TOMÁŠ VYSTRČIL, publicista, LN 13.4.2011, DISKUSE – článek jsem na Internetu dosud nenalezl…?!
… V posledních dnech se opravdu zdá, jako by média tápala. A není ani divu, když si s tématem neví rady i tzv. odborníci, politologové, sociologové a jiní společenští vědci. Podle mého soudu jsme se v tuto chvíli dotkli jednoho z nejcitlivějších bodů politické krize. Média společně s odborníky donekonečna analyzují logistiku politického provozu, jak nám ji v podstatě servírují politici. Kdo, s kým, kolik, kdy - sčítají se a odčítají poslanci, peníze, hledají se systémové a strukturální chyby, kupř. Vladimíra Dvořáková se domnívá, že by v protikorupčním snažení pomohl zákon o státní službě, páter Halík, že by pomohlo posílení think tanků atd.
… A co mají dělat „obyčejní" občané? Před několika dny citoval v televizi mladý muž z Brna či. 23 z Listiny práv a svobod, který zní: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny." Poté se zeptal, jak se pozná, jestli byla hranice ohrožení lidských práv překročena.. Představte si, že i odborník musel konstatovat, že dnes v některých případech již ano.
Zdá se, že politické strany, nastoupivší na polistopadovou českou scénu, dokonale využily toho, že „občané" vlastně žádnými občany nebyli, protože nedisponovali občanskými zkušenostmi a dovednostmi. Jinými slovy se dobře vládlo lidem, kteří byli zvyklí, že za ně rozhoduje strana a vláda. Opět začala rozhodovat strana a vláda, jenže tentokrát vzešlá z tzv. svobodných voleb, které ovšem byly svobodné jen formálně, když tu nebyl občan schopný rozhodnout, resp. rozlišit, koho volí. Protestovat nikdo pořádně neuměl a ani se to jaksi nehodilo, protože panovalo přesvědčení, dodnes politiky mocně posilované, že mandát vzešlý z voleb je nedotknutelný.
Jinými slovy, občané delegovali nepřiměřenou důvěru na strany a vládu, protože na to byli zvyklí, a jak se ukazuje, velmi pozdě rozeznali, že mezi politiky bylo mnoho těch, kteří nehodlali hájit ideály humanitní, národní a programové, ale vlastní kapsu. Tento systém se posílil a zapouzdřil až do dnešních dnů. Jestliže 20 let po revoluci hovoříme o politice jako o zprivatizované veřejné sféře, mafii, sféře zcela nedůvěryhodné, zkorumpované, na stát a občany se neohlížející, musíme připustit, že kořeny tohoto jevu sahají do počátku demokracie.
Ale pozor! Zhruba před rokem se zjevně již neúnosná situace začala poprvé masivně medializovat a straničtí šéfové na to zareagovali tím, že si mediální a společenský, kritický diskurz osvojili, vpravili jej do svých programů a před volbami s ním začali mávat, a voliči na to opět skočili, jakkoli mohlo být každému jasné, že zloděj křičí, chyťte zloděje!
Abychom vše nesváděli jen na politiky, je nutné připomenout i nezkušenost, zájmy a obrovský vliv médií. Ta veřejnoprávní proslula svou krotkostí, protože je kontrolují rady vygenerované parlamentem, ta soukromá podléhají trhu, a tak by při skutečně analytické a kritické práci zplakala nad výdělkem.
V posledních dnech se opravdu zdá, jako by média tápala. A není ani divu, když si s tématem neví rady i tzv. odborníci, politologové, sociologové a jiní společenští vědci. Podle mého soudu jsme se v tuto chvíli dotkli jednoho z nejcitlivějších bodů politické krize. Média společně s odborníky donekonečna analyzují logistiku politického provozu, jak nám ji v podstatě servírují politici. Kdo, s kým, kolik, kdy - sčítají se a odčítají poslanci, peníze, hledají se systémové a strukturální chyby, kupř. Vladimíra Dvořáková se domnívá, že by v protikorupč-ním snažení pomohl zákon o státní službě, páter Halík, že by pomohlo posílení think tanků atd.
Lidská práva v ohrožení?
Jenže žádné technické, systémové řešení jako lék na dnešní situaci neexistuje. Jestliže nám chybí diskurz, jazyk, rámec, měřítko, kterým bychom bídu naší společnosti mohli porovnat, musíme, a to nutně, oživit pojmy, které se z veřejného diskurzu, a obávám se, že i z našeho osobního, vytratily jako směšné, prázdné, banální, abstraktní atd.
Musíme oživit ideu a požadavek pravdy, nikoli však pravdy jako jednoty věci a výroku o ní, ale pravdy jako úběžníku, smyslu, významu.
Je mi jasné, že si většina čtenářů povzdechne, že jsem objevil Ameriku, že to až příliš připomíná ironizovanou Havlovu pravdu a lásku a že konečně pravda není žádná věc, o kterou se lze opřít. Jenže krize, kterou v Čechách prožíváme, není žádnou krizí technického provozu, ale krizí morální, krizí zodpovědnosti, krizí smyslu a krizí identity.
Názor, který zde tlumočím, je bezesporu idealistický, ale nikoli naivní. Je zajímavé, že politici mávají všelijakými prapory, ale slova jako pravda, dobro či smysl se jim příčí v ústech jako svěcená voda čertu. Anebo ještě jinak: Proč by politici neměli lhát, krást a podvádět, pokud platí, že nebudou-li usvědčeni, jako by se tak nestalo?
A co mají dělat „obyčejní" občané? Před několika dny citoval v televizi mladý muž z Brna či. 23 z Listiny práv a svobod, který zní: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny." Poté se zeptal, jak se pozná, jestli byla hranice ohrožení lidských práv překročena.. Představte si, že i odborník musel konstatovat, že dnes v některých případech již ano.
Read more...