… Základní motivací politiků není prospěch občanů, ale svůj vlastní prospěch a úspěch. Politický neúspěch totiž končí „vyřazením ze hry“ a finální nutností pracovat. Tato představa je pro mnohé politiky natolik trýznivá, že poruší cokoli, podrazí kohokoliv a budou intrikovat proti komukoliv, jen aby získali politickou funkci anebo se v ní co nejdéle udrželi. Každý úspěšný politik má proto celou řadu závistivých a zlobou posedlých odpůrců, kteří se neštítí čehokoliv. Nekriticky důvěřovat nelze ani členům své vlastní strany. I ti zdánlivě nejvěrnější totiž vždycky čekají na příležitost, jak se sami prosadit, a to i za cenu zrady svých nejbližších přátel. Bezmezná důvěra je proto buď projevem nemístné sebedůvěry (např. Caesar, zavražděný nejen svými politickými odpůrci, ale i blízkými přáteli) anebo nevědomosti a nerozumnosti (zejména naivity). Na nemístnou důvěru už také mnozí vládci a politici doplatili buď svým společenským postavením (v tom lepším případě) anebo i životem. …
* * *
Politik musí být opatrný v důvěře, protože zkušenost nás učí:
„Opatrnost je matkou moudrosti!“
„Opatrnost je matkou moudrosti!“
„Důvěřuj, ale prověřuj!“
V politice jsou lež, pomluva, neupřímnost, podvod, lstivost, zákeřnost, záludnost, intrikování a zrada běžným jevem. Začínající politik (pokud není naivním idealistou) proto nemůže počítat s tím, že vstupuje do vlídného, přátelského a komunikativního prostředí, ve kterém se dodržují slušná a poctivá „pravidla hry“. Naopak je to prostředí „vlčí“, kde mnohonásobně platí starořímské úsloví „člověk člověku vlkem“ (homo homini lupus est). Kdo se chce v takovém prostředí uplatit, musí se mu postupně přizpůsobit, a to i za cenu ztráty své lidské hodnoty („kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“). Výjimkou by mohli být pouze takoví politici, kteří by měli nezpochybnitelnou mravní pověst a byli by natolik zásadoví, tvrdí a argumentačně vybavení, že by dokázali svému vzpurnému okolí vnutit svá „pravidla hry“.
Pouze naivní politik může např. věřit tomu, že uzavřená koaliční dohoda bude za všech okolností dodržována a jeho „smluvní partneři“ nebudou vyhledávat nejrůznější záminky k jejímu porušování anebo vypovězení. Zatímco mezi slušnými a poctivými lidmi platí již po tisíce let zásada „pacta servanda sunt“ (tj. smlouvy jsou závazné), v politice se stejně tak dlouho smlouvy, dohody a úmluvy porušují. Pouze tato jediná indicie dostatečně vypovídá o tom, jací lidé se v politice pohybují.
Základní motivací politiků není prospěch občanů, ale svůj vlastní prospěch a úspěch. Politický neúspěch totiž končí „vyřazením ze hry“ a finální nutností pracovat. Tato představa je pro mnohé politiky natolik trýznivá, že poruší cokoli, podrazí kohokoliv a budou intrikovat proti komukoliv, jen aby získali politickou funkci anebo se v ní co nejdéle udrželi. Každý úspěšný politik má proto celou řadu závistivých a zlobou posedlých odpůrců, kteří se neštítí čehokoliv. Nekriticky důvěřovat nelze ani členům své vlastní strany. I ti zdánlivě nejvěrnější totiž vždycky čekají na příležitost, jak se sami prosadit, a to i za cenu zrady svých nejbližších přátel. Bezmezná důvěra je proto buď projevem nemístné sebedůvěry (např. Caesar, zavražděný nejen svými politickými odpůrci, ale i blízkými přáteli) anebo nevědomosti a nerozumnosti (zejména naivity). Na nemístnou důvěru už také mnozí vládci a politici doplatili buď svým společenským postavením (v tom lepším případě) anebo i životem.
„Vladař nesmí být nikdy nedbalý k záležitostem úředníků, musí vědět vše o jejich činech a jednání. Pokud se u nich projeví nepoctivost a proradnost, nesmí je v žádném případě nechat ve funkci, ale musí je sesadit a podle zásluh potrestat, aby to posloužilo jako příklad pro jiné a nikdo se neodvážil ze strachu před trestem popouzet proti vladaři. Na toho, komu je svěřena nějaká vysoká funkce, musí být tajně napojen mošref, aby o tom nevěděl. Mošref bude pravidelně podávat zprávy o jeho chování a činech.“
(Nezámolmolk – Pojednání o politice)
Rozumný politik proto musí se stejnou pečlivostí sledovat nejen své politické protivníky (tj. zjevné nepřátele), ale i své „soukmenovce“, mezi kterými jsou skrytí četní nepřátelé, kteří se ovšem navenek tváří jako přátelé nejvěrnější. Proto jejich důvěryhodnost příležitostně prověřuje a neschopné nebo nespolehlivé buď omezuje „v rozletu“ anebo se jich urychleně zbavuje. I minimálně soudný politik by totiž nikdy neměl důvěřovat lidem, kteří jsou nespolehliví, „křiví jako turecká šavle“, nedokáží dodržet dané slovo, už jednou „zradili“ anebo „přeběhli od protivníka“. Z historie je totiž známo, že kdo zradí jednou, při vhodné příležitosti zradí i po druhé.
„Důvěřivost je kletbou ušlechtilých duší. Kdo má moc a chce si ji udržet, musí být tvrdý jako diamant.“
(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)
„Parvíz řekl vezírovi: „Vladař nesmí strpět čtyři typy lidí: Za prvé ty, kteří touží po říši, za druhé ty, kteří pomýšlejí na ženy, za třetí ty, kteří neudrží jazyk za zuby, za čtvrté ty, kteří jsou slovy s králem, ale srdcem proti němu.“
Počínání muže objasní jeho tajemství. Jestliže je král bdělý nad svými záležitostmi, nezůstane mu nic skryto.“
„Alexandr porazil Dáreia proto, že Dáreiův vezír se potají spojil s Alexandrem. Když byl Dáreios zabit, Alexandr řekl: „Vezírova nedbalost a jeho zrada zahubily říši.“
(Nezámolmolk – Pojednání o politice)
Opatrný politik si musí být vědom toho, že je neustále sledován (případně odposloucháván) a veškeré jeho počiny jsou někým zaznamenávány pro případ budoucí politické potřeby. Téměř každý perspektivně uvažující politik má totiž skrytou složku, ve které shromažďuje informace nejen o svých politických protivnících, ale i o svých soukmenovcích, protože dobře ví, že je může někdy využít nejen pro své prosazení, ale i pro svoji záchranu. Jen málokterý politik má totiž zcela „čistou“ minulost, protože téměř vždy se někde něčím „ušpinil“. Zpravidla před volbami proto vždycky vyjde nějaká nepříjemná minulost najevo (anebo je účelově vymyšlena), načež obvykle vypukne lítý a nenávistný boj, ve kterém je dominantním zájmem vítězství za každou cenu. V politickém boji se totiž hodí nejen nepříjemné pravdy, ale i polopravdy a lži – bez ohledu na to, jakou škodu to způsobí na veřejném mínění občanů o politice a politicích. Čím je pak politik nemravnější a ve své pozici ohroženější, tím záludnější a nepoctivější argumenty používá („chcípající kobyla nejvíce kope“). Rozumný a opatrný politik si proto vždycky dává pozor nejen na to, kam chodí a co dělá, ale i s kým mluví, kde mluví a co mluví – a stejně tak důsledně dbá o pověst svých rodinných příslušníků, kteří ovšem musí být bezpodmínečně natolik ukáznění, aby svými nerozvážnými skutky svému chlebodárci neškodili. Vždycky se proto vyplatí být i v soukromí slušný, zdvořilý a zdrženlivý ve vyjadřování. Pro intrikány a politické gangstery totiž není horší zklamání, než když objekt jejich sledování má čistou minulost, když mají nouzi o skandální informace, nemají se čeho chytit anebo když je síť jejich intrik prohlédnuta a protržena.
Z opatrnosti a nedůvěřivosti se však může stát pravé prokletí. Mnohokrát zklamaný, podvedený a zrazený politik totiž může postupně „zahořknout“, může se stát chorobně podezřívavým a nakonec i paranoidním a nebezpečným. Platí totiž důležitá psychologická poučka, že „kdo nikomu nevěří, patrně ani sám není hoden důvěry.“ Ostatně je známo, že mnozí starověcí vládci, obklopení stálými úklady a nebezpečím, prosluli chorobnou podezřívavostí a fyzicky likvidovali i své nejbližší příbuzné (syny, manželky apod.). O judském králi Hérodovi Velikém (62-4 př.n.l.) se např. říkalo, že je bezpečnější být jeho psem než jeho synem. Známá je též pověst o Dámoklovi, který prý navštívil syrákúského tyrana Dionýsia I. (4.stol.př.n.l.) a jsa oslněn jeho bohatstvím a mocí, prohlásil jej za nejšťastnějšího člověka na světě. Dionýsos I. mu pak při hostině nechal pověsit nad hlavu meč na koňské žíni a vyděšenému Dámoklovi řekl, že tento meč je připomínkou neustálého nebezpečí, kterému je jako vládce každodenně vystaven.
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Soudce VS Praha JUDr. Ivan Elischer si přivydělával jako herec v seriálu TV Barrandov. Hrál podnikatele nakaženého virem HIV. Soudcovská unie ho pouze pokárala?! Obávám se, že jsme v tomto případě opět „jedničkou“ na světě. Kolik asi takových morálních zrůd se nachází v české justici? Kolik nevinných lidí bylo díky nim odsouzeno? Kolik vinných neodsouzeno? Jsou neomezenými a prakticky nepotrestatelnými pány nad našimi životy! Jak dlouho si naše země může ještě takovou „justici“ dovolit, aby se zabránilo anarchii?!
J.Š.
Read more...