V roce 1947 obdržel André Paul Guillaume Gide Nobelovu cenu za literaturu
… Během 30. let se stal komunistou, lépe řečeno komunistickým „spolucestujícím“ (rusky poputčík, fr. compagnon de route, angl. fellow traveller), což je bolševický termín, který vznikl po roce 1917 a označuje osobu, která intelektuálně souhlasí s ideou politické organizace a spolupracuje s ní, aniž by byla členem této organizace, často jen kvůli vlastnímu prospěchu. … Lepší představu o tom, jak přesně Gide vystihl sovětskou realitu, si lze udělat podle několika zásadních výňatků z Gidova díla:
Lidé jsou spokojení – ale s málem. Před jedním z obchodů čeká dav lidí, čekají tam od rána do večera, celé dlouhé hodiny, jen proto, že noviny oznámily novou zásilku zeleniny. Ale koupená zelenina je špatná, horší než všude jinde. Špatné a ošklivé jsou i šaty, nábytek a všechno ostatní. Je to strašlivý úpadek kvality, vysvětlitelný nedostatkem konkurence. „Jakost? Není třeba.“ – výrobky jsou tu přece bez konkurence, jiných v Rusku nedostanete. Je to věta, kterou omlouvají, často příliš milosrdně, vadné zboží i špatný vkus.
Lidé jsou neteční – člověk by měl téměř chuť říci líní. Pro tuto netečnost byla vymyšlena stachanovština, jež nahradila dřívější knutu. Výkony dělníků a jejich úderných oddílů jsou skutečně úctyhodné – v Rusku, protože obvyklý pracovní výkon ruského člověka je hluboko pod evropským normálem. Kolik by dokázal sovětský stát, kdyby jeho občané měli temperament a vzdělání Francouzů!
Nikde, ani v Hitlerově Německu není lidský duch tolik zotročen, zastrašen, zterorizován. Nade vším vládne Stalin, jehož jméno vyslovují s nevýslovnou úctou. Stalin, který má vždy a ve všem pravdu. Stalin uložil, prováděje hospodářské vybudování země, ruskému národu mnoho strádání. Viděli jsme jejich úsilí a tázali jsme se: Vztyčí konečně hlavu? Nikdy nebyly jejich hlavy tak skloněny.
Je za každých okolností nepřípustné, aby morálka klesala tak nízko, jak to komunismus dělal. Nikdo si nedokáže představit tragédii lidstva, morálky, náboženství a svobod v komunistické zemi, kde byl člověk bez víry znevážen.
Je to diktatura, ale ne diktatura proletariátu. Je to diktatura jednoho člověka, to není to, zač se bojovalo.
Byty, v nichž bydlí sovětští muži a ženy, jsou strašlivé a musí každého rozesmutnět. Stejně ošklivý nábytek, týž obraz Stalina a jinak nic – nic odlišného, nic osobního. Lidé by se mohli stěhovat z jednoho bytu do druhého, aniž by to zpozorovali. Možná, že je to dobré pro jejich spokojenost, možná je to skutečně třeba. Nežijí doma, žijí v závodě, v němž pracují, a na sportovním hřišti, kde se baví, všichni společně, neustále pohromadě. Všichni jsou šťastni jen tím, že se jim všem bere osobnost. Štěstí všech se vykupuje jen na úkor všech. Jsou spokojeni, protože jsou přesvědčeni, že se nikomu na světě nedaří tak dobře, jako jim, a to stačí. Jsou šťastni z nevědomosti – ale tuto nevědomost je ovšem třeba udržet a zabránit tedy ve styku s cizinou. Nevědí o západních zemích téměř nic a ani o to nestojí. Nezajímá je, co se děje v ostatní Evropě, zajímá je jen, co si o nich ostatní Evropa myslí. Tam, kde končí sovětský stát, začíná noc: bída, nevzdělanost, utrpení. Nechtějí věřit, že Paříž má podzemní dráhu (1900), nevěří ani, že má Francie školy. Cizí jazyky se nevyučují, protože se už nemusí učit od ciziny – nač tedy mluvit jejich řečí?
Mnoho se mluví o kritice. Je to však kritika nedokonalá, kritika, která nejde do hloubky. Lidé se často ptají: Je to podle předpisu? Ale o tom, je-li dobrý předpis, je-li dobrá směrnice sama, o tom se nemluví. Je to nebezpečný stav mysli, nebezpečný pro celou kulturu.
V Leningradě jsem měl pronést přednášku. Nebylo mi to umožněno, protože myšlenky, které obsahovala, nebyly dosti zdravé, nevyhovovaly dostatečně směrnicím.
Když projížděli spisovatelé městem Gori, kde se Stalin narodil, chtěl mu Gide poslat telegram asi tohoto znění: „Projíždějíce Gori… toužíme vás pozdravit…“ Tam se však překladatel zarazil: „Vás? Jde-li o Stalina, nestačí pouhé Vás. Vás, učitele národů. Nebo Vás, vůdce dělníků.“ A telegram byl odeslán teprve po tomto přizpůsobení.
P.S.
Pokud takovýto systém působil v naší zemi po generace, nemohl nezanechat stopy na našem myšlení a chování projevujících se až do současnosti. Bohužel tento proces pokračuje v jiných, méně čitelných a viditelných formách. Postavit se mu mohou jen skuteční občané. Ti byli vždy největšími nepřáteli podobných zrůdných systémů, jdoucí proti přirozenosti člověka. Názorně to dnes vidíme nejen v Rusku, ale i v Hong-Kongu a Číně. Ostatní země si můžete doplnit sami. Svoboda má vždy vysokou cenu. Kdo ji nechce zaplatit, zaplatí na konec cenu ještě větší. Stále máme každý svobodnou volbu, ale nebude trvat věčně.
Jan Šinágl, 24.11.2019
Read more...