Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Co český šlechtic zažil v Praze

Je jich stále méně: současní svědci v České republice, kteří mohou ze své vlastní zkušenosti vyprávět o krutostech proti Němcům. Hrabě Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg z jedné z nejstarších českých aristokratických rodin zemřel 19. ledna ve věku 97 let. Konec války zažil Sternberg v Praze. Vzpomněl si nejen na sovětské tanky na Malé Straně a na barikády poblíž Národního divadla, ale také na zločiny spáchané Čechy. „Byl to příšerný pohled,“ hlásil před lety ve vysílání Československého rozhlasu.

"Ve Vltavě plavaly mrtvoly. Byly to mrtvoly starých žen nebo dětí, protože němečtí muži byli stále na frontě. Členové „revolučních gard“ odvlekli Němce z jejich domovů a hodili je do řeky. V Tyršově domě byla zřízena německá polní nemocnice. Zranění museli jít ven a byli zastřeleni. Mrtví tam leželi, lidé kolem nich procházeli. To je mé poslední vyjádření, už o tom nechci mluvit. Byl to pro mě psychický stres, že lidé jsou schopni něco takového udělat. "

Ztrátou Podkarpatské Rusi se stal z Československa jediný spojenecký stát, který byl územně ochuzen ve prospěch jiného velkého spojence.

* * *

Před 75 lety, 29. června 1945 byla Podkarpatská Rus odstoupena Sovětskému svazu. V květnu 1945 byly obnoveny hranice Československa ve stavu před mnichovskou konferencí. Už o pár dní později byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu.

V roce 1934 při své návštěvě Podkarpatské Rusi tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš, budoucí prezident, říkal, že o osudech tohoto území je rozhodnuto na tisíc let dopředu, a že v případě potřeby ho budou Češi bránit třeba krví a železem. To řekl doslova.

"On tedy říkal, my to bereme na vědomí, ale pojďme to sjednat až po válce, a takovým způsobem, aby bylo vidět, že se toho zříkáme tak nějak dobrovolně, že jsme ochotni na těch předmnichovských hranicích netrvat, ale není možné, aby to před světem působilo tak, že jsme si to území nechali uzmout jenom na základě toho, že jste ho obsadili. Beneš najednou trnul, protože viděl, že tohle se velmi neelegantně kříží s tím jeho programem obnovit předmnichovské Československo. Stalin tehdy v lednu 1945 vyslovoval jakýsi podiv a připomínal Benešovi, že to území sám iniciativně nabízel. Připomněl mu to, co Beneš možná vyslovil v jakého neopatrné euforii. Beneš podcenil paměť sovětských diplomatů."

Vojenský historik plk. Eduard Stehlík měl 28.7.2020 rozhovor na ČRo Vltava (45 min.). Neubránil jsem se dojmu, jakoby šlo o další PR v souvislosti s jeho kandidaturou do Senátu. V textu k videu chybí několik závažných informací, které na videu zazněly, ale jen okrajově a opatrně, ačkoliv jde o zásadní témata.

Od 36  min. připomíná krátce Švédské šance a od 36 min. stejně krátce vyhnání Němců. Uznává jak se SRN příkladně vyrovnala s vyrovnáním se se zločiny nacismu, ale že my jsme to s komunistickými zločiny nedokázali dodnes se bojí naplno říci, resp. jen opatrně naznačuje. O prokázaném udavačství mezi obyvateli Lidic ani slovo – Lidice musí být dokonalé, příkladné a nezpochybnitelnů.

Alespoň přiznává, že jsme měli zločinům na českých Němcích zabránit. Byli čs. občany, protože platnost Mnichovské dohoda byla zrušena, tedy i jejich z velké části vnucené říšské občanství, tedy vyhnali jsme v rozporu s čs. právem i právem mezinárodním vlastní obyvatelstvo! S touto genocidou etnika jsme se dodnes nedokázali vypořádat. Je stále populistickými a nemravnými politiky využíváno k získávání „politických bodů“.

„Gestapismus český se navlásek podobal nacistickému. Oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadraženosti?“ Václav Černý

„O odsunu Postupinská konference nerozhodla. Upřesnila jen podmínky a vzájemnou spolupráci. Odkazem na PK se zbavujeme vlastní odpovědnosti. Jediná věta týkající se odsunu: Mocnosti berou na vědomí odsun týkající se německé národnosti z ČSR, Polska atd. Nic více tam není.“      

 * * *

O tom, jestli začal odsun Němců z poválečného Československa rozhodnutím Postupimské konference, je dnešní Jak to bylo doopravdy. Rekonstrukce Ivany Chmel Denčevové začíná ve válečném Londýně, na sklonku ledna roku 1945.

Edvard Beneš se za účelem dosažení etnicky homogeního národního státu po válce se vracel do ČSR přes Moskvu, z toho je zřejmá jistá dominance komunistů.

12. Beneš 12.5.1945 Brno: „Ten německý lid šel do krvavého vraždění jako slepý a hluchý, nevzepřel se, nezamyslil se, nezastavil se. Vyčítal světu tupě, nebo fanaticky zabíjet a sám zabíjel. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidský a snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna, jedna veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest. Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“ (A český lid se vzepřel? J.Š.)

Později: „Po vybudování nového poltického života a postavení nového našeho domova bude třeba nově formovat politické strany a zredukovat jejich počet proti době předválečné. Nově vyzvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku.“

Oldřich Tůma: „Žádný legitimní právní podklad pro divoký odsun neexistoval. - Všechny politické strany s odsunem souhlasili – budovaly si image.“

Tehdejší účastníci Postupimské konference Spojené státy a Velká Británie, by dnes „transfer“ neschválili. Jeho iniciátoři i vykonavatelé, včetně Edvarda Beneše, by skončili u Mezinárodního trestního soudu v Haagu.

Jestliže neuznáme naše viny a nepožádáme o odpuštění za poválečné události, nemáme právo mluvit o zločinech třetí říše a vzpomínat na Lidice, Ležáky, či Terezín. Bylo již po válce a vražda se stala vraždou. Představme si vlastní rodinu v situaci vyháněných Němců. Máte si sbalit svých pár věcí, vzít děti a nemohoucí babičku, opustit dům, pole, prostě vše, na čem jste pracovali a co máte rádi. Naloží vás do dobytčáku a vyvezou do cizí země. Do toho vás bývalý soused bude píchat do zad bodákem, a to v lepším případě.

Přestaňme se klanět modlám Benešových dekretů a nacionalistickým šamanům, i když to budou minulý, nebo současný hradní pán. Přiznání viny, žádost o odpuštění a smíření, je znakem morální síly, nikoliv slabosti. A proč se vracet k událostem před více jak 70 lety? Protože ze špatných kořenů nemůže vzrůst nic dobrého.

Redaktor LN Marek Hudema to popsal ve svém článku SÍLA SYMBOLU v principu správně, ale opomněl, že prezident ČR Zeman se chová stejně jako prezident Ruska Putin.

President SRN Frank Walter Steinmeier uctil v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze památku československých výsadkářů, kteří padli v boji s nacisty po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, navštívil i výstavu v Ústí nad Labem, organizovanou Collegium Bohemicum s názvem Naši Němci, která je věnována i osudu sudetských Němců. Viděli jste někdy prezidenta České republiky uctít památku českých Němců? Snad ještě prezident Václav Havel?

Bývalý president SRN Joachim Gauck také navštěvoval místa nacistických zločinů nejenom u nás (Lidice, Terezín), ale i ve Francii společně s presidentem Francie (Oradour). Právě končící velvyslanec SRN v ČR Christoph Israng uctil památku slovenských Němců na Švédských šancích v roce 2020. Viděli jste někdy prezidenta ČR na místech zločinů páchaných na českých či slovenských Němcích po skončení II.světové války v Evropě na území ČR, např. na Švédských šancích u Přerova, v Postoloprtech či mnoha dalších místech, kde byly spáchány barbarské, masové masakry na nevinných lidech německého původu, včetně žen, starců, nemocných, dětí, batolat a konenců? Něco takového je u prezidentů Klause a Zemana nepředstavitelné, ukazujíce jejich malost a provinciálnost.

ČT2 uvedla dne 3.8.2020 skvělý dokument „Komu patří Sudety (Nedej se!)“ v čase 18:55 – 19:25 hod. (kdo se díval na Události ČT přišel o hodně). Nemíním podezřívat ČT ze záměru, ale faktem je, že Události ČT sleduje hodně lidí, kdy ve stejné době vysílá často velmi hodnotné dokumenty na ČT2, které by většina diváků ocenila mnohem více, než obsah Událostí ČT, které ke skutečnému zpravodajství mají hodně daleko. Proto doporučuji přepínat, většinou nebudete zklamáni, pokud vůbec.

Naštěstí je dokument v iVysílaní ČT. Níže několik postřehů z dokumentu a velká gratulace režisérovi T.Netočnému a jeho týmu.

- - -

V Sudetech žila většina obyvatelstva v krajině. Byli vyhnání lidé, kteří byli po staletí součástí krajiny a plně se s ní sžili. Spekulanti skupovali za 1.50,-Kč metr čtvereční a pobírali za nic obrovské dotace, navíc mohli půjčky splácet 30 let bezúročně!

Čím menší zemědělec, tím větší má vztah k půdě. Přísloví:  „Nejvíc hnoje natahá sedlák na pole na gumákách“. Ví potom co je nejlepší pro půdu, protože ji dobře zná. Intenzita hospodaření byla dotažena do absurdní dokonalosti. Pokud je tento sytém navázán na systém dotací, je to smrtící kombinace. Celkovým důsledkem našeho dravého způsobu hospodaření je veliká unifikace zemědělských ploch. Jedno pole, jedna louka, jsou všude stejné.

Sklízí se obrovské plochy, naráz, v jeden termín, který je agrotechnicky z hlediska výnosu nejlepší. To je přesně ta věc, která nefunguje pro všechno ostatní, kromě zisku. Nemůžeme se dostat k pozemkům, protože je velmi levně dostali velkofirmy s výsadními právy. Nemají nejmenší důvod vycházet vstříc, protože pobírají nemravné dotace. Dnes je hodnota levně nabytých pozemků mnohonásobně větší a nemají nejmenší důvod je prodávat. Jde minimálně o desetinásobky až stonásobky původní ceny.

Cítíte zde pochmurnou atmosféru, na které se podepsalo vyhnání Němců, které nezpůsobilo pouze jakousi hospodářskou újmu, ale především újmu kulturní. S Němci odešli nejen postupy jak tato pole obhospodařovat, ale i příběhy, zážitky a jakýsi specifický Genius Loci „Alt Vater Gebirge“ – Pradědových hor, jak oni říkali.

Po kruté válce přišla krutá pomsta. Divoký odsun si vyžádal tisíce obětí, na jejich domy už čekali jiní. Až pět tisíc mužů podezřelých z členství v SS a dalších nacistických organizací podstoupilo mlácení, vypichování očí, kastraci nebo pálení ohněm.

… Většina transportů proběhla neohlášeně a rychle. Jeden takový ze začátku června je zaznamenaný v kronice Těchlovic u Ústí nad Labem. „Dle vypracovaného evakuačního plánu od místních antifašistů zahájena byla evakuace ve stanovený den ve dvě hodiny po půlnoci vyhlášením poplachu v obci,“ napsal kronikář obce. „Antifašisté oznámili ve svých obvodech německým občanům určeným k evakuaci, aby během 30 minut opustili se svými rodinami svá obydlí a s osobním zavazadlem maximální váhy 30 kilogramů na jednu osobu dostavili se na louku u Krumholce.“

… Tisíce Němců putovaly do internačních táborů, kde čekaly na odsun. Podmínky, které tu panovaly, a zacházení ze strany Čechů si nezadaly s nacistickými koncentráky. Všudypřítomné násilí a mučení bylo českými úřady a armádou většinou přehlíženo. Nebo přímo iniciováno. Historik Tomáš Staněk v publikaci Tábory v českých zemí 1945-1948 popisuje masakr v Chomutově, který se odehrál z popudu posádkového velitelství na sportovním hřišti. Až pět tisíc mužů podezřelých z členství v SS a dalších nacistických organizací podstoupilo mlácení, vypichování očí, kastraci nebo pálení ohněm. Na místě zemřelo asi třináct lidí, na následky zranění 140.

… První organizované transporty z Československa vyjely na konci ledna 1946. Počet obětí divokého odsunu se na území Československa odhaduje až na dvacet tisíc.

„Na Šumavě se tehdy dělo hodně špatného, ale tohle byl největší hnus, který se tu stal. Tohle nemělo nikde obdoby.“

Trénování armádních dovedností vojáci po večerech notně zapíjeli alkoholem. Podle očitého svědka se osudného dne posilnili notnou dávkou vodky a rumu a rakve z místní krypty vynosili ven. Opřeli je o zeď kostela a zasypali sprškou střel. Ale ani to jim nestačilo. Kohosi z nich napadlo, že by si s krásně oděnými mrtvými ženami mohli zatančit. Vytáhli je tedy z rozbitých rakví a v doprovodu tónů harmoniky se s nimi dali do tance. „Drželi různé kusy těl a běhali kolem jak smyslů zbavení. Svým zhýralým nadšením hecovali jeden druhého,“ líčí otřesné chvíle šumavský spisovatel Vilém Kudrlička. 

***

 Pouť na Hůrku, jednu z mnoha zničených šumavských vesnic…

Zmizelé „šumavské Lidice“ Zhůří dne 9.září 2017: Kříž smíření, Oltářní kámen, Artefakty, projevy

Ve věku 92 let zemřela švýcarská spisovatelka a výtvarnice Erica Pedrettiová. Narodila se na Moravě, odkud musela jako Němka po druhé světové válce odejít. Informovala o tom agentura DPA.

Pedrettiová, za svobodna Schefterová, se narodila v roce 1930 ve Šternberku na severní Moravě, většinu dětství ale strávila v Zábřehu. Po druhé světové válce byla společně se svou německojazyčnou rodinou odsunuta z Československa, ačkoliv její otec byl antifašista. V 15 letech se Pedrettiová dostala do Švýcarska, odkud pocházela její babička. Cizota a ztráta vlasti byly ústředními motivy jejích próz, z nichž některá vyšla i v češtině. Mezi nimi je prvotina z roku 1970 Něco neškodného (Harmloses, bitte) či autobiograficky laděná kniha Cizí domov (Fremd genug) z roku 2010. Od 70. let se Pedrettiová věnovala také výtvarnému umění. Česko Pedrettiová navštívila několikrát, účastnila se knižních festivalů a autorských čtení. V roce 2003 udělil Šternberk Pedrettiové čestné občanství města, které si o rok později osobně převzala. ČRo 17.7.2022