Lze jen litovat, že na zřízení samostatného Priessnitzova muzea v jeho tzv.rodném domě, které navrhoval Ripper v roce 1912, jsme si museli počkat 87 let…
***
Zdokonalila přes 200 let starou léčbu pomocí studeného zapařovacího obkladu, kterou vymyslel léčitel a zakladatel vodoléčby Vincenz Priessnitz.
***
Jak tedy funguje účinný zábal?
Po přiložení studeného obkladu dochází ke snížení teploty, a tím k zúžení cév. Při druhé fázi se teplota ustálí a zúžené cévy se postupně rozšiřují. Během třetí fáze se teplota zvyšuje, dochází k přehřátí, cévy se v daném místě rozšiřují a vzniká větší přítok krve do dané oblasti. Díky tomu se na bolavé místo rychleji dostávají buňky imunitního systému a dochází k uzdravení.
Na co všechno je zábal vhodný?
Priessnitzův zábal pomáhá při respiračním onemocnění, jako je angína, dětská laryngitida, zánět průdušek, při kloubním onemocnění, jako je revma, bolesti kloubů, při zánětu karpálního tunelu, šlach zápěstí, urychluje hojení pooperačních a poúrazových stavů. Zábal podle Priessnitze je dále doporučován při bolesti hlavy. Náš zábal je variabilní, aplikovat lze jak mokrou, tak suchou variantu.
***
… Neměli kde přespat. Kde je ubytovat? Všechny gräfenberské chalupy byly zařízeny jen pro prosté bydlení hospodáře s rodinou, pro ustájení dobytka a přechování drůbeže, často všechno pod jednou střechou. Mladý Priessnitz nabídl sousedům, že jim v jejich domě postaví místnost pro hosty. Náklady za stavbu mu zaplatí až z toho, co od ubytovaných dostanou. Pro sousedy, zvyklé jen na tvrdou práci v lese nebo na poli, to bylo lákavé. Priessnitzovi přinesla tato dohoda řadu výhod: rozšířil možnosti léčení, zavázal si sousedy, čelil jejich závisti z toho, co jemu nemocní přinášeli, a v neposlední řadě získával nad nimi moc, poněvadž sám rozhodoval, koho a kde ubytuje. Později stejným způsobem zálohoval zřizování van v chalupách. Výborná myšlenka! V ní se poprvé prokázala organizátorská a podnikatelská schopnost, která se pak projevovala v celém jeho konání. …
Věhlas Vincenze Priessnitze velmi vzrostl, když byl v roce 1826 pozván k císařskému dvoru do Vídně k osobnímu lékaři arcivévody Antonína, bratra císaře. Od té doby začala jezdit na Gräfenberk řada významných osobností. Zde poznávali nový život, jim dosud zcela neznámý. Bez sevření v tuhých límcích a obřadném obleku se zde procházeli prostovlasí, v lehkém oblečení, často i bosí v nádherné přírodě, pili křišťálovou vodu z pramene, jedli venkovský chléb s mlékem, otužovali tělo studenými koupelemi, řezáním dřeva, v zimě odklízením sněhu, vedli spořádaný život s pravidelným spánkem, oproštěni od všech všedních starostí. Vraceli se domů znovuzrození, plní energie a elánu a nesli s sebou pověst o muži, který novou, přírodní metodou vrací zdraví a dává radost ze života.
V říjnu 1829 byl Vincenz Priessnitz frývaldovským magistrátem odsouzen pro neoprávněné léčení ke čtyřem dnům žaláře zostřených půstem. Neústupný bojovník, přesvědčený o své pravdě, podal v únoru 1830 odvolání. Zemské gubernium v Brně odvolání vyhovělo a Priessnitze pro nedostatek důkazů zprostilo obžaloby.
Povolení k provozu lázní dostal Priessnitz až v lednu 1831, avšak omezené jen na očistu těla, k přijímání domácích hostů a pod dohledem frývaldovských ranhojičů Günthera a Dittricha. Podnikavý léčitel vzal povolení úřadu do ruky velmi iniciativně: postavil kamenný dům s osmnácti místnostmi pro hosty. Ti však byli i nadále z daleka a Priessnitz je léčil. Již od roku 1829 léčil dokonce jejich chronické choroby dlouhodobě, dal vést seznam léčených pacientů, a právě tyto skutečnosti berou někteří autoři (Sajner, Křížek) za skutečný vznik gräfenberských lázní.
Frývaldovští dohližitelé podali v říjnu 1833 novou stížnost. Tehdy se však Priessnitz nechtěl už jen obhajovat, chtěl bojovat za uznání svých objevů, své pravdy, o níž byl skálopevně přesvědčen. „Dokud z Gräfenberku odcházejí uzdravení lidé, které lékaři prohlásili za nevyléčitelně nemocné, nemá se má vodoléčba čeho obávat,“ prohlásil.
O její úspěšnosti podal důkazy. V roce 1832 při epidemii cholery zemřelo v Javorníku - městě a v Javorníku - vsi, působišti Dr. Schnorfeila, během tří měsíců 154 lidí, také ve Frývadově Güntherovi a Dittrichovi umírali nemocní. Priessnitzovy, který ošetřil 21 případů cholery svou vodoléčbou, nezemřel ani jediný. Výsledek, který museli uznat i jeho nepřátelé.
„Vincenz Priessitz, jehož zkušenosti dokazují, že každá nemoc, pokud je vůbec vyléčitelná, může být vyléčena bez zdlouhavého, nákladného, nejistého a nebezpečného užívání léků, pouze a jedině užíváním čerstvé studniční a pramenité vody, blahodárně, jistě, bez nebezpečí."
Komise byla na Gräfenberku osm dní, dala si Priessnitzem podrobně vyložit metody jeho léčby: pocení, druhy a účely jednotlivých koupelí, zábalů, tření, lesních sprch, pití vody, procházek i pracovního režimu - všechno, co podle Priessnitze, směřovalo k povzbuzení a zvýšení životní síly, která pak sama překoná nemoc. Členové komise mluvili i s nemocnými o samotě, aby jejich projev nebyl ovlivněn. Nakonec komise jednala i s frývaldovskými ranhojiči a s knížecím biskupským fyzikem Dr. Schnorfeilem a vyslechla všechny jejich stížnosti.
Nález a posudek napsala komise až ve Vídni. Stálo v něm:
„Priessnitz není žádný obyčejný člověk. To musí uznat i jeho nepřátelé. Není šarlatán, nýbrž muž, který je naplněn nejčistší snahou pomoci, kde může a k tomu je nadán znamenitými vlastnostmi. Počet těch, kdo nazývají Priessnitze šarlatánem a zištným, je jen nepatrný. Jsou to místní lékaři a ranhojiči, kteří vedou proti němu stížnosti ze závisti a obavy o svůj chléb. Nenáročný, nikdy se nevychloubá, vždy připraven pomoci svým nemocným ve dne i v noci, laskavý , ale přísný a důsledný ve svém jednání. I když jeho ústav může trpět nedostatky, ať uzdravil mnoho nebo málo lidí, ať nemoci propuštěných se po delším nebo kratším časovém odstupu mohou vrátit, vždy zůstává jeho léčebná metoda novým pozoruhodným jevem v oblasti zdravotnictví. Tento pozoruhodný jev a tento nevšední člověk zasluhují v každém případě plnou pozornost a každý násilný zásah by byl na nepravém místě.“
Krátce poté dostal Vincenz Priessnitz povolení k provozování lázní bez omezení.
„Sta talentů ukazují výši své doby, ale genius vytuší, co jí chybí,“ napsal německý osvícenský básník Emanuel Geibel (1815-84). Tu potřebu vycítil francouzský filozof J. J. Rousseau (1712-78) ve svých dílech „Nová Héliosa“ a „Emil čili o výchově“: nutnost návratu člověka přírodě vyjádřil i heslem „Vyjděte do lesů a stanete se lidmi“ a postulátem přírodní výchovy mladého člověka, jemuž „je první a nadlouho zůstane jedinou knihou Robinson Crusoe“.
Vincenz Priessnitz Rousseauovo dílo neznal. Nezávisle na něm vytušil naléhavou potřebu návratu člověka přírodě a jednoznačně ji prakticky realizoval. Po staletích zanedbávání, často i potlačování tělesné kultury a s ní i osobní hygieny přichází Priessnitz s novou vlastní realitou, osvobozující od mysticismu, dogmat a pověr, s praxí, která očišťuje a rozvíjí síly člověka a naplňuje jeho život radostí a sebedůvěrou. To je zásluha genia.
Naléhavá a nyní objevená a uskutečněná potřeba doby byl důvod, proč se Priessnitzova vodoléčba tak rychle rozlila jako spásonosná vlna po Evropě a světě. Otevřela nový, netušený prostor, vzbudila čerstvé naděje. Také nesplnitelné naděje, že vodoléčba je všelék na všechny nemoci. Vodoléčebné ústavy „podle Priessnitzova vzoru“ překotně rostly v cizích zemích. Mnohé stejně rychle i zanikaly: ty, jejichž majitelé se neřídili moudrou zásadou Priessnitze: „následovat přírodu, nic nevynucovat“.
V celku Priessnitzova vodoléčba představovala změnu způsobu života, ale i změnu myšlení; nový životní názor. Ve shodě se zákony přírody, která, podle Priessnitze „nezná ústupku a slitování, v ní platí zákon: buď-anebo“, vyžadoval, aby člověk převzal sám odpovědnost za své zdraví, poněvadž každý nejlépe ví, co mu prospívá a co škodí. Zdraví se nedá koupit, vyžaduje vlastní denní péči, vůli a zdrženlivost. Priessnitz to nazýval charakterem. „Kdo tento charakter nemá, nebo svůj slabý nechce posílit, ten ať se vodoléčbě raději zdaleka vyhne.“
V roce 1848 byl odhalen Francouzský pomník s nápisem „Au génie de léau froide“-,,Geniovi studené vody". V roce 1846 udělil rakouský císař Vincenzi Priessnitzovi Zlatou občanskou medaili I. třídy, nejvyšší vyznamenání pro civilní osobu, jaké před ním nikdo v rakouském Slezsku neobdržel.
Sláva objevitele novodobé vodoléčby trvala i po jeho smrti. Na Gräfenberku byly postaveny další pomníky: Český a Polský, ve městě Frývaldově pak roku 1909 velké sousoší vytvořené sochařem Obethem, ve Vídni byla v roce 1911 odhalena Priessnitzova socha v nadživotní velikosti, Priessnitzovy sochy jsou i v polské Poznani a v německém Kirchheimu u.Teck (1969). O V. Priessnitzovi a jeho vodoléčebně bylo podle Dr. med. Chr. Diehla napsáno přes čtyři sta knih v řadě jazyků. Jméno Priessnitz bylo ve světě tak známé, že mu došel z Jižní Ameriky dopis s pouhou adresou: Vincenz Priessnitz, Evropa.
Především to byla jeho láska k polím. Jak mohl, zapřáhl povoz a vyjel na pole. Pacienti to neradi viděli a připomínali: „Pane Priessnitz, šetřte se, jste tady pro nás.“ Priessnitz svou lásku k polím netajil a nejednou prohlásil: „Kdybych jednou přestal léčit nemocné vodou, nebudu ničím jiným než sedlákem.“
***
„Nad vodu nic! / z vody znik / z vody zrůst / voda léčivo živné.
Priessnitz zdárně konal, Thales moudře co tušil.“
Verše básníka F.M. Klácela vytesaná na Českém pramenu.
***
http://www.priessnitz.jeseniky.org/index.php/zivotopis-v-p.html
P.S.
Vymýšlíme filmové scénáře, přitom život píše ty nejskvělejší. Kdy bude natočen velkofilm o Vincenzu Priessnitzovi? Zřejmě až to dovolí farmaprůmysl… JŠ
Read more...