práci kladný, tvůrčí vztah, protože budou pracovat pro sebe. Tento předpoklad, jistě platný pro menší pracovní sdružení, se opět ukázal být v rozporu s mechanismy moderní společnosti.
Ilf a Petrov potkali v Americe nezaměstnaného dělníka, který jim jako sovětským občanům projevoval sympatie a tvrdil, že po vzoru Ruska by i v Americe měli být milionáři vyvlastněni. Každému by ponechal jen pět milionů. Tuto shovívavost, sovětským novinářům nepochopitelnou, vysvětlil teprve americký průvodce. Dělník totiž nevylučoval, že i on sám by se mohl stát milionářem.
Tato příhoda má hlubší smysl. Dělník v kapitalistické zemi má naději, že se osamostatní, že se stane ne-li milionářem, tedy přece jen něčím. Tato naděje ho váže k práci. Socialistický dělník nepracuje na kapitalisty, ale na stát, rozdíl je vlastně jen v tom, že od státu se nelze osvobodit, člověk zůstane jeho otrokem v jakémkoliv postavení. Je-li navíc svázán institucemi, politikou a ideologii, nemá důvod, proč by se o něco snažil. Tyto elementární psychologické postřehy vysvětlují mnohé: velmi nízkou pracovní morálku, opovržení schopnějšími a vedoucími, nechuť k experimentům a jiné známé neduhy socialistického hospodářství. Ekonomické zainteresování na práci, to je ve většině případů i pro socialismus jediná možnost, jak učinit z pracovní doby součást aktivity. Nikdo zatím nemůže říci, jak daleko jít a co dělat, aby se nejvíce projevily přirozené přednosti socialismu.
… Problém vztahu člověka a společnosti tvoří analogii vylíčené situace. Člověk má k disposici globální, „fenomenologické“ teorie, jako je marxismus. Tyto teorie mu ukazují, jak funguje společenský mechanismus a jak na něho působí, neříkají však, jak tento mechanismus vyplynul z podstaty člověka. To by člověk právě potřeboval vědět, aby mohl změnit svět. Neví-li to, je i přes své znalosti bezradný a nemůže skutečnost uvědoměle ovlivnit.
… Hlubší poznání musí tedy přejít od teorie společnosti k teorii člověka. Není zatím jasné, jakými cestami se dá tato teorie budovat a jak bude vypadat. Nepochybně však přinese výrazné korekce i k teorii společnosti.
… Jednou se vynášejí nechutné bombastické ideje a potom stejně nechutný vulgární ekonomismus, jednou asketická dřina a potom nevázané smyslové požitky, nejdříve se vyvrací věda vírou a potom víra vědou. Co bylo vytrženo, hyne jako květina bez vody a zbylému zase něco chybí k úplnosti. Proti narušení rovnováhy se lidé brání opačnými výstřelky, které je však opět neuspokojují. Tak citová podvýživa ústí v sexuální výstřednosti, pseudoideová přeorganizovanost v chuligánskou anarchii, suchý scientismus do nevkusné sentimentality a mystiky, pošlapání všedních radostí v nechuť ke všemu velkému a nadosobnímu.
Neměli bychom vycházet z toho, že je-li vůbec něco rozumného, pak je to harmonie, rovnováha v uplatnění všech složek lidské bytosti a jednota rozumu, srdce a těla? Právě tato jednota je narušena.
Současná věda a umění rozanalyzovaly svět ve snaze o jeho poznání. Tato analýza ve spojení se specializací všech společenských funkcí však vede k hluboké dezintegraci člověka. Dezintegrovaní lidé jsou stále schopnější v analýze, ale stále méně schopni syntézy. Jsou jako kopáči, kteří mají vykopat základy. Každý však kope tak divoce na jediném místě, že se zakopal do jámy a nevidí již své bližní, bude kopat tak dlouho, až se na něho stěny sesypou.
Každý z nás vynakládá mnoho úsilí v tom či onom oboru činnosti, často však už není nikoho, kdo by jeho jednání mohl s přátelským zájmem sledovat a chápat je jako část sebe samého. Tím však, že si každý dělá své a nezajímá se o jiné, roste osamocení, nekritičnost a nezodpovědnost. Je to jako v Gorgiově výroku: „I kdybychom něco poznali, nemohli bychom to říci jiným, protože nikdo nemá čas ani trpělivost nás poslouchat, a dokonce přemýšlet o tom, co jsme mu řekli. Věda dosud přináší materiální zisk, ten je však sám o sobě marnost, neboť jen prodlužuje a ulehčuje život v osamocení.“
Je proto na čase zamyslet se nad tím, co dělat, abychom místo základů pro budoucí stavbu nevykopali jen jámy pro rakve.
Celý článek: http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2015/27-2015/559add1acda07
Read more...