Máte tady pěknou zem, volte Trumpa, ať vám ještě dlouho pěknou zůstane. Zamával mi a smál se…
Nějak nedlouho po mých narozeninách v srpnu se vyrojily zprávy o bordelu okolo našeho domku v Malone v USA a ozval se i telefon od paní starostky městečka, že tam jsou issues, a abych s tím něco udělal. No, dva nájemníci se rozhodli v mé nemohoucnosti překročit zavřené hranice vzít kramle a nechat to tam prázdné. A jak se stěhovali, tak co nepotřebovali, vyhazovali na trávu před barákem a to místním prostě vadilo.
Někdy na jaře se mi podařilo US pohraničníky přemluvit kvůli špatnému automatickému jističi aby mne pustili to spravit. Po druhé mne ale “pan pohraničník” nemilosrdně vrátil domů s tím, že když nejsem doktor či zdravotník, do USA bych jim přinesl virus, o který tam oni nestojí a vrátil mne domů. Tentokrát jsem ale měl telefon od majorky města a poplašný vymlouvající se dopis od jedné z utíkajících nájemnic, že tam byl požár, a že je to hrozně nebezpečné bydlení...
Důvody ať už jakékoliv, si k oprávněnému stěhování socialistický severoamerický nájemník vždycky už najde. No a tak já zpátky na hranice a jiný pohraničník po telefonátu majorce města mne tam pustil. Zbytky nábytků a nepotřebností si již z trávy rozkradla zas jiná luza, ale povinnost posekat trávu a obnovit rentovatelnost opuštěných bytů mi zůstala.
Jen kdo byl kdy domácí může rozumět tomu, v jakém stavu ty byty byly. Paní z předního bytu si koupila dům a do jejího bytu se spolu se synem vraceli odšroubovat cokoliv co v novém obydlí potřebovali. A tak mi nastalo období malování, čištění, výměny koberců, shánění a instalování ukradených zrcadel, sprch a instalaterských vybavení, mytí podlah, ale hlavně shánění lidí, ochotných něco dělat. Neznajíc téměř nikoho, naletěl jsem jednomu welférákovi, který coby “jack of all trades” začal gabat pod sebe a pro své budoucí “joby” pomůcky, vercajk a barvy, kterých bylo třeba stále více a více, na můj účet nakupoval. Takže kýble barvy se hromadily, ale zdi, vymalované pod psa, se nedaly nikomu ani ukázat. No a pak začalo být chladno a já v sandálech a kraťasech zakoupil na garage sejlu manžestráky a košile do práce za cirka 50 centů kus, a dal se do práce s velférákem v závěsu.
Ten si nechal udělat klíče od obou bytů a doufal, že si budu myslet, že když tam já nejsem, on tam neůnavně fachá a tlačí práci dopředu. Tou dobou mi ale došly pilulky na infarkt a dcerky s manželkou vymyslely plán, že mi pilulky dovezou na hranice, a jelikož je dál asi nepustí, dají mi to přes hraniční čáru z ruky do ruky. V pátek v 5 odpoledne jsem tedy přijel na hranice a otočil auto směrem odkud jsem přijel a čekal. Jenže můj “pan pohraničník” se tentokrát nedal a jelikož jsem přijel ze směru, který on mi zakázal měsíc před tím, nabyl dojmu, že já hajzl to nějak ošulil anebo ještě hůř, narazil na někoho z jeho lidí, který byl rozumný nebo se ve virech nevyznal a do USA mne pustil. Obojí alternativy podle něho nebyly v pořádku, a tak po dlouhých debatách mi sdělil, že on mluvil se svým suprvajzrem a ten nařídil, že já musím jet do Kanady a od holek si tam léky vyzvednout. Jak ale sám v nestřeženém okamžiku přiznal, že mne ale zpátky do US už nepustil. To zas nebylo po vůli mně, a tak se to začalo rozvíjet do šíře a moje tabulky čokolád pro vnoučata se ocitly na hraniční oranžové zábraně a čekaly na svůj osud.
Pak se objevil Janičky JEEP a v něm Ernulka, Danuška, Jana, léky a teplé oblečení a holky chtějící vidět jak já teď vypadám. Na kanadské celnici se shromáždila trojice kluků celníků, zvědavých na to, co se bude dít. No, “pan pohraničník” se hned tak nedal, a začal holkám vysvětlovat, jak to předání léků musíme uskutečnit. Varianty jak mi léky teda doručit stíhaly jedna druhou a nakonec jsme se na dálku s holkama hulákáním dohodli, že mi to pošlou Fedexem, a jak dlouho prý už to neberu, a že holky doufají, že mne ta zubatá ještě snad týden nechá na pokoji...
Janička byla velice slušná a respektuplná, mírumilovně pánovi v uniformě vysvětlila, že kdyby táta nebyl ten 80 letý dědek nad hrobem... že ale rozumí, befel je befel… A když dokonce i slzičku utřela, tvrdý muž najednou změknul a povídá ...kde jsou ty pilulky… a pak i dětem ty čokolády pustil. Rozešli jsme se v dobré víře, že přece jenom lidi na světě nejsou úplně na levačku a nakonec se přece jen dohodnou...
Po dalších 5 dnech jsem přijel do rozdělaných bytů a zjistil, že Joe na práci kašlal doufaje, že mne z USA vyhodí a jemu to všechno spadne do klína. Jenže mně již došla trpělivost jeho úniky přehlížet. Dal jsem mu najevo, že to všechno trvá moc dlouho a vyhodil jsem ho. Klíče mi vrátil až po telefonátu z policie, kde jsem byl nucen požádat o asistenci, neb Joe klíče vrátit nechtěl.
A tak mi nezbylo než začít shánět někoho, kdo by chtěl dělat. Narazil jsem na dvě ženské, které se malováním živí, a které byty vymalovaly i s přední verandou za 3 dny a já pak čekal celý měsíc na jediného člověka, který na okrese instaluje koberce, přes to, že dřív jich tam bylo asi 15. Peníze zadarmo prostě lidem kazí povahu.
Pak jsem vracel kýble nepotřebných barev, které Joe po celém okrese nakoupil. Pak mi ale selhalo auto a já zůstal bez možnosti i zajet si k McDonaldům na McChicken. Nastaly další návaly stresu jak co zařídit, až mi zbývající poslední nájemník pronajal na den jeho druhé auto a já stihnul zajet do 20 km vzdálené chajdy a chajdu zazimovat, vypustit vodu a naposledy nakrmit Milušku s jejími dvěma koťaty. Pak díky rozbitému autu jsem se tam již po 4 týdny nedostal a dnes je tam smutno a opuštěno…
Snad se na jaře Miluška zas vrátí. Vždy když má malé, dojde, abychom se jí pomohli o ně starat. Tento rok vydržela víc jak půl roku ale déle už to asi nešlo. Kdo mne tam ale zastihnul byl ten Amiš co nám chatu postavil a ptal se, jestli si budu brát zpátky těch 6 slepic co se uvolil vzít k sobě do stodoly před časem za mé virové nepřítomnosti. A tak jsem musel chtě nechtě dát svolení k tomu, aby z nich uvařil dětem dobrou kuřecí polévku. I z té pomalé Beatrice a Patricie které nám tak krásně pomáhaly od stresu, když se kolem nás sedících na židlích po práci v trávě potulovaly a batolily.
No a pak se nainstalovaly koberce, byty jak v pohádce, já sehnal někoho kdo mi spravil transmisi u auta, naložil auto galony vody ze studánky, najmul chlapíka který se s jeho firmou bude o barák starat, udělal obří nákup a hurá domů k mámě a těm mým zlatým krásným holkám, které se tak hrozně bály, abych jim tam někde neumřel. Když jsem přijel na hranice, stál tam pan pohraničník. Stáhnul jsem okénko a povídám mu ...tak já odjíždím a ani nevím na jak dlouho. Máte tady pěknou zem, volte Trumpa, ať vám ještě dlouho pěknou zůstane. Zamával mi a smál se…
Zdraví Honza Chlumský z Montrealu.
2.11.2020
Read more...