… Podobně zasvé vzala obrozenecká a prvorepubliková představa o mírném, holubičím národě, protože se ukázalo, že nebojovat nebývá z dlouhodobého hlediska vždy ctností. Zde došlo k velmi pozoruhodné transformaci, protože karamboly, jež nebojovnost (přímější pozorovatel by se asi neostýchal mluvit přímo o zbabělosti) národu přinesla, vytvořila novou představu, Čecha přežívajícího, přikrčeného, ale vposledku triumfujícího, byť švejkovským, případně benešovským způsobem: byli jsme a budem (arci s tím, že se občas budeme mít potíž podívat do zrcadla). …
* * *
Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (BIS, tzv. čučkařů), ve své veřejné části, bývá obvykle nudnou, suchopárnou četbou. Ne tak letos: výroční zpráva této služby za loňský rok právem vyvolala značný mediální ohlas, a to, paradoxně, hlavně vinou jedné jediné poznámky pod čarou na straně 7, která zní:
Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.
Výtky mohly být a byly směřovány dvěma směry: jednak, že BIS nemá pravdu, a pak, že leží mimo její působnost pravdu v takové citlivé věci mít (a veřejně vyjevovat).
Pojďme si tedy oba aspekty popořádku rozebrat.
Úkoly BIS jsou taxativně vymezeny ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, a to tak, že BIS zabezpečuje informace a) o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, b) o zpravodajských službách cizí moci, c) o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství, d) o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, e) týkající se organisovaného zločinu a terorismu.
Úvahy o tom, z čeho pramení ideové ukotvení českého školství, jsou skutečně poněkud ultra vires, a je hodno káravého pozdvižení obočí, nalezneme-li je v oficiálním výstupu služby, byť v upozaděném postavení v poznámce pod čarou. Pokud však připustíme, že činnost ruských zpravodajských služeb směřuje proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti této země, může být i informace o panslavistickém zaměření školství relevantním zpravodajským poznatkem. Po BIS bychom neměli chtít, aby byla apolitická, protože by zároveň musela být naprosto sterilní: na straně druhé, mnohé z jejích někdejších akcí, notabilně za vlády premiera Grosse, vycházely daleko nad rámec toho, co smí a co by měla dělat, a buďme tedy rádi, že se nyní omezuje na oblast excesů verbálních.
Není pravda, že by byly moderní dějiny pouze jejich sovětskou versí, v tom se autor zprávy zřetelně mýlí: dějiny presentované ruským školákům jsou značně jiné než ty, které se učí v českých školách, a troufáme si dokonce tvrdit, že ty české jsou od neutrálního pohledu na nedávnou minulost ještě vzdálenější než ruské. Stejně tak není jejich základní vadou myšlenka všeslovanství, proti té si národ, včetně učitelů, vytvořil poměrně silné protilátky a je populaci dokonale neprodejná. Češi z velké části pohrdají ostatními slovanskými národy a uvědomují si svou blízkost k německému národu, proto o novém přimknutí k dubisku na východě nemůže být řeči, a mrtvé jsou i benešovské ideje mostu mezi Západem a Východem – jakkoli se je pro ruské zájmy pracující president republiky pokouší vzkřísit.
Problém je v tom, že Češi se jako moderní evropský národ etablovali na pozadí a v prostředí dominantního německého živlu, aniž by byli schopni se s ním utkat jako rovný s rovným; nebyli arci nikdy tím, kdo by určoval pravidla: to hřiště nebylo jejich a jejich nebyla z velké části ani hra, jež se na něm odehrávala. Vítězství nad Němci, či přesněji jeho iluse, tak byla vytvořena jako propagandistický mythus, přičemž podíl ruských našeptávačů na jeho utváření nemusel být rozhodující – přestože Rusové jeho plody bezezbytku zužitkovali.
Zjednodušeně řečeno, porazili a vyhnali jsme německého okupanta (a sami si nalhali, že okupantem byli vlastně i čeští Němci autochthonní), a poté byli přinuceni potupně přihlížet jeho úspěchu a porovnávat ho s vlastními neúspěchy, z nichž byli, jak se ukázalo, jen zčásti důvodně viněni Rusové a jejich pátá kolona, českoslovenští komunisté.
České školství je prodchnuto představou výjimečnosti českého národa, a je pozoruhodné, že prameny této výjimečnosti nejsou v čase zcela stálé a postupně se mění. Trvalkou je myšlenka výsadního postavení českého jazyka, jeho nevyřčeného primátu mezi ostatními jazyky. Řekněte Čechovi, že jde o tuctový, ničím nevynikající a samoúčelnými anachronismy zatížený středoevropský jazyk, a do konce života s vámi nepromluví: čeština je přeci krásná, jedinečná, opojně libozvučná, o tolik krásnější než jazyky jiné, najmě pak ovšem než němčina.
Další zdroje výjimečnosti jsou proměnlivé a částečně diskutabilní. Vezměme schopnost improvisace, vyjadřovanou dictem o zlatých českých rukou. Ta prožívala vrcholné období v polovině minulého století, poté zanikla, protože i méně bystrým z Čechů začalo docházet, že než improvisační schopnosti je cennější vzdělání, schopnost komunikovat a presentovat se, a při práci samotné pak pečlivost a důkladnost.
Podobně zasvé vzala obrozenecká a prvorepubliková představa o mírném, holubičím národě, protože se ukázalo, že nebojovat nebývá z dlouhodobého hlediska vždy ctností. Zde došlo k velmi pozoruhodné transformaci, protože karamboly, jež nebojovnost (přímější pozorovatel by se asi neostýchal mluvit přímo o zbabělosti) národu přinesla, vytvořila novou představu, Čecha přežívajícího, přikrčeného, ale vposledku triumfujícího, byť švejkovským, případně benešovským způsobem: byli jsme a budem (arci s tím, že se občas budeme mít potíž podívat do zrcadla).
A zřejmě vůbec nejdůležitější: Čech, protože je historicky utlačovaný a dějiny mu nepřejí, má právo počínat si vůči druhým nepoctivě. Tento mythus je rovněž relativně nový, rozhodně máme za nepředstavitelné, že by si někdo podobnou thesi troufl prosazovat ve veřejném prostoru v předválečném období (přestože v českém mentálním mikrosvětě přítomna zřejmě byla, minimálně latentně, už tehdy).
Máme tak za to, že tyto stereotypy a nikoli ruská propaganda formují dnešní mladou generaci. Rusové jsou vynikající v tom, jak s českými historickými mindráky tvůrčím způsobem pracují, avšak žádná masivní infiltrace panslavismu nebo ruské pojetí dějin se v české škole neodehrávají; tím jsme si jisti.
https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/vyrocni-zprava
Read more...