Dobrý den, velmi se omlouvám za zpoždění, se kterým posílám toto vyjádření. Jsem většinou mimo Olomouc, kde není signál. Snažím se to napravit. V době vystěhování jsem měla 14 roků, prostřední bratr Lubomír měl 11 a Jaroslav 5 roků. Moje maminka (Hildegarda Hutková nar. 8.6.1917) měla 35 roků, kdy každý předpokládá, že bude šťastný uprostřed rodiny, kterou vybudoval. Moje maminka následkem těchto událostí zcela zešedivěla.
Spoustou věcí nás rodiče nechtěli zatěžovat, ale v mém věku jsem dost věcí vnímala.
Dne 22. prosince 1952 přijelo vojenské nákladní auto (možná 2) naložili náš nábytek a zavezli nás na Bouzov č. 84, kde pro 5 lidí byl jeden pokoj a malá kuchyň, suchý WC, v kuchyni jediné umývadlo a malá spíž, do které zvenku lezly myši. Vím, že několik dní před tím maminka plakala, tak předpokládám, že to bylo následkem oznámení o vystěhování. Snažila se to nějak vyřešit nebo zrušit, ale bezvýsledně. Na Štědrý den přišli 2 muži v šedých kabátech nám oznámit, že se musíme stěhovat dál. My děti jsme právě strojili vánoční stromek a maminka dělala vánočku a úplně se složila. Tatínek byl v práci v Olomouci. Ti muži, když viděli situaci, zůstali beze slova, po chvilce odešli. Snad jim došla zrůdnost situace, že jako "nebezpečné režimu" vystěhovali maminku a 3 děti.
A teď nastaly existenční problémy. V Olomouci jsme bydleli v domě s ústředním topením a proto jsme neměli tzv. uhelný list, bez kterého jsme nedostali koupit uhlí - v prosinci to byl vážný problém. Místní nám půjčil trošku uhlí, především my, děti, jsme s pytli chodily na šišky, které se večer spálily a ráno nanovo. Až dědeček pomohl částečně vyřešit situaci a dovezl fůrku dřeva.
Další problém byly peníze. Museli jsme žít na 2 strany - tatínek pracoval v Olomouci, měl nízký plat a jezdil jen na neděli, bydlel u svých rodičů a maminka byla s malým Jaroslavem doma. Když sehnala práci v Litovli (dojíždění cca 50 min. ráno v 6,10 hod. a vracela se odpoledne.) Neměla peníze na pořádné teplé boty a omrzly jí nohy. Měli jsme opravdu bídu. Až později jsem pochopila maminčinu statečnost, s jakou řešila situaci. Na maso jsme neměli peníze, tak jsme mívali v neděli pro 5 lidí 1/2 kg konzervu lanch meatu, který byl nejlevnější. Především jsme měli bramborová jídla. Dodnes dobře nechápu. jak to dělala. Na jaře založila zahrádku, sehnala několik kuřat a králíky na mladé, ale ty dlouho nepřežily, protože v kůlně asi byla nějaká infekce. Ale i tak to nebylo snadné.
V novém školním roce jsem začala jezdit do Olomouce do školy a Jaroslav nastoupil do 1. třídy. Když jsme se trošku vzpamatovali, v květnu 1953 přišla další pohroma - měnová reforma a my jsme neměli ani na osobu ty 300,- Kčs k výměně. Rodiče mých rodičů nám nemohli pomoci. Tatínkovi rodiče měli společný důchod Kčs 320,-, maminčiny rodiče už nehospodařili, byli na výměně a také sotva vycházeli s tím, co dostávali. Když jsem potřebovala peníze na šaty, musela jsem si je vydělat trháním třešní. Do tanečních jsem měla šaty přešité po babičce, kabát po mamince, šikovně přešité. Obě byly o hodně menší než já. Ale tehdy nebyly všeobecně tak vysoké nároky jako teď, takže to prošlo. Všichni jsme byli skromnější.
Když tatínek po rozsáhlé korespondenci dostal souhlas, že se můžeme po 2 letech vrátit do Olomouce, nedostali jsme byt, i když tatínek psal na různé instituce, na krajský národní výbor i na prezidentskou kancelář, na byt jsme neměli dostatečný počet "bodů", i když jsme bydleli v rodinném domku u tatínkových rodičů v pokoji a kuchyni, ze které jsme měli pokojík a kuchyň ve sklepě. Dědeček s babičkou bydleli v malém pokojíčku.
Nastala anabáze vyměňování bytů, abychom bydleli trošku přijatelně. Nakonec babička po smrti dědečka prodala rodinný domek, nastěhovala se do bývalé dílny a my získali byt. Byly to skutečně zlé doby a obdivuji hlavně maminku, jak vše dokázala řešit a zvládat.
Přiložená fotografie je v jejím věku téměř v 90 letech.
Se srdečným pozdravem
Miloslava Opletalová, roz. Hutková
26.9.2018
* * *
J.Š.27.9.2018
Read more...