Trutnov - Žáci vrchlabského gymnázia, které vyučuje německý jazyk kantorka Hana Jüptnerová, posílali prostřednictvím e-mailu otázky sudetským Němcům. „Ve velké většině na ně dostali zajímavé odpovědi,“ uvedla učitelka.
Jaké byly Vaše začátky v nové zemi?
Bylo velmi těžké sehnat jídlo. Chodili jsme do lesa na dřevo, na borůvky, na houby. V listopadu 1945 pro nás přijel bratr mé matky, protože moje matka měla strach sama cestovat, byla předtím na hranicích Saska znásilněna českým pohraničníkem. Rusové ve východním Německu také znásilňovali ženy, po desetitisících! Mnohé z toho měly dítě, tyto děti to měly také velmi těžké. …
Chtěla jste se někdy vrátit a žít v České republice?
V Trutnově moje matka pracovala na poště v Horské ulici (Bergstrasse), já jsem byla přes den u prarodičů. Bydleli jsme v Kryblici, v ulici k nemocnici. Velmi jsem milovala své trutnovské prarodiče, obzvláště svého dědečka. Byl nočním hlídačem u finančního úřadu v Trutnově a v roce 1945 byl odvlečen českou milicí a dostal se do českého koncentračního tábora v Úpici, moje babička byla rovněž odvlečena a musela pracovat pro české sedláky. Opět jsem ji viděla až v roce 1948 a téměř jsem ji nepoznala, tak byla vyhublá. V roce 1949 jsem začala chodit do školy. Moji trutnovští prarodiče šli do Bonnu, o prázdninách a o víkendech jsem byla vždycky u nich. S dědečkem jsem chodila do lesa na borůvky, sbírali jsme lišky, které babička zpracovávala. Dělali jsme švestkové knedlíky, k tomu děda vyprávěl historky o Krakonošovi. To pak říkal, že to je, jako by byl doma. Takže pro mě byly švestkové knedlíky, lišky a borůvky domov …
Od roku 1992 jsem ale opakovaně jezdila do Trutnova a měla jsem v úmyslu si tam koupit dům, ale jako Němka jsem si ve svém rodném městě nemohla žádný dům koupit. Jelikož jsem tam měla ještě vzdálené příbuzné, koupili pro mě dům. Zkoušela jsem tam bydlet, ale můj strach byl čím dál tím větší. V květnu 1945 jsem viděla, jak do naší domovní chodby byli hozeni umlácení muži. Pak jsem stále musela chodit kolem těch zdí od krve. Teď ve svém vlastním domě, o 50 let později, jsem znovu viděla krev na stěnách, měla jsem čím dál tím větší strach, onemocněla jsem a musela jsem ten dům zase prodat. V Berlíně jsem se pak musela podrobit psychoterapii, abych zvládala své stavy úzkosti. Ne, nechci už žít v Trutnově.
Na co jste ve svém životě nejvíc hrdá?
Hrdost je pojem, který my v Německu už nemáme moc rádi. Všeho, co mám, jsem dosáhla tvrdou prací. Měla jsem štěstí, že jsem byla zdravá a měla jsem pevnou vůli. Ačkoliv jsem, jako dívka, nesměla navštěvovat vyšší školu, udělala jsem si později maturitu a studovala jsem. Moji rodiče mě v tom nepodporovali, dosáhla jsem toho vlastním úsilím. Rodiče měli ještě syna, o deset let mladšího než já, který se narodil už v Porýní a nemá s Trutnovem nic společného, není to jeho příběh. Zůstal u rodičů až do jejich smrti. Moji rodiče si v Porýní zvykli. V 18 letech, v roce 1961, jsem odešla do Západního Berlína a žiji od té doby sama v tomto velmi obtížném městě. Můj život byl velmi, velmi těžký!
Read more...