…Ze zdrojů státního lesa byly financovány a upláceny politické strany, byla koupena média, byla financována celá naše perestrojka. Jedná se o neprůhledné cash peníze. Všechny vlády to věděly, ale nikdo z tržních demokratů ať pravých či levých, dosud nenašel odvahu do tohoto penězovodu sáhnout.
…Až čas a obecné neštěstí odsune tržní komunistické reformátory ze scény, tak po těch lesnických zůstane v učebnicích lesařiny velký výstražný vykřičník. Dovolím si tvrdit, že Al Capone byl proti jejich rozmachu žabař a malý zlodějíček.
Motto: Není-li morálky, pojmy mohou mít libovolný obsah – zlo se stane láskou, vražda humanitou, krádež úspěšným podnikáním.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy komunismus měnil technologii své „společenské výroby“ se mě plebejci dostalo privilegia stát se poslancem Parlamentu. Měl jsem tak příležitost pozorovat proces „humanizace“ komunismu zevnitř politiky na vlastní oči.
Pan Richard Slabý svojí „Poznámkou“ k mému textu „Tonoucí se stébla chytá“ ze dne 8. června 2010 mi poskytl příležitost zopakovat, čím jsem jako poslanec Sněmovny oponoval „osvícené, tržní a protikorupční“ reformě lesního hospodářství na počátku devadesátých let minulého století.
Vůbec není pravda, že „nezávislý lesník“ Richard Slabý, pracovník Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů dobře a osobně nepozná Jana Mičánka i Jiřího Olivu. Oba tito „reformátoři“ byli původně lesními taxátory, oba dobře ovládali vše, co se s čísly kolem lesa a dřeva dá dělat a vymýšlet. Na počátku devadesátých let se „schopný tržní podnikatel“ Jan Mičánek pokoušel Ústav pro hospodářskou úpravu lesů „zprivatizovat“. Chtěl mít výrobu čísel kolem lesa ve vlastních rukách ke své vlastní podnikatelské potřebě. To se nezdařilo. Proto nastoupila varianta prosadit na rozhodující místa v ústavu shromažďujícího data o lese z celého území státu své lidi, kteří chápou potřeby tržních podnikatelů. Nezapomenu na slova „reformátorů“ z té doby: „Budeme-li mít informace o lesích malých vlastníků, budou tyto lesy naše“.
Postavil jsem se proti jejich „tržní reformě“, když jsem pochopil, o co jim jde, co mají v úmyslu.
Lesní kultura a lesní majetek má hospodářský cyklus sto roků. Šedesát let po vysázení lesa se do něho vkládá práce a peníze. Až po šedesáti začíná les přinášet nějaký zisk z prodeje dřeva. Výnosnost lesa je malá. Udává se v hodnotách mezi jedním až čtyřmi procenty za sto let. Pro nezasvěceného – znamená to, že když na konci stoletého cyklu při těžbě ukradne zloděj vlastníkovi vždy ze sta stromů čtyři, má tento vlastník za sto let nulový zisk.
Nedůležitější u lesa jako majetku i jako přírodního společenství je dlouhodobé vlastnictví a dlouhodobá odpovědnost. Proto také před rokem 1948 byly nejkvalitnější a nejlépe spravované lesy církevní a lesy šlechtických rodů.
„Reformátoři“ ve své původní variantě chtěli dát všechny lesy do dlouhodobého pronájmu akciovým společnostem, kde dlouhodobá odpovědnost není žádná. Zásadně byli proti restitucím malých lesních majetků. Když byla restituce lesů malých vlastníků upravena v zákonu o půdě, ideový „otec“ reformy Zdeněk Domes prohlásil ve Výboru pro životní prostředí: „Oni nám to rádi vrátí“. Všemi prostředky blokovali navracení lesů původním vlastníkům, bránili obnově původních lesních společenstev a družstev z doby První republiky. Většina kácení a vykrádaček v lesích malých vlastníků byla centrálně organizovaná. Policie téměř nikdy nic nedohledala.
Malá výnosovost lesa nemilosrdně diktuje ekonomii hospodaření v lese při zodpovědné správě lesa. Práce v lese v lesnicky civilizovaných zemích vykonávají ve své většině malé lesní firmy, které mají nejnižší režii. Vlastníkův lesník má mít za péči o svěřený les dlouhodobou odpovědnost. Má les pěstovat, má být i odpovědný za těžbu i prodej dřeva. Vytěžené dřevo má prodávat přesně změřené a roztříděné podle kvality a ceny sám vlastník nebo jeho lesník.
Komunističtí tržní reformátoři postavili svoji „reformu“ důsledně na principech podvodu a loupeže. V první variantě všechny lesy, které byly za komunismu státní, chtěli dát do dlouhodobého pronájmu na třicet let akciovým společnostem. Stát by formálně zůstal vlastníkem lesní půdy a na smlouvu by porosty pronajímal akciovým společnostem. Způsob kontroly dodržování smluv ze strany vlastníka – státu by byl zcela fiktivní. Lesní půda měla zůstat ve vlastnictví státu, aby povinnost postarat se po uplynutí smlouvy o vyrabované lesy měl stát. Dokonalý komunismus pro partu, která to vymyslela a na lese i na státu parazitovala.
Tuto „ideální“ variantu reformy se ještě podařilo v Parlamentu zablokovat. Reformátoři tedy rozpracovali a začali realizovat celou škálu variant technologií vykrádání a parazitování na „živné půdě“ lesa a dřeva. Čtyři roky blokovali novelizaci lesního zákona z roku 1977. Ze zákona nemělo být zřejmé, že došlo ke změně vlastnictví lesů, že již nejsou jen lesy státní. Starý zákon byl ve své odborné podstatě dobrý. Bylo do něho potřebné promítnout změny vlastnictví, ke kterým došlo. Reformátorům a za nimi stojícím banditům vyhovovala v zákoně nedefinovaná změna vlastnictví lesů, mohli probíhající lumpárny svádět na „špatný komunistický zákon“. Jak jen to šlo, blokovali a brzdili vydávání lesů původním vlastníkům. Organizovaně tyto lesy vykrádali.
Když se nepodařilo staré lesní závody transformovat na akciové společnosti, které by ve svém obvodu dostali do dlouhodobého pronájmu, vymysleli variantu privatizace těchto závodů bez lesní půdy v kuponové privatizaci. Privatizační projekty na akciové společnosti centrálně „ušili“ tak, aby to vyhovovalo jejich další strategii. Přes kuponovou privatizaci „vyrobené“ akciové společnosti a fondy vykradli lesní závody a převedli jejich majetek „do správných podnikatelských rukou“.
Zablokovali skutečnou ekonomickou privatizaci lesních prací, vznik malých a středních firem vykonávajících práce v lese. Dvakrát jsem se vlámal na jednání vlády a pokoušel jsem se zabránit „privatizaci“ lesních závodů kuponovým způsobem. Říkal jsem, jaké to bude mít následky. Tehdejší premiér Klaus a žádný z jeho ministrů nemohli říkat, že nevěděli.
Státní podnik Lesy České Republiky založený k 1. lednu 1992 byl vymyšlen a „zorganizován“ jako centralizovaná instituce, v níž klíčové informace a rozhodování měli v rukou dva tři lidé. Generálním ředitelem se stal houslista country kapely Patrik Jiří Oliva, ekonomem byl ideový otec reformy Zdeněk Domes, bývalý člen Ústředního výboru KSČ. Jan Mičánek, primáš kapely Patrik, dostal jako přechodnou trafiku k podnikatelskému rozletu bývalý státní podnik Sylvako Horní Měcholupy. Tento podnik byl tehdy monopolním dodavatelem nářadí, pomůcek a nástrojů pro lesní odvětví. Z Horních Měcholup organizoval Mičánek kuponovou privatizaci lesních akciových společností přes privatizační Forestfondy zastřešené zlínskou Foresbank.
Naši postbolševičtí géniové zmodernizovali původní koncepci „hospodaření“ v lese z počátků československého komunistického režimu z roku 1951 – rozdělení lesního hospodářství na část pěstební a těžební. Pro dnešní dobu je nanejvýš smutné, že v padesátých letech byla tato reforma po roce a půl zrušena. Tehdejší ředitelé lesních závodů – stranické kádry – pochopili, jak takové „hospodaření“ poškozuje les. Nebyli ještě tak demoralizovaní jako zdejší tržní bolševici devadesátých let. Těm se po čtyřech desetiletích komunismu podařilo zdokonalený způsob rabování lesa prosadit, takže ve státních lesích toto „hospodaření“ funguje dodnes.
Nový podnik Lesy ČR pod vedením Jiřího Olivy propustil většinu provozního personálu. Práce v lese včetně těžby dřeva začal zadávat na smlouvu lesním společnostem a „podnikatelským subjektům“, které jejich pohlcením postupně vznikly. Součástí smluv byl odkup vytěženého dřeva odhadem tzv. na pni – odhadem zcela fiktivním, jehož exaktnost nelze nijak prokázat. Státní lesník měl provádět jen namátkovou kontrolu vytěženého dřeva. Lesníci, kteří zůstali zaměstnanci státního podniku Lesy ČR, tehdy dostali slušné platy a hlavně instrukce do čeho nemají strkat nos.
V dalších letech se strůjci tohoto způsobu hospodaření pokoušeli „tunel“ do státních lesů dále zdokonalit prosazením dlouhodobých smluv na práce v lese a na těžbu dřeva na pět popřípadě na deset let. Po vyvezení dřeva z lesa už nikdo neprokáže, že tam dotyčné stromy byly a v jaké byly kvalitě. Pokoušeli se také do zákona prosadit možnost pronájmu státního lesa.
V roce 1994 se mi dařilo téměř rok blokovat návrh nového zákona o lesích. Zákon byl „ušit“ tak, aby některé paragrafy mohly být dále zneužívány. Byl jsem zpočátku zpravodajem sněmovny k tomuto zákonu. Když mi v zemědělském výboru shodili moje pozměňovací návrhy, zpravodajství jsem položil: „K takovému paskvilu svoje jméno nepřipojím.“ Při projednávání ve sněmovně byl nalobován kdekdo. Nebylo možné prosadit do zákona možnost, aby Poslanecká sněmovna mohla žádat vyhlášení inventarizace státních lesů. Aby ze zákona bylo možno ověřit skutečný stav lesa na určitém území. Při současném stavu totiž mají informace o stavu lesa jen ti, kteří v tomto organizovaném zločinu jedou.
Pro ilustraci: státní lesy zaujímají asi 60% plochy lesa v ČR, což představuje asi jednu šestinu území státu. Za „hospodaření“ dobrého manažera a slušného člověka Jiřího Olivy byl udáván průměrný roční zisk z této části státního území ve výši kolem tří set milionů korun. Při roční těžbě devět až deset milionů kubických metrů dřeva a nízké ceně dřeva tisíc korun za kubík vypadá zmíněné číslo zisku dost podezřele.
Ze zdrojů státního lesa byly financovány a upláceny politické strany, byla koupena média, byla financována celá naše perestrojka. Jedná se o neprůhledné cash peníze. Všechny vlády to věděly, ale nikdo z tržních demokratů ať pravých či levých, dosud nenašel odvahu do tohoto penězovodu sáhnout.
Odvolání Jiřího Olivy, který tento systém „hospodaření“ uvedl do provozu, z postu generálního ředitele v září 2003 bylo výsledkem rvačky psů o tučnou morkovou kost. Všechny pozdější výměny na tomto postu jsou o tom samém.
Úspěšné podnikání Jiřího Mičánka má hluboké kořeny. Již za komunismu podnikal s černými dušemi a myslel na budoucnost. Jeho rodinné vazby ke Státní bezpečnosti byly známy již na počátku devadesátých let. Jádro reformní skupiny vzniklo ze členů country kapely Patrik, které Mičánek šéfoval během studií na brněnské lesnické fakultě. Koncert, který v sametové revoluci tito lidé zahráli českému lesnímu hospodářství v profesních dějinách tohoto oboru hned tak zapomenut nebude.
Až čas a obecné neštěstí odsune tržní komunistické reformátory ze scény, tak po těch lesnických zůstane v učebnicích lesařiny velký výstražný vykřičník. Dovolím si tvrdit, že Al Capone byl proti jejich rozmachu žabař a malý zlodějíček.
Jak lze brát v této souvislosti vážně programy koaličních stran a řeči našich postkomunistických politiků je možno poznat na porovnání programového prohlášení vlády k lesnictví, kde se praví – Vláda bude prosazovat efektivní, ale současně konzervativní způsoby správy lesů. Vypracuje nové zásady státní lesnické politiky, které se budou opírat o rovný přístup k vlastnictví, politiku rovných příležitostí, hospodářské soutěže a racionální, nebyrokratickou státní správu lesů. Přitom bude dbát na vyváženost produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa. Vláda přehodnotí dosavadní koncepce a prověří způsob nakládání se státními lesy, prověří prodej majetku a nákup služeb s. p. Lesy ČR. Bude prosazovat dynamický obchodní systém, který zajistí všem partnerům rovné podmínky. – s oznámením ministra zemědělství Ivana Fuksy, který chce transformovat státní podnik Lesy České republiky na akciovou společnost s akciemi obchodovatelnými na burze. Stát tím má získat desítky milionů korun.
Současná „pravicová“ vláda tak hodlá zřejmě uskutečnit původní koncept reformy lesního hospodářství z počátku devadesátých let minulého století, jenž – připomínám znovu – neměl šanci ani v letech 1951 – 1953 tzn. v době nejtužšího stalinského komunistického režimu.
V Třeštici dne 4. září 2010
Čestmír Hofhanzl
Read more...