V neděli 17. července máme smutné výročí. Budeme už rok ve skluzu s povinnou implementací směrnice EU o insolvenci do českého právního řádu. Proč jsme to nestihli? Že by covid? Složitost právní normy? Ne. V tom důvody nejsou. Zákon byl připraven a do sněmovny předložen už na podzim 2020. Ale pak projednání zákona zamezilo ANO s ODS. Naštěstí se podařilo závazek schválení zákona i s hlavními parametry dostat do programového prohlášení vlády, tak by rychlému schválení nic nemělo stát v cestě. Snad.
Nejde o nic méně než o osudy 400 tisíc lidí, kteří jsou v dluhové pasti. Tj. v situaci, kdy i když vynaloží veškeré možné úsilí, z dluhů se nikdy nedostanou. Třeba proto, že úroky a poplatky naskakují tak rychle, že je ani nestíhají splácet. Třeba proto, že je zaměstnavatelé nechtějí zaměstnávat, protože to pro ně znamená další náklady a riziko. Třeba proto, že to už vzdali.
A nejde jen o těchto 400 tisíc lidí. Jde i o jejich blízké, na něž dluhové otroctví dopadá stejně. Beznaděj, nedůvěra v systém, nulová motivace ke snaze. Když v takovém prostředí vyrůstají děti, jakou mají budoucnost? Když k oněm 400 tisícům připočteme rodinné příslušníky, bude jich přes milion: každý desátý občan naší země je zasažen neřešitelnými exekucemi, nemá naději, nevidí světlo na konci tunelu.
Read more...