Abraham Lincoln: „Vždycky je lépe mlčet a raději být považován za hlupáka, než promluvit a rozptýlit tak veškeré pochybnosti.“
* * *
Pro tuto všeobecně znemravnělou dobu je příznačné, že slušnost (nebo též korektnost) je mnohými politiky označována za opovrženíhodný přežitek minulosti (též historický anachronismus) – a jak hovoří, tak se i chovají. Přitom platí kategorický mravní imperativ (příkaz), že moudří, uvážliví a uměření politici (pokud by byli) musí být bezpodmínečně slušní, vlídní, tolerantní a nesmí se nechat vyprovokovat k neuváženým a zlobným reakcím.
„Diplomat je člověk, který vás pošle do háje takovým způsobem, že se na tu cestu ještě budete těšit.“
(Lawrencův zákon)
Na politickou slušnost a důstojnost (lat. decorum) jsou slušní občané obzvláště citliví, protože předpokládají, že osoby ve vysokém společenském postavení se podle toho také budou umět chovat. Ani zdaleka tomu tak není a pouze mentálně utlumeným „šmudlům“ a osobám nižších mravních kvalit to nevadí. I někteří naši čelní politici (byť rozpačitě a neradi) veřejně přiznali, že naše politika povážlivě „zhrubla“, aniž ovšem adresně uvedli, kdo se na tom svojí arogancí, hrubostí a vulgárními výrazy zásadní měrou podílí. Sprostota (též vulgárnost) ovšem není argument ani výraz duševní převahy a uchylují se k ní především:
a) lidé duševně méněcenní, kteří tak zakrývají svoji psychickou nedostatečnost anebo nějaký sociální handicap,
b) alkoholici, toxikomané, hulváti a násilníci, kteří sprostotou zastrašují své spoluobčany,
c) rádobyhumanisté,umělci a intelektuálové, kteří sprostotu mylně považují za projev svobodomyslnosti a intelektuální nadřazenosti,l
d) idé psychicky nemocní, kteří trpí duševní poruchou (neurologicko-psychiatrickým syndromem) označovanou jako koprolalie. Tato porucha je neléčitelná, ve stáří se zhoršuje a projevuje se nutkáním k nadměrnému a opakovanému užívání neslušných slov, označovaných jako „fekální“.
Kromě sprostoty se někteří politici projevují i jako neomalení provokatéři,kteří své oponenty anebo politické protivníky ve zlém úmyslu s oblibou zesměšňují a jako argumenty používají mnohdy polopravdy a lži. Pokud se jim pak podaří své protivníky vyprovokovat k prudké slovní obraně anebo i k fyzickému útoku (viz např. pohlavkový incident Macek versus Rath), okamžitě se ukřivděně stavějí do pozice nevinné oběti.
Politická neslušnost je zákonitým důsledkem dlouhodobě pěstované všeobecné tolerance k neslušnosti a sprostotě. Nejen politici, ale i mnozí spisovatelé, herci, zpěváci a umělci (kteří jsou pro část naší veřejnosti politováníhodným vzorem) s oblibou užívají neomalených anebo i vulgárních slov a dokonce se s drzostí sobě vlastní odvažují přesvědčovat lidi, že je to projev jejich intelektuální svobody, duševní převahy a výjimečnosti. Existují dokonce taková pomatená stanoviska, že „právo na sprostotu je základním lidským právem, protože sprostota není zákonem výslovně zakázána.“
Těžko je učitelům napomínat studenty anebo žáky pro sprostou mluvu a hulvátské chování, když tito (drze) poukáží na to, že přece ten či onen politik takto veřejně hovoří. Příklady táhnou! Arogantní, hulvátský a sprostý politik totiž nikdy při svých „oduševnělých“ projevech nemyslí na to, že by jeho chování mělo být vzorem a příkazem chování i pro ostatní občany.
„Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem!“
(Immanuel Kant – kategorický mravní imperativ)
Pokud by se tedy nějaký policista odvážil stíhat podobné hulváty, sprosťáky a nevychovance pro výtržnictví, jistě by se se zlou potázal, protože by jej nejen populističtí politici, ale i nadšení naivní humanisté okamžitě obvinili z potlačování základních lidských práv. Ve společenském prostředí takto zmanipulovaném přisprostlými politiky i naivními humanisty by špatně dopadl i takový politik, který by v zájmu ochrany duševního zdraví dětí chtěl uzákonit cenzuru a zakázat rozšiřování mravně pokleslé literární a filmové tvorby.
Pokud se někdo nedovede ovládat a hovoří anebo píše arogantně anebo vulgárně, vůbec to nesvědčí o jeho intelektuální převaze, ale spíše o výrazném intelektuálním a mravním defektu. Takový člověk by se vůbec neměl zabývat politikou, protože se před občany zesměšňuje a mravně diskvalifikuje sebe i svoji politickou stranu. Někteří politici si však na své obhroublosti zakládají a označují ji za příkladný projev „lidovosti“ , což se bohužel značné části občanů i líbí.
Naproti tomu jsou ovšem případy, kdy se v politice objeví tak „oslnivý“ blb (blbka), jehož provokace, bláboly, žvásty a rádoby intelektuální „jiskření“ jsou tak nesnesitelné, že si vysloveně žádají „uzemnění“ – zvláště když ve své hlouposti „nahraje na nechytatelný smeč“. I případné použití tvrdší oponentury však lze použít na vysoké úrovni – např.:
„Je mi opravdu velice líto, že můj předřečník (oponent) zvolil tak nekultivovanou (a věci neznalou) formu projevu (útoku na moji osobu apod.). I při sebevětší shovívavosti bychom však takovou úroveň projevu neměli nechat bez povšimnutí, protože časem by se takové chování mohlo stát zvyklostí, což by naši politickou scénu rozhodně neobohatilo. Proto považuji za nutné konstatovat:
Projev pana (paní) … … je prokazatelně výrazem nevědomosti, neznalosti, intelektuální nevyzrálosti a mravní nedostatečnosti. Kdyby totiž před svým projevem přemýšlel(a), opatřil(a) si věrohodné podklady anebo se alespoň častěji poslouchal(a), byl(a) by ve svém projevu opatrnější anebo by rozhodně mluvil(a) méně. Jak totiž pravil Abraham Lincoln: „Vždycky je lépe mlčet a raději být považován za hlupáka, než promluvit a rozptýlit tak veškeré pochybnosti.“
Kultivovaný politik si za všech okolností musí zachovat chladnou hlavu, sebeovládání a „dekórum“ (důstojnost, ušlechtilost, noblesu). Čím větší bude jeho důstojnost a nadhled, tím větší bude zuřivost protivníka, který tak snadno ztratí sebekontrolu. Pokud totiž má být protivník poctivě znemožněn a pro současnost i budoucnost paralyzován, je účelné vyprovokovat jej k emotivnímu útoku (dělal to i Sókratés, ačkoliv si tím udělal četné nepřátele) a pak jej znemožnit tíhou pravdivých a nevyvratitelných argumentů, které musí být okamžitě k dispozici. Právě k tomu slouží znalost politické strategie a zejména lsti a úskoku, které nelze považovat za nečestné prostředky, pokud směřují k čestnému cíli, kterým může být i společenská diskvalifikace nečestného a společensky škodlivého protivníka. Tak jako u mravné lži (viz argumentace výše) platí i v tomto směru zásada „účel světí prostředky“.
Pro obzvláštní význam opakuji tuto citaci:
„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,
záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“
(Lucius Annaeus Seneca)
Zásady:
- „Vlídný ve slovech, rázný v jednání!“ (Sofista Himerios – 4.stol.n.l.)
- Znát slabiny protivníka (oponenta) a dovedně ho vylákat na „tenký led.“
- Nikdy „nelikvidovat“ oponenta, který se pouze mýlí a jinak není zlý.
Vlídným slovem a věcnými argumenty jej můžeme přesvědčit a navíc si
jej můžeme svojí vlídností zavázat. Také tímto způsobem mohou
vzniknout pevná přátelství, která (výjimečně) mohou přečkat
i nejrůznější politické „bouře“.
„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,
toť jak by mu světlo o své světlo zapálil:
nic míň mu nesvítí, zapálí-li druhému.“
(Římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)
- Nikdy „nevystřílet“ všechny argumenty najednou! Ty nejpádnější je nutno si vždycky nechat v záloze pro případ „uzemnění“ záludné oponentury. To je jedna z osvědčených cest k získání pověsti silného a obávaného politika. říště si totiž dají všichni záludní oponenti pořádný pozor.
I kdybychom si byli jisti svojí pravdou, nevnucujme jinému svoji subjektivní představu o objektivní realitě. Buďme tolerantní a respektujme jeho mylné představy, pokud nejsou prokazatelně škodlivé. Většinou totiž jde pouze o slova (ze kterých se nestřílí) a nikoli o konkrétní zlé činy.
Neulpívejme na svém vědění, protože to nikdy není konečné a jeho mezních hranic nelze dosáhnout. Vždy lze vědět ještě více a doplnit tak mozaikový obraz pravé skutečnosti.
„Nechť tvé srdce není povýšené kvůli tomu, co znáš;
nenaplň své srdce tím, že jsi moudrý.
Diskutuj s neznalým stejně jako s člověkem majícím znalosti;
neboť nikdy nebylo dosaženo hranic umění
a žádný řemeslník není obdařen znamenitostí.
Správné slovo může být skryté více než smaragd,
je možno je nalézt i mezi služkami skloněnými nad mlýnským kamenem.“
(Ptahhotep)
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Jan Šinágl, 2.6.2019
Read more...