Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 26.09.2022 09:44
    Potkal jsem nedávno náhodně jednoho osmnáctiletého studenta Gymnázia ...

    Read more...

     
  • 26.09.2022 08:38
    Nejvzácnější osobnost, ještě s panem Krylem, na které můžeme ...

    Read more...

     
  • 24.09.2022 12:07
    Byl to krásný, nezapomenutelný večer ve společnosti tak vzácné ...

    Read more...

     
  • 23.09.2022 14:33
    Rusové ty nacistické zločince vyměnili za saudskou podporu ...

    Read more...

     
  • 21.09.2022 14:36
    Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří ...

    Read more...

     
  • 21.09.2022 14:36
    Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Clovek a strach… Proto je lepší nekrmit umrtvující systémy zbytečně velkou pozorností. Nenechat si brát drahocennou energii a jít vlastní, tvořivou cestou, ale přitom se neuzavírat před světem. …

Civilizace vnímá zatím jen potíže, ne bytostnou krizi. To ke změně nestačí. Až koronavirus nás přinutil k rozhodnutí. Setrváme v bezduché oddělenosti, iluzorní kontrole, umrtvující složitosti, víře v technologickou spásu a narůstající neudržitelnosti, nebo budeme spolupracovat se Zemí? Píše Jan Piňos v páté, závěrečné části článku.

Tento text, který je kvůli délce rozdělen do pěti částí, první, druhátřetí a čtvrtá již byly zveřejněny, ve mně zrál dlouho, ačkoli jasný názor na význam strachu, sílu manipulace, podstatu zkoušky, jíž nás koronavirus vystavuje, a směr jejího řešení mám od počátku, kdy zasáhl do našich životů. Události uplynulého roku mou prvotní intuici jen utvrdily. Text beru jako střípek snah o větší nadhled a komplexnější, vyváženější pohled na události, které za rok změnily svět. Mým cílem není shromáždit aktuální fakta a komentáře, shrnout odbornou diskuse ani ukázat selhání státu.

Navzdory délce textu, není možné, aby postihl většinu aspektů souvisejících s krizí. Respektuji, že koronavirus je pro velmi malý počet lidí velmi nebezpečný, a toto riziko nepopírám. Vycházím ze situace v naší zemi, kterou znám nejen z dostupných informací, ale především z osobní zkušenosti. Všechny základní aspekty této krize jsou však v zemích průmyslového světa podobné. Nemůže to být jinak, když vyrůstají ze stejně nehostinné půdy západní civilizace.

Nerespirujme, svobodně dýchejme!

„Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost,“ prohlásil americký státník Benjamin Franklin (1706–1790). Naštěstí existují lidé, kteří ani pod velkým tlakem strachovíru neztrácejí dech, srdce ani hlavu. Není jich zřejmě málo, ale většinou si to nechávají pro sebe. Překvapilo mě proto, kolik lidí zareagovalo v březnové době největšího temna vstřícně na něco u nás natolik extrémního, jako je občanská neposlušnost.

***

„Jsme lidé, kteří mají dost stavu, kam se tato země dostala, a snaží se bojovat nejen za zbytky zdravého rozumu, ale především za práva dětí na vzdělání, proti nesmyslným opatřením a za stále více pošlapávanou svobodu.“

***

Například 85letá Marie říká: „Každý člověk od narození jde ke smrti a je na nás, jak se k tomu postavíme. Chci těch několik posledních let, které mi Pán Bůh tady dá, užít se svými dětmi, vnoučaty a pravnoučaty, a nechci, aby mi je zase někdo ničil, jako za minulého režimu.“ Osmdesátiletý Jan píše: „Bojím se akorát toho, že mi zakáží cvičit i doma a kontrolovat mě bude chodit natěšená domovní důvěrnice.“

„Bereme to i jako vymezení hranic vůči státní zvůli. V Přibyslavi snad ještě věříme, že kromě zdravého těla je důležitý i zdravý rozum,“ komentoval starosta města Martin Kamarád. „Toto opatření ministerstva zdravotnictví je nerealizovatelné bez možných dopadů na zdraví dětí, je i nepřiměřené a právně nevymahatelné.“ Ani on nechtěl českou uličku:

„Mohli jsme jít cestou, která se bude zdánlivě tvářit, že ministerské opatření akceptujeme, a přitom nechávat žáky nosit roušky stažené pod nosem, případně se odvolávat na jejich zdravotní stav, který neumožňuje roušku nosit. Mohli jsme také riskovat zdraví našich dětí a důsledně používání roušek vyžadovat tak, aby se sedm vyučovacích hodin dusili v roušce, aby si tu osmou z plna hrdla zazpívali bez roušek.“

Vzkázal: „Domníváme se však, že to není cesta, kterou máme jít při výchově našich dětí.“ A zdůraznil: „Naše rozhodnutí je učiněno podle práva. Nelze vystavit naše děti nebezpečí celodenního omezení prostřednictvím roušky, byť se o to pokouší ministerstvo.“

Dítě však nemůže být vyloučeno z prezenční výuky. Má právo na vzdělání, jež je zakotvené v článku 33 Listiny základních práv a svobod, která je nadřazená ministerským vyhláškám i pandemickému zákonu.

Vláda zásah do ústavních práv dokonce neodůvodnila, přičemž jde o invazivní zásah do organismu dětí. Úřední opaření omezující život jsou podzákonnými normami a v rozporu s právně nadřazenými zákony, garantovanými základními právy a svobodami. Navzdory tomu více než rok toxicky otravují život a politická manipulace a většinový strach kryjí tento nelegální stav, proti němuž neexistuje odpovídající odpor. Nedávný průzkum veřejného mínění překvapivě ukázal, že se respondenti obávají mnohem víc ohrožení svobody (51 procent) než nákazy (27 procent). Méně než třetina se domnívá, že vládní opaření mají smysl.

Právo nevystupuje na obhajobu principiálního právního pořádku, ale řeší až spory jednotlivců, kteří z různých důvodů odmítají dopad opaření na životy své či blízkých. Až s velkým zpožděním se dozvídáme z médií, že vláda při zavírání škol, obchodů a restaurací porušovala zákony, jak dokládají nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu. Namísto aby tento fakt vyvolal bouři občanského protestu, zprávy o tom lze sotva najít.

Opakované protiprávní počínání státu je donebevolající. Proč do toho nebe nevoláme? Zapomněli jsme kam volat? Nebo už nevěříme, že v nebi někdo je, koho to ještě zajímá? Lidé sice po vysilujícím roce nemají energii protestovat proti státní zlovůli, ale možná už překonávají strach, prohlédají státní demagogii a zvedají hlavy.

Jeden svět

Stále víc lidí si uvědomuje, že žijeme na Zemi neudržitelně, že jsme dávno překročili hranice rovnováhy, že se „něco“ musí stát. Dlouho nám Země dávala jasné zprávy o ničivosti našeho konání. Učinili jsme však zatím jen kosmetické změny, nic, co by tento směr zvrátilo. Destrukce zatím nezasáhla rozhodující místa a osoby na Zemi natolik, aby vedla k podstatné změně jednání.

Civilizace vnímá zatím „jen“ více či méně vážné potíže spíš než bytostnou krizi – a to ke změně nestačí. Až se objevil koronavirus, lidskýma očima to nejmenší a nejméně významné stvoření. Přinutil nás zastavit se, přerušit vymknutou honičku. Získali jsme nečekaný dar, prostor k rozhodnutí. Můžeme setrvávat v bezduché oddělenosti, iluzorní kontrole, umrtvující složitosti, víře v digitální technologickou spásu a tím vším v narůstající neudržitelnosti, nebo se vydat šťastnější cestou spolubytí a spolupráce se Zemí a veškerým životem.

Koronavirus nás přiměl si uvědomit, jak jsme propojení, zranitelní a závislí jeden na druhém. Uvědomili jsme si to zatím bohužel jen omezeně v rámci lidského společenství. Prohlubující se krize lidského zdraví, toho, čeho si nejvíc ceníme, by mohla posunout vědomí, přiblížit nás ke globální solidaritě, k pochopení a respektování faktu, že jako lidé nejsme oddělené, konkurující si bytosti. Udělat první krok.

Za ním však ještě leží větší a náročnější kus cesty k nad-lidskému pochopení vzájemnosti, k zapomenuté dávné moudrosti, že vesmír není jen bezúčelným souhrnem mrtvé bezduché hmoty a bezútěšného prostoru a že život není náhodným produktem chaotického vývoje hmoty, jehož hlavním smyslem je účelové využívání „prostředí“, hromadění věcí, materiální úspěch, soupeření a maximalizace zisku i zábavy. Kdybychom v kolektivní škole života už víc postoupili, nemuseli bychom dostat lekci propojenosti natolik negativní zkušeností, tak „natvrdo“.

Udržitelná budoucnost

Můžeme jen obdivovat moudrost a pokoru lidí žijících v takovém spolubytí se Zemí, jak ji vystihl náčelník Seattle ve své slavné řeči: „Co postihuje Zemi, postihne i syny Země. Když lidé na Zem plivají, plivají sami na sebe. Neboť víme, že Země nepatří lidem, ale že lidé patří Zemi – to víme. Všechno je vzájemně spojeno jako krev, která spojuje jednu rodinu. Vše je spojeno. Co postihuje Zemi, postihne i syny Země… Bílý muž, přechodně držící moc, si myslí, že už je snad Bohem, kterému patří Země. Jak může nějaký člověk vlastnit svou matku? Člověk nestvořil pohyb života, on je v něm pouze vláknem. Co uděláte tomu pohybu, uděláte i sami sobě. Tento kraj je pro můj lid cenný a zranit zemi znamená opovrhovat jejím Stvořitelem. I bílí pominou, možná dříve než všechny ostatní kmeny. Pokračujte se zamořováním svého lože a jedné noci se udusíte ve svém vlastním odpadu… Jedno víme – to, co bílý muž snad jednoho dne teprve objeví – že náš Bůh je tentýž Bůh. Možná si myslíte, že jím vládnete, tak jako usilujete o ovládnutí naší země; ale to nemůžete. On je Bůh lidí – stejně tak rudých jako bílých. Snad jsme přece bratři. Uvidíme.“

Než se dostaneme aspoň na okraj takové moudrosti, musíme v sobě nejdřív vytvořit prostor pro změnu. Odložit hodnoty a přístupy, které vytrvale selhávají, závislosti, které nás svazují, staré destruktivní koncepty a myšlenkové programy, které nás oslabují. Musíme se vzdálit od různých vlivů, které nepodporují život – od vlastních špatných návyků přes přežité vztahy až po nezdravé prostředí. Čím víc vzdorujeme nutným změnám, tím víc sebe i Zemi vyčerpáváme – a tím náročnější další zkoušky zákonitě přijdou.

Teprve až projdeme osobními i kolektivními lekcemi, v nichž vyčerpáme možnosti polovičatých, tedy slepých cest, ocitneme se snad na prahu zdraví a udržitelné budoucnosti. Už teoretický fyzik Albert Einstein (1879–1955) poukazoval, že problémy nemohou být vyřešené přístupem, který je vytvořil. Proto politické, ekonomické, technické a úřední postupy k cestě z krize nestačí. Stále častěji jsme svědky jejich očividné a rostoucí impotence, komplexního selhávání, chaosu, v němž se prvotní pozitivní impulz ke změně vytrácí či ztratí docela.

Nový vztah

Příznivé změny brzdí krátkozraké a egoistické zájmy z vrcholných pater světové politické a ekonomické moci i rostoucí složitost byrokratických systémů. Ty i k vyřešení maličkostí spotřebují absurdně mnoho lidské energie. Proto je lepší nekrmit umrtvující systémy zbytečně velkou pozorností. Nenechat si brát drahocennou energii a jít vlastní, tvořivou cestou, ale přitom se neuzavírat před světem.

K návratu lidského i planetárního zdraví už nestačí jen užitečné každodenní konání. Energii ke změně potřebujeme čerpat z nového vztahu ke světu, z vědomé a žité spolupráce s veškerým životem, ze spolubytí. Lidí, kteří už tento nový lidský příběh žijí, nezadržitelně přibývá. Jeho zárodečné buňky se objevují na mnoha úrovních všude kolem nás v podobě více či méně autonomních místních společenství a aktivit.

„Nejsme zde proto, abychom řídili svět, ale abychom se spojili s větším společenstvím živé Země,“ řekl americký myslitel, kulturní historik a kosmolog Thomas Berry. Pokud se toužíme probudit do krás živé Země a do svého plného zdraví, „budeme se muset vzdát odtažité divácké perspektivy a iluze kontroly. Pro většinu lidí to však představuje děsivý krok, protože to znamená uvědomit si, že jsme zranitelní: ztrátou, nemocí, smrtí – ale také zázrakem a nečekanou radostí. Přes všechnu svou ohromující krásu je Země sotva bezpečné místo k životu. Právě proto se civilizace zdá tolik vyděšená představou, že přestaneme pohlížet na realitu zvnějšku a přestaneme věřit, že můžeme Zemi ovládat a řídit. My ji nemůžeme ovládat, nikdy jsme nemohli a nikdy nebudeme. Můžeme se však hlouběji, uctivěji a tvořivěji spoluúčastnit rozmanitého života, jehož jsme součástí,“ napsal americký filozof a ekolog David Abram.

 

„Až ustanou požáry a vítr rozptýlí štiplavý dým,

až lidé opustí své úkryty a cely

a nadechnou se k novému začátku, co uvidí?

Vše hebké, co minuli cestou k naplnění?

Vše společné, co zůstalo neurčitým snem?

A kam povedou jejich příští kroky?

Vzhůru sluncem? Nebo zpátky tmou?“

 

(Luděk Čertík, sbírka básní Mnohé řeky)

 

Jan Piňos

Zdroj: https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/rok-s-koronavirem-strachem-jsme-se-zdravi-a-zivotu-vzdalili-5-cast.A210716_133033_pozice-tema_lube

***

Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (1. část)

Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (2. část)

Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (3. část)

Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (4. část)

Nadační fond Svědomí národa: Příběh vědkyně MUDr. Soni Pekové, PhD.

Co to je entropie?

 

J.Š. 15.8.2021

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.50 (8 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)