Tehdejší účastníci Postupimské konference Spojené státy a Velká Británie, by dnes „transfer“ neschválili. Jeho iniciátoři i vykonavatelé, včetně Edvarda Beneše, by skončili u Mezinárodního trestního soudu v Haagu.
Jestliže neuznáme naše viny a nepožádáme o odpuštění za poválečné události, nemáme právo mluvit o zločinech třetí říše a vzpomínat na Lidice, Ležáky, či Terezín. Bylo již po válce a vražda se stala vraždou. Představme si vlastní rodinu v situaci vyháněných Němců. Máte si sbalit svých pár věcí, vzít děti a nemohoucí babičku, opustit dům, pole, prostě vše, na čem jste pracovali a co máte rádi. Naloží vás do dobytčáku a vyvezou do cizí země. Do toho vás bývalý soused bude píchat do zad bodákem, a to v lepším případě.
Přestaňme se klanět modlám Benešových dekretů a nacionalistickým šamanům, i když to budou minulý, nebo současný hradní pán. Přiznání viny, žádost o odpuštění a smíření, je znakem morální síly, nikoliv slabosti. A proč se vracet k událostem před více jak 70 lety? Protože ze špatných kořenů nemůže vzrůst nic dobrého.
Read more...